O Růžích a Jablíčkách

O Růžích a Jablíčkách

Chlapeček růže miloval, den co den u nich přebýval,

V noci hvězdným nebem kolébán, svrchovaný růží pán,

Spánkem klidným usíná, sní o tom, jak zalévá.

Zalévá a zbožňuje ty krásné květů rokaje,

tak hebké do dlaní, jen stonků princip laní trny haní.

K jitru pak ten krásný sen, skutečností den co den.

Chlapeček žil takto šťastně, ale osud změnu mu přichystal,

aby nachystal mysl svou mladou, aby smířil se s tou vadou,

že pospíchal vstříc růží vonným vzdechům,

pelechům s jejich přítomností, matoucí opojností a zvráceností.

Kořistí být nadále, či sundat dětské sandále a vykročit,

nikoliv otročit řádu světa danému, nikým nikdy nepsanému.

Chlapečkova zahrada s jinou sousedila,

v krásy klání soupeřila, čí květy více spanilosti mají,

jedna druhou před chlapečkem tají.

Zeď vysoká, dlouhá, široká,

V chlapcově hlavě myšlenka divoká,

že za zdí alej jinačí, veliká!

Chlapeček jednou v noci slyší cosi.

Hlásek tichý v jeho hlavě, jaké klišé, takto tiše!

„Růže už šli dávno spát, pojď si s námi chvíli hrát!“

Chlapeček běží, bosý beží, přes zeď skáče, hravý, svěží.

Na západ, jih, sever i východ,

Hlasá jabloní sad cizí příchod!

Chlapeček stanul před jabloní,

ta skloní svá jablíčka chlapečkovi na líčka.

Rty na slupce spočinou,

oči si odpočinou, když hřích v srdci hoří.

Veškerá naděje, že kdy odolá, shoří.

Neodolá a ví, že chtíč do něj se noří.

Chlapeček ráno pláče,

že každou noc přes zeď vysokou skáče.

Přes zeď širokou, dlouhou, seč jen síly mohou.

To vše, by růže nezjistily,

že jablíček jeho rty okusily,

zrady zvrhlé se dopustily.

Chlapeček pod jablíčky leží,

myšlenkami běží,

dále lhát zvládne ztěží!

Už jen zeď překáží.

Nebude třeba jejích stráží,

v zahradě kde pod jablíčky růže vyráží.