Věčně nespokojení tvorové

Věčně nespokojení tvorové

Jednou jsme se narodili, jednou jsme a jednou jsme byli. Jedna z mála, věcí jež je na našich životech společná, těch rozdílných je však, již spousta. Někteří z nás životem proplují, podobajíc se rybě v řece, nezakotví, nenajdou místo, s nimž by se sžili, nakonec klesnou ke dnu, odejdou a nezůstane po nich ani to nejmenší, ale jde opravdu o život? Ten důvod, proč jsme tady, proč jsme měli to štěstí na tomhle světě být?
V minulosti jeden český spisovatel nazval svou sbírku „Po nás ať přijde potopa.“ Nejde říct, že šlo pouze o název. Dílo vystihovalo autorův životní styl. Nezajímal se o to co bude, nýbrž pouze o to co je, chtěl život prožít, být spokojený, nelitovat. Jisto jistě by se v dnešním světě neztratil, v době, kdy pro úspěch si lidé nechávají „vrtat koleno“, ve chvílích, v nichž se téměř nikdo neotočí k potřebným. Každý jde jen za vlastním úspěchem a neúspěch druhých není chvílí pro soucit, nýbrž pro úsměv.
Ne vše je zlé, jak se píše. Existují i světlé výjimky, lidé, jež se snaží vytvořit ze Země lepší místo pro život. Zní to krásně, bohužel nic není takové, čím se zdá. Ne každý uspěje, někteří sejdou s cesty a i ti, kterým se to nakonec daří, častokrát uspějí jen za cenu velkého sebeobětování. Jsou nepochopeni, pokládají své životy za své názory, přesvědčení, ve která mají víru, za nimiž si stojí.
Celá historie, ať již česká či světová, je plná persón, jež za svou pomoc trpěli, ale i přesto se nevzdali, bojovali až do samého konce. Spousta „kacířů“ byla za svou pomoc pálena, na hranicích. Čeští letci, jež se po návratu domů z Druhé světové války nevyhnuli posměškům, utrpení, chudobě, po sléze obvykle celám. Vděčný to režim, jež hrdiny obdaroval kopanci a vlastizrádce domy.
Víte, minulost je plná omylů, nic se bez nich neobejde, z chyb se učíme, ale co lidé, jež dělali věci, o nichž věřili, že jsou dobré, přičemž nebyli, jsou dobří či špatní? Adolf Hitler, osoba, která věřila v nadřazenost jediné rasy. Jehož dlaně jsou plny krve. Chvíle jeho vlády má na svědomí největší krveprolití v historii Země, nehájím jeho počínání, v mých očích se jedná o rasistu, antisemitismu, vraha. Nechci věřit, že nevěděl čeho se dopouští, ale jestliže věřil, že jeho konání je dobré? Měl jeho život cíl a ubíral se správnou cestou? Konec konců při bitvách šlechticů, jež bojovali o území, ze sváru, nebo jenom z čiré zábavy, poumíralo daleko více lidí. Přemýšlím co má v mých očích vyšší hodnotu? Naposled vydechnout pro zábavu nebo ve víře, že umíráte pro dobrou věc?
Co je to vlastně žít život pro druhé? Někteří panovníci se báli smrti, měli strach, že neobstojí před posledním soudem, hledali elixíry života, lek na staří, bohužel, nebo pokud chcete bohudík nenašli, a tak začali hledat způsob jak se zvěčnit. Mohutné monumentální stavby, jež měli zjednodušit jejich přechod mezi Zemí a druhým světem patří v dnešní době mezi největší divy světa, svým způsobem nám zanechali panovníci své odkazy, jež se v dnešní době můžou těšit vysoké oblibě, avšak za jakou cenu. Samotné pyramidy v Gize, otroci postavili, otroci poumírali, jestli tohle znamená žít pro ostatní, děkuji nechci.
Lidé jsou lidé, ať děláte co děláte, nikdy se jim nezavděčíte. Pořád mají málo, a když mají dost, budou chtít víc. Jsme prostě takoví věčně nespokojení tvorové. Pomaličky začínám přemýšlet, zda-li má vůbec ještě smysl žít pro druhé. Snažit se pomoct a podat v nouzi dlaň, když je, již předem jasné, že přijdu i o druhou a budu vůbec rád pokud mi ještě něco zbude.
Žít pro druhé, je jedna z nejnevděčnější úloh, každý den se snažíte pomáhat, chránit, zachraňovat lidské životy, s tím, že nemusí být někdo kdo zachrání ten Váš. Nevím jestli jde o hrdinství, nebo častokrát o holé šílenství, které potlačilo pud sebezáchovy, ale buď jak buď je to práce, která si zaslouží úctu, poděkovaní. Bez takových lidí by svět nebyl takovým místem jakým jej známe

Život není a nikdy nebyl lehký, je to ta nejtěžší hra, kterou stejně nemáme šanci vyhrát, ale můžeme se pokusit, jej spoustě lidí ulehčit

P.B.