Znovunalezení

Už je to pár dní,
tejdnů,
možná let,
cos potkal dívku,
a věděls hned.

V tu chvíli krásnější nebylo,
ani teď tomu neni jinak
-každej její pohyb,
pohled,
slovo...
Zamiloval ses
-zoufale,
bezmezně,
nekonečně.

Teď uplynulo mnoho dní,
tejdnů,
skoro roky,
a rány jejích slov v tobě zanechaly
jizvy hlubší, než dokázal sis tenkrát představit.
Hořels, vyhoříval,
a zas chladil tu zjizvenou duši
ve studenejch proudech reality.

Po tom, co ti řekla,
že radši bude s někym žijícim v Anglii,
než aby věčně snášela ty tvoje nečasy, 
jsi nasadil masku,
a pod ní skryl pláč
-slzy tvejch modrejch očí,
a to bezcílný tahání za vlasy.

Potkal jsi jiný holky,
zajímavý,
chytrý,
hezký.
...Nepomohly, kupodivu.
A místo toho, aby z těch bouřek uvnitř
probíjely nespoutaný blesky,
radši jsi uklidnil všechno co zbylo.

Teď uplynulo mnoho dní,
a ty večer sedíš v Unijazzu,
hned naproti ní,
a nemůžeš jinak, než žasnout
nad neskutečnou překvapivostí 
věčnosti.
Povídáte si
O koncertě, co prej,
jí nedojal tak jako ten minulej.
Myslíš na to, jak se tváří,
když je dojatá.
Na ty oči, co jako by zčernaly a usínaly,
v růžovejch peřinách oblejch tváří.

Víš, najednou,
(zas jakobys věděl všechno)
víš, že ona je ten ultimátní důvod,
kterej tě kdy nutil
ničit zákonitosti tohodle světa.
Nic krásnějšího jsi neviděl.
Nic krásnějšího neuvidíš.
Za nic jinýho nemá cenu bojovat. 

Tak hluboká je nesmrtelnost citů
v těch nepochopitelnejch,
pomíjivejch
chvílích života.