Milion

Milion černých teček. Milion černých teček na bílém pozadí. Co tečka – to život. Stojím před nimi sám, ničím a nikým neovlivněn. Mohu si vybrat jakoukoliv z nich, jen nevědíc, co se za ní skrývá. Přistoupím blíž k té velké ploše, natáhnu ruku do neznáma.

Letím černým úzkým tunelem.

Dopadl jsem do náruče konkrétního někoho. Je tu chladno. Objevil jsem se na úplně jiném místě, překvapen starobylostí tohoto světa. Všechny věci oplývají složitostí, ale přesto jsou naprosto banální. I přes zmíněný chlad cítím teplo. To ozařující světlo vycházející z matky, zdá se, probudilo moje srdce k životu.

Jsem tečka. Ležím na louce, přemýšlím nad budoucností, nikde nemám jistotu, nikde pro mne není klid.

Hledají mne? Nehledají?

Znám či neznám tajemství?

Prozradit nebo neprozradit?

Nechám přejít své myšlenky a podám se komu? Snad ptačímu zpěvu, modré obloze a stéblu trávy převalujícímu se v mých ústech. Usnu.

Milion černých teček na bílém pozadí.

Milion černých mžitek na bílém prázdnu.

Probudím se.

V pokoji? Ne.

Je to kobka? Je to sklep?

Ne, je to hrob!

Jsem tečka? Jsem mžitka?