Malá Víla

Snila. Stále ještě snila o tom krásném chlapci, kterého potkala u potoka. Tmavě hnědé rozcuchané vlasy a modré oči ji natolik okouzlily, že by pro něj byla schopna čehokoli. Byl tu však malý problém. Naše hlavní hrdinka byla víla. Malá kouzelná víla s ružovými šatičkami a přestože byla velmi roztomilá a v jejím lesíku ji její přátelé měli moc rádi, chlapec si jí ani nevšiml.
,,Ach kmotřičko, poraď mi. Co mám dělat ?" Malá víla se obrátila na nejstarší vílu snad v celém kraji. Byla to moudrá víla a vždy měla dobrý nápad. ,,Nemůžu ti poradit mé dítě,je mi to líto." Naše víla padla na kolena a začala plakat. ,,Snad jen,starý obr Ok by ti poradil. Zná spoustu magických formulí a vždy najde správné řešení." poradila stará víla. ,,Děkuji kmotřičko,moc děkuji.Kde ale najdu obra Oka?" ,,Obr Ok žije v temné bažině,tam kde slunce nevychází a tam kde ptáci nezpívají.Je to hned za Elfím břehem." ,,Elfí břeh?Kmotřičko,vždyť víš ,že elfové nás nemají v lásce od dob ,kdy se naše kráva napila z jejich potoka. Ublíží mi. Přes jejich břehy se nedostanu." Malá víla se opět rozplakala,vzlétla do vzduchu a odletěla tak rychle,že za sebou nechávala stopy třpytivých hvězdiček.
Vím že to zvládneš.Vím to. pomyslela si stará moudrá víla.
Víla letěla jako o život,nevšímala si okolí a přes kapičky slz stěží viděla. Bum! Plnou rychlostí narazila přímo do velkého ořechu a upadla na zem.
,,Vstávej,halo.No,copak mě neslyšíš?" Pomaličku pootevřela oči a spatřila trůda.Trůdové byli obyvatelé lesa stejné velikosti jako víly,jen s tím rozdílem,že místo nožiček měli dvě kolečka o velikosti menších knoflíků. ,,Jsi celá?Pozoroval jsem ten náraz zpod stromu,vzbudila jsi mě.Vlastně ten ořech ,který přistál hned vedle mě.
Podal malé víle ruku a pomohl jí na nohy.Posadily se pod strom a začali uždibovat s ořechu,který se nárazem rozpůlil.Malá víla se svěřila trůdovi s jejím trápením.
,,Rád ti pomohu a doprovodím tě na tvé cestě za obrem Okem.Mimochodem,jmenuji se Fil." ,,Ahoj File." Malá víla vložila svojí čistě bílou křehkou ručičku do špinavých tlapiček,které byli měkké na dotek.
To co se stalo ještě ten samý večer bylo něco zvláštního.Něco neuvěřitelného.Něco... ,,Halo,vílo,jsi tady.?Nesu zásoby a také mapu,kterou mi zanechal můj pradědeček." ,,Už letím"zavolala z povzdálí víla a zanedlouho již stála před Filem v růžových šatičkách a vlasy měla spletené do krásně dlouhého copu,jen sem tam jí trčel vlnitý pramínek blonďatých vlásků. ,,Můžeme vyrazit,a ještě jednou,moc děkuji za to,že mě doprovázíš." Chytla Fila za ruku(tentokrát čistou) a vzlétla ven ze dveří,ze svého domečku.
Chvíli letěli,chvíli šli pěšky a parkrát se i pozastavily,rozdělali oheň a opekli si brusinky,které Fil nacházel po jejich cestě.Víla si stále víc a víc uvědomovala,že Fil je moc hodný chlapec,dokonce i moc pěkný chlapec. Měl kudrnaté blond vlásky a hnědé oči.Na krku stále nosil podivný kamínek,přivázaný ke kožence.
,,Kde jsi našel tenhle kamínek?"poukázala malá víla na krk Filovi. ,,Tenhle?"Fil vzal do svých prstíků fialový kamínek,který se při svitu měsíce třpytil.
,,Dostal jsem jej od svého dědečka než zemřel,byl po mé babičce.Dal jí ho,když se poznali." ,,To je pěkné."podotkla víla. ,,Dědeček mě poprosil,abych kamínek měl stále u sebe a daroval ho dívce,do které se zamiluji." Víla zrudla a jakoby tušila co se stane. Fil vstal,sundal kamínek na kožence z krku a opatrně jej vložil do rukou malé víly. ,,Vím,že stále toužíš po tom chlapci od potoka,ale já tě mám opravdu rád,malá vílo."Posadil se k ohni a začal zpívat píseň o o jednorožcích,jejich lese a o malé víle.Malá víla k němu přisedla,políbila ho na tvář a řekla: ,,Mám tě také moc ráda File,už netoužím po chlapci od potoka,nikdy si mě nevšiml,ale ty ano.Ty jsi mě poznal,když jsem narazila do ořechu.Mohl jsi se smát,ale pomohl jsi mi a pomáháš dál.Už nechci pomoci.Pojď ,vrátíme se domů a oznámíme všem,že se máme rádi.Vzlétli spolu k nebi,které bylo poseté hvězdami a velký měsíc je doprovázel na cestě,do jejich milovaného lesa.