Jde to Dobré Wow!

ZAPROSTŘENO - " Jednou ranou"

Literatura > Vícedílné

 

ZAPROSTŘENO

        " Jednou ranou "

 

Když se všichni tři opravdu dosyta najedli, zabalili stan,
poskládali si do batohů turistickou výbavu a poklidili
místo posledního společného setkání.
"Jak jste přišli, prosím vás, na název Drcená zabíjačka?"
"Perto", nadechl se Provazník, když přelézal na zpáteční
cestě vyvrácený opelichaný kmen," vlastně to vymyslela
Lidka. Naštěstí ji došlo, že si ohniště už v horách
nezapálíme."
"Ale jak jste vyráběli, proboha, vlastní konzervy?"
Liduška pokývala hlavou.
"Jak - normálně. Dědovi zavazel ve stodole kombajn.
Ulomili jsme tlumič, trošku opláchli, rozřezali a soused
nám letoval dna i vršky."
"A uvnitř bylo co?", ohlédla se na přátele Perta, která
kráčela jako vůdkyně tlupy neúnavně včele.
" No - podělili jsme se tak nějak napůl. Jitrnice, tlačenka
a jelítko byla moje práce, kůže byla od Provazníkových
rodičů z králičí farmy. Svíčkovou a koření jsme nakoupili
v tržnici. Morčata s náma vyměnil jeden obchodník za
zbytek toho polního veterána. A bylo vymalováno."

Vypadalo to, že všichni měli dobrou náladu.
Když se krátce zastavovali, aby si odpočinuli -
nakonec, několikahodinová překážková tůra nebyla
pohodlná procházka - postupně zapalovali na stinných
místech svíčky.
Pět připomínek, pět nadějí.
Pět vzpomínek na spolehlivé přátele, kteří podobně,
jako ty voskovky, vyhasínali v odvážném odpoutání.

Střecha malého nádraží, balkóny lázeňských budov
i výpravné fasády hotýlků postupně vyskakovaly
mezi větvemi borovic, modřínů, jedlí a smrků.
"Myslím, že jsme na místě posledního odpočinku",
pohlédla zkoumavě Perta do krůpějnatých tváří kolegů.
"Konečně. Hrozně se mně točí hlava", Lidka se
zdlouhavě nadechla a ztěžka se posadila na mechem
zvlhčený pařez. Provazník si s úlevou dřepl vedle ní.
"Určitě ano. Poznávám z mapy viadukt a křižovatku."
Před nimi probleskovaly ostré hrany kolejnice
vysokohorské zubačkové dráhy, která se vinula nad
hlubinou mezi stráněmi. Zleva doprava tak překřižovala
lana visuté kabinové lanovky.

Blonďatý výpravčí pozorně sledoval nástupiště
i právě odjíždějící rychlík.
Z jednoho okénka se odpoutala svalnatá paže
a zamávala neznámo komu.

Než Perta upadla do zaslouženě spokojeného
klimbání, dolehlo k jejímu sluchu vzdálené zašustění
jakéhosi překrývaného kvílení.
Že by sirény zbytečných nadějí?
Ano. To potvrdily následně i zprávy v novinách
a v televizi - blízko podhorského mostu tragicky
zahynuli dva mladí turisté, jejichž těla znetvořila
horská zubačková souprava.
Že to nebyla nešťastná náhoda, bylo na první
pohled zřejmé.
 
 

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 21. září 2012, 09:21
  • 903 zobrazení
  • 0 oblíbené