Rezignace

                 Došel jsem ke srázu
                 s chvějící samotou
                 A cit protéká mi
                 mezi prsty
                 jak na písčité pláži
                 moře protéká
                 mezi kameny
                 když za odlivu ustupuje
                 zpátky k útesům

                 Došel jsem ke srázu
                 a mlha pode mnou
                 pohlcovala ticho ve mě
                 Z posledních mraků mé duše
                 začalo pršet
                 a z mrtvolně živého města za mými zády
                 byl slyšet ryk
                 donekonečna se překrývajících hlasů
                 jako by každý
                 chtěl být slyšet
                 co nejvíc
                 jako by každý zápasil
                 o své místo na slunci
                 A nikoho nikdy
                 nenapadne mlčet
                 A nikdo si nikdy neuvědomí
                 že každý hlas je slyšet v nicotě
                 a v nicotě bude slábnout tak dlouho
                 až po něm nezbyde
                 ani ten otisk v nekonečnu
                 Nikdo si nikdy nepřipustí
                 Že jen ticho je věčné

                 Stojím nad propastí
                 a smyčka beznaděje
                 se pomalu utahuje
                 na nebi září
                 síla mocných,
                 hlína se drolí
                 pod závistí slabých.
                 A všechno to přežívá,
                 roste jako plevel v časoprostoru
                 jako ropná skvrna
                  uprostřed oceanu
                 A pohromadě to drží
                 jen iluze
                vroucích citů
                 sebeklam
                 neexistujícího přátelství
                 který pod nánosem ušlechtilé špíny
                 zakrývá zrcadlo
                 naší vlastní podstaty
              
 
                A kdo se má odvahu podívat