BLÓRA

BLÓRA

Když Blóra ráno vstal
umyl se a vykakal
- říkal tak těžké snídani
kdy prodávil se
bez lkaní -

Pak poklekl v ujařmení
a modlidbou tichou
na obraz matky
plačtivě
se obořil

Kněžna pak kuchtu
tu adoptivní buchtu
zas zmlátila
bez předsudků
po hlavě
i přes záda
v kuropění plazivém
neskonale smířlivě
Co dokáže
marný duch
v tom
království mrazivém
s pupenci na čele
v otřesech
na těle

Sklepením
v jevišti
mihavých svící
klům kamení vlhka
jak před výronem
sopka
hlas v hlubiny
si vkrádá:
Narovnej záda
synáčku
nejsi jediný
kdo si lásku
střádá

A kdo je mým bratrem
pověz, matko

Tvým druhem
hřmotná je ulice
zákoutí života temná
podloubí
svodů
a palice
     z olova ukrutně
     jemná

Ach, matko
však kdo přítel
je můj?

Kryptou
v kulisách
šeptavých svící
hlas hlubiny
se vkrádá:
Tvým soudruhem
je nepřítel tvůj
když mysl svoji
zvrátí

Matko, matičko
jsem zmatený maličko
Život tak šťastný je?

Blóro, Blóro
upaluj k moři
a v koráb nasedni
Bez záchranné
vesty
bez dýmky čmoudící
bez svazku
s příjicí
Prohledej bouři
vlnění šedavé
hlubiny bědavé
Vždy popřejí ti
klidné cesty