12.2.

Místnost zalitá světlem.

Otevírám oči. Probouzím se. S nicotným pocitem, že tu zas je další ráno.

Při pohledu na zamrzlé okno, paprsky lámající se o zmrzlé vločky, nakonec usoudím, že není zas tak bídně. Polonáhá se rozhodnu konečně vylézt z postele. Strávila jsem v ní více než dost hodin. Nabrat energii z nicotného večera mi dalo celkem práci.

Chvějící se zimou stojím u topení, koukajíc přes rozcuchané, zářivě červené pramínky vlasů, na ten betonový výsek - výhled.

Panelák.

Balkóny zaplněny kouřícími studenty.

Padající sníh.

Suchý strom.

Nic moc.

Vracím se do postele, přemýšlejíc, co bych tak mohla dnešní den dělat. Učení se na blížící se zkoušku zavrhuji hned, jakmile mi onen nápad vyvstane na mysli.

Nechce se mi být samotné.

Probírám se lidmi, jenž bych se mohla ozvat.

Erik.

Zase?

Už teď vím, jak by to všechno probíhalo.

Sejdeme se. Se samozřejmostí ubalí jointa. A až budeme mít mozky zas někde jinde vyjede po mě. A já neodolám. Ví, že jeho hlazení na krku a bocích se nebudu bránit. Ví, že to s ním mám ráda a rád toho využívá.

No co. Možná bych si zas mohla užít. Sex mi proudí poslední dobou hlavou víc, než se mi zdá normální. Můj způsob prokrastinace – onanování – mě začíná unavovat.

Za chvíli přichází, na odeslanou nevinnou sms "Nechceš se vidět?", odpověď.

"Samozřejmě. Rád tě po čase uvidím. E."

Asi bych měla jít do sprchy.

(Pokračování...?)