Abychom nekazili naše místo dění, dohodli jsme se na tom, že zajdeme na pivo do naší oblíbené brněnské hospody, kde jsme původně iniciovali naše pouliční nápady a vášnivé debaty o tom, jestli existují bohové a duchové. Jenže jak rosteme, tak se nám i mění návyky. Tedy respektive ty moje. Řekněme, že jsme přidali trochu toho zeleného koření a pár piv navíc. Tenhle mišmaš nám namixoval v naších hlavách trochu jiné recepty, než jsme byli zvyklí, a tak nás napadlo, že se usadíme na náš byt, kde v klidu a v teple domova můžeme rozvíjet nové nápady, ze kterého by v Brně bylo zase trochu srandy. Zapomněl jsem na důležitý moment v této povídce. Bradič dojel z Bruntálu autem.
Jak hodiny ubíhaly, naše hlavy se pomalu a jistě začaly mírně kolébat, oči nestíhaly vnímat okolní svět a oba jsme seděli v naší kuřárně jako ty největší feťácké trosky. Bradič to dlouho nevydržel a usnul. Já tak tak pobíral dění kolem sebe, ale propadnout spánku se mi nechtělo. Noc byla stále mladá. Vzal jsem si klíče od auta, kabel na připojení do autorádia, mobil a trávu. Chtěl jsem si na chvíli vyčistit hlavu a poslechnout si novinky, co jsem si sehnal na internetu - rozuměj, pustit si nahlas deep house a utápět se ve fantazii. Sedl jsem si do auta, připojil zdroj třisetpadesáti skladeb a začal pálit. Asi po hodině fantazírování a vnitřního uspokojení (reálně asi 15 minut) mě napadlo, že bych se mohl projet k místní přehradě. Znáte ten pocit, jak si myslíte, že ve zhuleném stavu zvládáte všechno, kromě přemýšlení? Tak to jsem byl já. Troska za volantem. Zpočátku jízda vypadala dost bídně a neohrabaně, ale pak jsem si na ten nový rychlý svět docela zvykl a jel jsem směrem k přehradě. K cíli mi chybělo asi dva kilometry cesty, která vedla úzkými cestami, kde různě po stranách parkovala auta a vtom se to stalo. Nádherně osvětlená přehrada s baráčkem u břehu, kde voda pomalu osahávala břehy jako v moři a celé to panorama navodilo dojem krásy jako z upoutávky na Baywatch. Pustil jsem volant, dal nohy z pedálů, vypl motor a užíval jsem si ten nádherný výhled. Najednou se však všechno osvětlilo, jako by za Vámi jiskřil kus utrženého elektrického vedení a Vy u toho vypadáte strašně dramaticky. Však to znáte z filmu, ne? Problém byl v tom, že to bylo reálné a s realitou si není radno zahrávat, a tak jsem uhnul pohledem z krásného obrázku do obrazu kolem sebe. Já byl tak nějak v pohybu. Jel jsem rychle a nekontrolovatelně dolů z kopce. Nastala „Panic show“. Ve stresu jsem nestihl nastartovat auto a řítil jsem se v rytmu techna přímo do vody. Jak poetické. Jediné, co mě napadlo, bylo vyskočit z okna a dělat jakoby nic. Však co, já nějak domů dojdu a auto není moje, tak co bych se trápil. Bradič to určitě pochopí. Tato myšlenková bublina se ale rychle rozplynula při zjištění, že dveře jsou zaseklé. Takové obvyklé klišé, když vám jde o život. Většinou se nad tím ve filmech pousmějeme a hned to odsoudíme, ale něco na tom asi bude. Každopádně jsem si otevřel okno a vysoukal jsem se rychle ven. Těsně před břehem jsem dopadl na zem a auto najelo čumákem přímo do přehrady.
Koruny stromů bez listí se nade mnou ohýbaly a vrhaly stíny drápů, jako by mě chtěly rozervat na kusy. Po sedmi minutách ležení na zemi jsem se koukl směrem k autu. Nepotopilo se. Vlastně jen z poloviny. Shit. Otočil jsem hlavu zpátky pohledem ke hvězdám a začal přemýšlet, jak z téhle situace ven. Taková ostuda. Rodina, příbuzní, kamarádi a nepřátelé. Ti všichni se mi teď budou posmívat a ukazovat si na mě. Panic show dvě. Zvedl jsem se, sundal boty, ponožky a pomalu jsem se brodil k potopenému vraku pro sluchátka a mobil. Přece nepůjdu domů bez hudby. Z obrázkového baráčku se však začaly ozývat zvuky. Někdo vyšel ven na terasu a ze stínů tmy se pomalu vynořila postava. Tmavá, podlouhlá a kudrnatá. Jen tak stála a snažila se pochopit celou situaci. Auto z poloviny potopené a o kousek dál stojící postava - Já. Upřeně jsem hleděl na tu postavu, která mně svým způsobem naháněla strach, a vzhledem k mému stavu jsem se nedostal ke slovu a jen jsem tam tak stál. Silueta s kudrnatou hlavou silně žvýkala, až dokonce nepříjemně nahlas. V tom hrobovém tichu to nešlo přeslechnout. Kudrnáč popošel pod světlo, rázně si odplivl a pronesl: „Feťáci.“ V tu chvíli to bylo jasné. Ztuhnul jsem. Nezmohl jsem se na jediný pohyb. Jen jsem stál, v ruce mobil, sluchátka hozená přes krk a čekal jsem, co se bude dít dál. „Pojď sem!“ povídá. Koukl jsem se kolem sebe a ukazuju na sebe prstem, jestli myslí mě. „No ty, fetko, pojď sem říkám!“ Fajn, tak to budu asi já. Pomalu jsem se dobelhal ke schodům. Kudrnatý autoritativně stál nade mnou a koukal se na mě jako na pytel sraček. Byl to v celku nepříjemný a ponižující pocit. Ani na útěk jsem neměl vůbec pomyšlení, a tak jsem ho poslouchal jako hodinky hodináře. Kudrnatý se otočil a beze slov odešel dovnitř. Já ho následoval. Podlaha nepříjemně skřípala po každém kroku. Začal jsem se o sebe bát a hlavou mi probíhaly milióny myšlenek. Vypl jsem světlo při odchodu? Zavřel jsem za sebou? Ty vole, já mám žízeň…puff. „Hej, nestůj tam jak vůl a pojď dovnitř!“ ozvalo se z baráku. Stál jsem před dveřmi a chytl se kliky. Otevřel jsem dveře. Místnost byla prázdná, šedivá a tmavá. Uprostřed byla jedna židle a nad ní problikávající žárovka. „Sedni si.“ povídá kudrnatý z tmavého rohu místnosti. Strachy jsem se málem podělal, ale na nic jsem už neměl energii. Chtěl jsem, ať tento horor skončí, a tak jsem si sedl. Tiše jsem vyčkával, co se bude dít dál. Bude mě mučit? Zabije mě? Proč je ta díra v zemi přede mnou? Panic show potřetí. Cítil jsem za sebou, jak jsou jeho oči přilepené na mém těle a neustále mě sledují. Jeho žvýkací zlozvyk se mi zarýval do hlavy, jako bych měl jehly v uších. Byl jsem smířený s tím, že skončím špatně. Trosky takhle dopadají. Belhají se po ulicích, nemají co do huby a odchytávají je jiné trosky. „Zasloužím si to.“ řeknu. „Cos to povídal?“ odpoví kudrnáč. Sakra, jak dlouho už přemýšlím nahlas? Co slyšel? Znejistím a pokládám si hlavu do rukou. Nohy se mi třesou strachem, je mi zima. Umírám únavou a stresem. Frustruje mě ten kudrnáč, co furt neustále žvýká a žvýká. Ať už s tím přestane. Ať přestane, nebo ho zabiju. Hned po tom, co jsem si to domyslel, tak žvýkací automat přidal na intenzitě. Očividně si to užíval. Já ale ne. Rychle jsem se zvedl a místností se rozlehl zvuk ostré břitvy a venku se do stran rozletěli ptáci.
V malebném baráčku stály za mírného světla dvě postavy. Jedna z nich se však pomalu sunula k zemi. Žvýkací automat dožvýkal a strnule stál ve svém rohu. Do kaluže krve se potopila drobná ženská postava. Byl jsem v šoku. Upustil jsem břitvu na zem a pomalu jsem odstoupil ke stěně. V hlavě jsem pociťoval nával viny. Kdo to je? Co tady dělala? Jak se sem dostala? Jak to, že jsem si jí nevšiml? Skrčil jsem do rohu a kýval jsem sebou sem a tam. Hlavu jsem si choval do kolen a nevěděl jsem, co mám dělat. Nejdřív auto a teď i vražda? Najednou se všechno začalo bortit jako domeček z karet. Nic nedávalo smysl a...já jsem v posteli. Ležím a přemýšlím, jak vyřeším tuhle nepříjemnou situaci. Mám na krku vraždu a Bradičovi jsem zničil auto, ale počkat. Byl to sen, takže to mám z krku. Uff! Sakra, to byl humus. Však to znáte, ne?
