Ze vzpomínek malého vojáčka

ZE VZPOMÍNEK MALÉHO VOJÁČKA
 

Když jsem by maličký, měl jsem plno zájmů.
Ale nejvíc ze všeho mě bavilo, když mě maminka vozila v kočárku za tatínkemmezi jeho poslušné kamarády.
Všichni byli většinou oblečení do strakatých montérek, které připomínaly mého oblíbeného pohádkového skřítka Rákosníčka.
Tatínek pracoval na jednom hřišti protiletadlové obrany. Když jsme s maminkou kodrcali mezi
zákopy, bunkry a maskovacími ochrannými valy, bedlivě jsem si všímal štíhlých raket. V duchu jsem si říkal, že nebude jistě dlouho trvat, a s jednou podobnou vyletím až nad oblaky.
Když jsem se potom naučil i trošku chodit, dovedli mě vojáci i do velitelských komůrek v podzemí.
Tatínek většinou posedával mezi blikajícími přístroji, televizními obrazovkami a různobarevnými
telefony a hrál karty.
Vojáci se sice snažli, abych i já pochopil smysl mariáše, ale nepochodili. O to více mě ale
zajímali všelijaké páčky a knoflíky. Tak jsem se poměrně brzo naučil, co bylo třeba.
Jednoho dne, kdy se rozezvučely telefony, zablikala červená světla a nastal netradiční zmatek,
chlapci naložili na přistavená nákladní vozidla všechno potřebné harampádí. Také vytáhli z úkrytu
několik cvičných raket i objemných radarových skříní, pár agregátů na výrobu elektřiny -
a mohutná kolona se chystala nenápadně vyjet do nedalekých lesů.
Tatínek mě vzal stranou a pohladil mě láskyplně po ticiánových vláscích.
"Budeš tu chvíli sám. Nikam nechoď a na nic nesahej. Maminka pro tebe přijede odpoledne
z práce. Tak ji otevři bránu a zvedni závoru. A až budete odcházet, nezapomeňte za sebou
pořádně zamknout."
Ano, byl to opravdový cvičný poplach. Alespoň tomu tak říkali. Vojenská auta vyjela nahoru
do kopců do předem naplánovaných nových stanovišť. Jak jsem už předtím pochopil,
smyslem této hry bylo, že vychytralý nepřítel bude v budoucí válce předstírat, že se nechal
nachytat, a svoje útočné rakety bude vystřelovat tam, kde žádné naše již dávno nebudou.
A zatímco tatínek nedaleko hlídal, aby vojáci chystali pro nefunkční protiletadlové a protiraketové
střely nové úkryty nepozorovaně a správně, já jsem se také vůbec nenudil. Maminka měla pro mě
přijít tak asi za tři hodiny. Práce jsem měl až nad hlavu.
Začal jsem tím, že jsem připravil jednu ze čtyř raket, které čekaly na odpalovacím podstavci,
k vypuštění. Odtáhl jsem maskovací síť, zapojil několik ovládacích kabelů a doběhl do
podzemního krytu. Umyl jsem si ruce a učesal se. V rychlosti poklidil velitelský stůl.
Posadil jsem se na tatínkovo místo. Tak, pomyslel jsem si, konečně snad pochopím, proč jsem
se narodil. Ovšemže to ještě moment trvalo, ale střela vylétla, jako namydlená.
Kontrolní světla na panelech postupně zhasínala a telefony se hromadně rozburácely.
Podíval jsem se na veliké hodiny na stěně.Tak jo, zvedat sluchátka nebudu, maminka už určitě tluče na bránu. Rodina má přece přednost.
Když jsme přijeli domů, dostal jsem velikou pochvalu. Maminka se nestačila divit, že jsem upravený a čistý.

Netrvalo dlouho a z vojenského cvičení se přiřítil tatínek.
Pohlavek jsem ale nedostal. Mlčky se zabořil do svého televizního křesla a do klína si
položil služební pistoli.
Maminka mu opatrně vedle ní naservírovala talířek s topinkami.
"No nic," rozmluvil se po hodině a několika lahvových pivech, " mohlo to být
horší. Naštěstí kolem žádný letadlo neletělo a tak ta potvora bouchla ve třiceti kilometrech
do prázdna."
"Výborně," zaradovala se maminka, která vůbec netušila, o co se jedná, " dostaneš další vyznamenání."
"Ano. Pozítří se já i všichni moji podřízení stěhujeme na dva měsíce do Ruska. Na mimořádné
cvičné střelby do pouští Kazachstánu."
"Ale vrátíš se ve zdraví?", zarazila se maminka.
"Jedeme všichni. Celá naše rodina. Chtějí nás mít pod dohledem."

   /pokračování/