Voják

Už jsem za hranicí, už nevnímám lidskou přirozenost.
Stal jsem se loutkou, teď místo srdce betonová pevnost.
Před chvílí jedl jsem jahody, sladkost dal jim letní slunce svit.
Teď ležím v prachu cesty, kolem ocelový hmyz co nenechá mě být.
Dřív jak hedvábí byl pro mne člověk každý, a vzdálenější více jemný.
Teď v drsném světě nepoznávám sebe, v duši krev a mozek temný.
Pošlete mě do rudé řeky, já z povinnosti půjdu a možná najdu cíl,
Ve své mysli nenacházím radost, včely z plechu tady nehledají pyl.
Barvy písku, do těch jsem teď oděn, pot z pod helmy mi kane.
Vidím cíl, už je tak blízko, drzost pudu zvěře připraveným prstem vane.
Jsem to já? Ten kdo teď svírá v ruce smrt?
Jsem ještě člověk? 
Jsem?