Věnuji sama sobě aneb jak jsem se stala magorem

Literatura > Povídka

Sluchové přijímače velkosti – větší než velké -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Olet byl velice ošklivý malý kluk. Měl husté srostlé obočí, velké odstáté uši a malý nos, kvůli kterému se často dusil jelikož ten nos byl tak malý, že se s ním nedalo pořádně vysmrkat. Paní Mopilumpová vždy říkala: „Chudáček malý, kdyby on měl alespoň o trošek menší ty uši!“. Menší uši by pro Oleta znamenali, že by toho méně slyšel. Slyšel totiž všechno co neměl. Jednou, když mu rodiče chtěli koupit k vánocům červenou tatru na hraní, tak Olet vedle v pokojíčku všechno slyšel a pak u večeře rodiče poprosil, jestli by ta tatra nemohla být raději modrá, že červená tatra by byla prý důvodem dalšího posměchu dětí z činžáku. Slyšel dokonce i to, co se dělo u sousedů. Vedle bydlela slečna Laura a její přítel - pan Prokop. Čas od času pan Prokop nebyl v bytě přítomen - z důvodů pracovních - a to paní Laura velice hlučně hostila jistého pana Raula, který však na návštěvě příliš dlouho nesetrval. Pan Raul měl zvučný hlas a tak malý Olet slyšel vše co slyšet neměl opravdu zřetelně. A tak Olet chodíval spát s obvázanou hlavou, aby gáza pokryla celou plochu jeho sluchových přijímačů, které byli před obvázáním ještě řádně obaleny vatou. Každé ráno ho pak maminka musela budit technikou cloumání s celým tělem, jelikož by Olet pravděpodobně budík neslyšel. Ve škole to bylo ještě mnohem horší. Seděl až v poslední lavici, aby ho nerušilo dětské špitání, ale ani poslední lavice se neprokázala jako vyhovující a tak do školy raději přestal chodit úplně. Postupem času se nadměrného hluku bál čím dál víc, a tak si přestával každé ráno sundávat gázu, maminka ho přestala budit a tak tam v tom činžáku spal myslím do včera, kdy ho probudila demoliční četa, která měla tento činžovní dům srovnat se zemí. On se tím leknutím z toho probuzení vymrštil z postele a to s ním pravděpodobně seklo. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- --------------Mor nevědomí------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Na větvích stromů už začalo tančit jaro. Tančilo krátkými zelenými krůčky, tak ladnými a lehkými. Pod jedním takovým stromem seděla na lavičce Jůlinka. Byla to už slečna jak se patří, měla dnes na sobě bílé tričko a krátkou béžovou sukýnku pod kterou jí lechtal jarní větřík. Jůlinka měla dnes velkou radost. Dostala od pana profesora jedničku za referát z občanské nauky o společenských vrstvách dnešní doby. Když se tak na Jůlinku koukám, říkám si jak málo jí stačí ke štěstí. Říká si teď: „Já mám jedničku z občasnké výchovy, asi půjdu studovat sociální vědy, když oplývám tak přirozeným talentem.“ Ano, dnes se to Jůlince vskutku povedlo. Už se ale nikdy nedozví – pokud jí to teď neřeknu, a já jí to neřeknu! - že jedničku dostala kvůli té krátké sukýnce, pod kterou jí ještě stále na lavičce profukuje ten lechtivý vítr! Naivka! Až Jůlinku někde potkáte - pravděpodobně bude v parku pod tím stromem co na něm tančí jaro - tak jí za mě prosím řekněte, že je úplně pitomá a že jí takhle nastidnou vaječníky!