Jde to Dobré Wow!

Přihořívá

Literatura > Úvaha / Povídka
Napsáno 14. června 2011

Z dálky hromy narážejí na ustrašené útesy napřímeného sluchu. Chystá se bouřka a déšť: konečně. Zem si o něj už dlouho vyloženě říkala, jak provokovala větrné plátno svou vyschlou kůží, jak mu okázale šustila pod nosem za rozvířených nánosů prachu. Prostě si o to říkala.

Mraky se kupily, až zdusily a zalepily hvězdné oči nahoře. Vzduchem poletují čerstvé jiskřičky chladu, opouštějí svá hnízda na příkrých horách ve stínu, jejž vrhá dusivé horko; šeptají o záplavách, točí se okolo květů.

Pod povadlým trsem stromů, jediným široko daleko na rozlehlé pláni, napjatě vyčkávají v chumlu stísnění tvorové. Podobají se opicím; jsou zarostlí a chlupatí, hřbety se jim sklánějí ohnuté k zemi, avšak v jejich očích, v těch jejich očích dá se spatřiti zárodek čehosi budoucího, co ještě nemá mít jméno.

Na jednu stranu se báli. Co se chystali uskutečnit, hrozilo velkým nebezpečím. Mnoho jejich druhů se z těchto výprav nikdy nevrátilo. Přes to všechno i dnes podnikali totéž — nebylo jim zbytí. Kolik z nich asi tentokrát padne obětí?

Nevěděli, nikdo nevěděl, možná duchové by uhodli, a ti teď mlčeli stejně jako celý svět kolem. Na bouřku vždycky čeká mlčení — a v něm tonuli.

Na druhou stranu je ale pudilo nepřekonatelné nutkání, které už svou silou přerostlo strach ze smrti. Jednoduše museli, jinak to nešlo. Už byli zahnáni do kouta tou trýzní. Cokoliv, jen ať konečně…!

Vtom země zasyčela, jak se napila prvních dopadajících kapek. Bylo to tady. Připravili se, soustředili veškerou pozornost k tomu nadcházejícímu okamžiku spásy. Posvátně se rozestoupili do kruhu kolem kmene, ani sebetišší zavrčení ti tvorové nevydali, ani mrknout se neodvážili. Nato jeden za druhým odněkud povytahovali hrubými, nešikovnými prsty podlouhlé smotky ze suchých listů a pozvedli je k divokému nebi.

Déšť zesiluje až v jednolitý šum oblačné řeky. Hromy řvou čím dál hlasitěji a co chvíli oslní zraky klikatá stezka, po níž se stýkají dva světy. Nejdravější ze všech dravců krouží kolem a jeho spáry sviští ve tmě hledajíce kořist. Co mohlo, zděšeně prchlo do děr nebo pod kameny, až na těch několik troufalých bytostí pod stromem.

Když najednou prásk! – a větve hoří bílým plamenem, kroutí se, trhají a padají za strašného kvílení, jako když mladá antilopa umírá ve lvích drápech. Jeden okamžik – a strom leží rozpolcen ve dva planoucí kusy.

Nápory bouře přešly a opice se trousily ke zbytku tlupy. Tento den se vyvedl, naživu, chvála, zůstaly všechny z nich, blesku nepropadla dechem jediná. Vracely se spokojeně, pokuřovaly po cestě, požitkářsky vyfukovaly dým na okřídlený hmyz vůkol.

Nejmenší z nich, ta s každým okem jinak vybarveným, radostně poskakovala; aby ukrátila chvíli, když popoběhla dopředu a čekala na ostatní, hledala po zemi deštěm nedotčené suché klacíky. Úkol to bylo obtížný, ale malá byla bystrá, a tak pod levou packou nesla už slušnou otépku. Pravou si podávala k ústům, aby si potáhla.

V té chvilce nepozornosti ovšem zakopla o kámen či co a upadla. Dřívka se jí rozsypala. Ona ležela vedla nich a kňučela, svírajíc si nožku.

Přispěchal starší opičák a jal se ji chlácholit a ošetřovat.

A hle, tu vidí, jak hromádka dřeva, na niž si odložil doutnající váleček, tančí oranžovým ohněm, náhle mírným a hřejivým. Skupina se nejprve polekala, ale pak se odvážila přiblížit. Mokré kožichy jim schly jedna radost a příjemné teplo jim nedalo odejít.

Rozhodli se, že se ještě chvíli zdrží.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Kazimir Autor
    Kazimir
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 14. srpna 2011, 20:57
  • 1482 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz