o samote na sidlisti

žila jsem s ním skoro rok. Utekla jsem od matky a jejího příšernýho přítele, do skoro luxusu bez nábytku, ale za to se psem a pěčí jakou jsem nezažila snad nikdy. Vařil mi, půjčoval filmy které jsem chtěla vidět já, ne on. Ale mně to bylo málo nebo vlastně spíš moc, utíkala jsem do nejistoty, hádek a nečekaných zvratů ke kamarádům, milencům, cizincům, parchantům a bláznům. Ale 19 není věk na kompromisy a lži. Muselo to skončit, tak to skončilo.

Zůstala jsem sama, bez rodiny, bez něj, bez opory.

Se psem v malým pokoji, kde se ani neotočí a musí couvat, když se chce dostat zpátky, jak potupné. Držím se jak klíště, abych nemusela couvat taky, ani trošku. Jsem hrdý vodnář.

Ale...

Měla jsem přátele. Seděla jsem u telefonu a očekávala záplavu zpráv a telefonátů, dotazů, jak to nesu, přeci jen mi opravdu nebylo úplně nejlíp.

Seděla jsem den

a čekala

Seděla jsem druhý den

a čekala

Seděla jsem třetí den

a brečela

Seděla jsem čtrvtý den

a mlátila do věcí

Seděla jsem pátý den

a udělala 1258 sedu lehu a viděla Factory Girl

Seděla jsem šestý den

a zavolala Štěpánovi

když to začalo zvonit, tak jsem se znovu rozbrečela, když to vzal, přes hlasitý vzlyky jsem na něj začla řvát, že je sobeckej zmrd, stejně jako všichni ostatní. A zavěsila jsem.

Přišla mi smska, ať zavolám až se nebudu chovat jak kráva.

Dva týdny na to, jsem se mu za to omluvila, ale v hlavě si opakovala, že je to kretén.

Omluvila jsem se jim všem, ale před očima jsem viděla proškrtanej seznam  přátel, kde zbyly dvě jména.

Seděla jsem dvacátej den

Zavolal mi Tomáš, je mu prý zle.

Sebrala jsem se, jela za ním, celý večer ho utěšovala, že bude dobře, že ho mám ráda, že si nesmí nic udělat.

Když jsem na dvě hodiny usínala, mlátila jsem hlavou o postel

"Nemáš nikoho, už se o ně nemusíš starat, stejně jako oni o Tebe."

Za dvě hodiny volal Martin, právě si řezal žíly.

Vyjela sem pro něj, abych ho dopravila do nemocnice...