Venus Doom

VENUS DOOM

Je tomu už hodně dávno, co lidé přestali počítat co je za rok, vlastně nikdo ani nevěděl jaké je roční období, či v jakém státě žije. Celý svět se scvrknul na jedeno veliké město, které bylo rozděleno na dvě části, hranice, přehrazenou ostnatým drátem, hlídali dva muži jejichž zbraně budily strach. Ostnatý  drát odděloval čtvrť|ť chudáků od čtvrti těch bohatých. V novější části města se tyčila mohutná budova zábavy, která lákala pestrými neony slibující lepší budoucnost, ale ti za ostnatým drátem věděli, že je to klam, protože kdo tam s bláhovým obličejem vešel už se nikdy nevrátil.

Johnatan Guss se na sebe zadíval do zrcadla, vycenil dokonale bílé zuby v profesionálním úsměvu. Nahá ženská paže se mu ovinula kolem krku. Svraštil tmavé obočí a hrubě okřikl dívku stojící za ním. Se svěšenou hlavou se vytratila do vedlejšího pokoje. Nedbal nechtěného vyrušení a přejel si rukama po hustých tmavých vlasech. „Vítejte přátelé, dnes je den, kdy se naše budoucnost změní.“ svojí oblíbenou větu si před osvíceným zrcadlem řekl ještě několikrát, znovu se zadíval na svou pravidelnou tvář, ne, dnes je den, kdy já změním budoucnost. Otočil se a pomalu odcházel do vedlejšího pokoje, za vyděšenou dívkou. Guss byl pracovník v budově zábavy, jeho úkolem bylo vyhledávat „neobyčejné“ lidi, z chudé části města a dělat z nich za peníze hlupáky. Den co den se objevoval na obrazovkách televizorů, zvaných „VENUS“, kterými byla vybavena každá chudá domácnost za ostnatým drátem. Vtip spočíval v tom, že když se nějaký chudák dostal před nedočkavé publikum, měl dvě minuty na to, aby předvedl co umí, čím více se lidem líbil tím více nových dolarů přicházelo jeho rodině ale naopak, když se nelíbil bylo s ním naloženo tím hůř, čím ubožejší se zdál.

Andrzej Hobzf pozvedl své oči k východu, slunce právě začínalo svou denní pouť, žlutá, skoro zlatá, záře se rozlila přes ostnaté dráty. Muž si hlasitě odkašlal a řádně odplivl rozžvýkaný tabák skrz hráz zažloutlých mírně prošedlých zubů. Celý jeho zjev působil zvláštně zanedbaným dojmem, bylo mu kolem šedesáti s šedivými vlasy a potrhaným oblečením se skvěle hodil do části chudáků, jedné co ho odlišovalo byly jeho oči. Neklidně těkající z místa na místo, kdysi asi bývaly zářivě modré se spoustou malých hvězdiček, dnes však už mírně pohaslé ale i tak se z nich dalo poznat, že vědí daleko víc. Andrzej žil ve Starém městě se svou sedmiletou vnučkou Kristýnou, byla to jediné co mu zbylo. Od té doby, co bylo město rozděleno, se původní „stará“ půlka pomalu proměňovala v lidskou skládku, velký magnet špíny, krys a nemocí. Jen ti nejstarší si občas posteskli, když vzpomínali, na léta, kdy neštovice, chřipka nebo spalničky byly celkem běžné nemoci.

Rodina Andrzeje Hobzfe podlehla stejně jako většina rodin ze svobodného „ghetta“ Nového světa vymřel na epidemii neštovic. Bylo to tehdy skoro zázrak, že se to malé děvče zachránilo.

Slunce dopadlo na tvář starého muže, zamyšleně si přejel hrubým palcem po bílém strništi a vydal se zpět ke svému domu. Za starých časů to bývala honosná budova s červenou střechou a balkonem s okrasným zábradlím. Dnes jeho slávu připomínala jen malá stříbrná cedulka. Písmena už byla zašlá, jen starý muž věděl co znamenala, Bůh navždy s námi, jak směšné mu to teď připadalo. V zamyšlení procházel prázdnými ulicemi, ještě dva bloky  uvidí vybledlou červenou střechu. Přemýšlel jestli už bude Kristýna vzhůru, jak nerad ji nechával přes noc samotnou doma. Ale krysy se přemnožily a v obrovských tlupách podnikaly noční rejdy městem, dlouhodobým soužitím s lidmi se zbavily ostychu a začaly být nebezpečné. Andzej a skupina dobrovolníků proto vyráželi v noci do ulic aby nebezpečné škůdce hubili a hnali zpět do temných katakomb už léta nefungující městské kanalizace.

Těšil se na dvě malé ručky a dvě velké dětské oči. S příjemnou představou se ubíral k domovu, na rohu Franclinovy a Kabátské ho zastavila malá paní Von Marrielová, stará hraběnka, která před lety přišla o veškerý majetek, hrbatá s popraskanýma rukama schraňující svůj poslední majetek starý diadém. Vždy ji bylo vidět obklopenou kupou dětí, které jí říkaly madam Mara, uměla nádherně vypravovat, o velikých zámcích, drahých šatech, mísách s jídlem, o čarokrásných zahradách s motýly všech barev.Oslovila ho velice naléhavě pane Andzej je zle je zle, mezi jednotlivými slovy se několikrát pokřižovala, malá, vaše malá, je zle je zle.Když Andzej udýchaně otevřel dveře svého domu, první co uslyšel byl zvuk Venus, nikdy nešla vypnout, právě vysílali další z nekonečných soutěží, nějaký mladý muž se právě snažil pohnout lžící pouze silou myšlenek obecenstvo vřelo a slizký moderátor přidával na hromadu určenou pro muže stále nové a nové bankovky. Malá vnučka ležela v podkrovním pokoji. Všude byly cítit zvratky. Ubohá dívenka byla zmámená horečkou co však bylo nejhorší její údy, obličej i tělo byly posety malými rudými puchýřky. Neštovice vkradly se do jejích očích jako příslib smrti, rudá příšera, která svou kořist nehodlala pustit ze svých spárů. Přivolaný kavkazský lékař potvrdil tuto hrůznou diagnosu.

Bohužel můj pán nedá se nic dělat, medíkamént není, málo malo život – malo peníze, malo naděj, málo život. Andzej pozvedl hlavu a na chvíli se zadíval z okna, bylo mu jasné, co musí udělat, nad městem se v dálce tyčila budova zábavy.

Jonatan Guss se pohodlně usadil ve svém prostorné kanceláři. Pomalu usrkával z hrnečku svoji melanche, extra jemně našlehanou kávu, přesně s jednou a půl kostkou cukru, rozsvítilo na jeho telefonu zelená tlačítko a ozval se bzučivý zvuk, oznamující, že má hovor.

Chvíli poslouchal a pak odpověděl „pošlete ho nahoru“. Když Andzej Hobzf vstupoval do luxusně zařízeného pokoje, v jeho mysli se vynořovala nepříjemná představa peněz, které musí „vyhrát“. V duchu se pobízel, děláš to pro Kristýnu.

Johnatan se ani nesnažil vstát od svého stolu jen si prohlížel nově příchozího, jeho zjev, oblečení, vlasy vše působilo zvlášť zanedbaným dojmem, to se bude lidem líbit, usmál se sám pro sebe. Nasadil profesionální výraz a s napřaženou rukou pokročil ke starci, ten ji krátce stiskl. Jonathan myslel na malý hedvábný kapesníček, ve své náprsní kapse, až toho žebráka vyhodím pořádně si otřu ruce.

„Johnatan Guss jméno mé, co nás přivádí, pane, pane...“, snažil se přečíst jméno vytištěné na malé cedulce, která se cizinci houpala na prsou. „Pane Hobzfsi?“ „Já potřebuji vydělat peníze, moje vnučka je nemocná, potřebuji lékaře, chci,aby přežila.“ moderátorova tvář se roztáhla do podviného šklebu, „za normálních okolností, je potřeba aby jste prošel kvalifikačním kolem, ale zdá se, že máte štěstí, zrovna včera onemocněl jeden soutěžící, do zítřejší přehlídky talentů „jen potřebuji vědět, co umíte.“

Andzej na něj upřel své oči, jejichž vybledlá modř pomalu začala přecházet do fialova. „Já vím, co přijde, vím co se stane, znám budoucnost.“

Hala talentů praskala ve švech, publikum se neklidně vrtělo, po celý večer běžely na obrazovkách Venus, ukázky o zázračném tulákovi co umí předpovídat budoucnost. Dáma sedící ve třetí řadě z leva se naklonila ke své neuvěřitelně objemné přítelkyni. „Drahá, co si myslíte?“ obě dámy se bavily velmi hlučně, až je muž, sedící za nimi musel napomenout. Byl zvláštní, i když byla hala plná sedadla po jeho pravici levici byla volná. Měl dlouhý černý plášť, mastné vlasy a zpod srostlého obočí hleděly na svět obě oči, stejně černé jako jeho plášť. V hale zhasla světla a on stejně jako dvě dámy a celý sál zmizeli ve tmě. Ozvala se ohlušující znělka, oznamující začátek soutěže talentů. „Dobrý večer, jsem Johnatan Guss, vítám Vás, všechny zde. Vítejte přátelé, dnes je den, kdy se vaše budoucnost změní“ a bez dalších průtahů mi dovolte přivítat muže, který tato slova promění ve skutečnost. Zázračného jogína, Mohameda chudých pana Andzeje Hobzfe.

„Tak drahý příteli, Johnatan položil Polákovi ruku kolem ramen, znovu přitom pomyslel na hedvábný kapesník, řekněte mně i všem tady v sále, co bude zítra, co se stane, na co se může svět těšit.“

kužel ostrého světla se upřel, stejně jako miliony nedočkavých očí v sále na tvář starého žida. Ten pomalu pozvedl své do fialova zbarvené oči k nebi a když ucítil známé chvění v konečcích svých prstů, byl si jist, že ví odpověď.

Otočil se na nedočkavého moderátora a hlasitě pronesl: „Zítra nebude nic.“ sál utichl jen někde vzadu se ozval smích, který přecházel v nesouhlasné pokřikování. Lidé se cítili podvedeni, objemná žena křičela zvláštně hlasitě, ven ven, vyhoďte ho, podvodníka!“

Andzej se pomalu vracel temným městem, po té co ho vyhodili, byl násilím odvlečen na předěl z ostnatých drátů, kde mu mělo být, podle vojáků vštípeno do paměti, elektrickým obuškem, e lhát se nemá, už mu bylo vše jedno, peníze, zemřel dnes ráno. Stejně už nic nemělo smysl protože on, „Mohamed chudých“ věděl co přijde.

Lidé v novém městě se pomalu ukládali ke spánku, uléhal i Jonathan Guss a jeho nahá dívka, uléhali beze strachu ve svých teplých postelích v uklizeném domově, tak  moc závislé na svém majetku.a tak uprostřed noci přišel zcela nepozorován. Nejdřív mírný deštík, který nesměle ťukal na  zavřená okna, pomalu přecházející v silný liják doplněný blesky a kroupy. Silný vítr ohýbal stromy a s neobyčejným hněvem se opíral i do hranice ostnatého drátu. Malé dítko probuzené touto spouští, plačtivě vykřiklo matčino jméno do noci. Mocný déšť se začal pomalu vkrádat do sklepů a ničit nashromážděné zásoby. Vítr shazoval tašky z domů. Vše se začalo hroutit, kroupy ničily vše, co jim přišlo do cesty. Lidé byli vyděšeni, co když ten starý žid mluvil pravdu. V tu dobu, na opačné části města klečel mocný Johnatan Guss na kolenou, před starým židem, úpěnlivě stažené ruce, prosil jej aby to zastavil, pochopil a poznal, že měl pravdu.

Venku se k dešti a větru přidaly i zatím nepatrné záchvěvy půdy, když se Venus přihlásil s naléhavým vysíláním. Přestože bouřka poškodila elektrické vedení, tak se mezi občasným zrněním objevila tvář Andezej Hobzfe. „Vím jak to zastavit, jak přemoci budoucnost.“ promluvil odhodlaně.“Jestliže se o této chvíle nikde na svět nestane žádná vražda, loupež nebo násilí, zvrátím osud, ale lidé musí držet pospolu, nebo je naděje zbytečnost.“ Miliony hleděli ve slepě vděčnosti na své Venus, hleděla i stará Mara , buclatá dáma a Johnatan Guss, přítomný v nahrávacím studiu. V jedné domácnosti náhle zhasla Venus po o ní další a další. Mocná přívalová vlna se přelila přes město. A dál už byla tma, tma a nic.