Půlnoc

Půl noc

Odbila… A je ticho.

Ležím a podlaha Tvýho pokoje je tvrdá, nevadí. Dívám se , jak pásy světla projíždějících aut lítají po tvým stropě.

Vzdech. A mírný zavrzání Tvý postele. Podívám se? Spíš.

Svět snů ve tmě, tam kde má být – spokojeně schovaný ve Tvých zavřených očích.

A svět reality? V podobě světel na stropě?

Nemůžu usnout, nemůžu za Tebou. Je to Tvůj pokoj, Tvoje postel. Tvůj sen a v něm…

Už pro mě není místo.

*

Minulost zůstala v zapomnění. Leží tu se mnou na podlaze, a přestože by měla spát, je vzhůru.

Vzhůru stejně jako já.

Chtěl bych za tebou. Chtěl bych zpátky. Asi bych už neměl strach, asi bych si už nenalhával že nejsem dost dobrej pro tebe a že ani ty nejsi dost dobrá pro mě. Neležel bych teď na zemi, v hlavě by mi nešrotoval tvůj hlas. Rozzářený oči, úsměv. Když vyprávíš o něm.

Mělo to bejt jinak, neměl jsem se bát. Zkusím zavřít oči. Zapomenout…

Dlouhej večer, hodně pití… Hodně povídání, hodně svěřování. Procházka na břehu rybníka? Noc… Rum…

Pozvání domů, nabídnutý čaj, další rum a nocleh - deka na zemi.

Jedna místnost a dva dobrý kamarádi, který spokojeně spí – po dobrý kalbě, kdy si řekli, jak spokojeně žijou.

Jeden večer a dva lidi, kdy jen lhal a jeden mluvil pravdu. Jeden žil a jeden jen vzpomínal.

Jedna noc a dva lidi, kdy jeden sní a druhej – ačkoliv by chtěl, usnout nedokáže…