Rikam si ze budu bojovat,
uz proto ze muzu,
ale stejne
mam v sobe asi
(sebe)destruktivni pocit,
co me zene pryc.
Zapalky mi dosly,
vsechno svetlo je v haji
a hvezdy,
rikas ze zari,
ale ja to svetlo nevidim,
proc asi...
Nekdo prisel a odesel,
zprehazeny priority
litaly vsude vzduchem
a ja je nestihla chytat
...mela jsem jen pet prazdnejch lahvi od mattonky a premyslela jsem co s nima...
kdyz jedu autobusem
a koukam z okna,
obelhavam sama sebe.
Nekdy se obelhavam radsi i doma,
ale dochazi mi "duvody"
uz asi nemam proc se obelhavat
neumim si to vysvetlit,
vim jen,
ze nevim proc porad miluju.