Reportáž z Egypta

          Když jsem se po čtyřhodinovém letu konečně vybelhala z letadla, téměř okamžitě mě ovanul příjemný teplý vzduch vonící mořem. Po vyzvednutí zavazadel jsme se poprvé za dobu našeho pobytu nasoukali do mikrobusu s egyptským řidičem a za kvílivého zvuku tamějších hitů a ostře řezaných zatáček se dostali (díky Alláhovi v pořádku) do hotelu Coral Beach Montazah v Sharm el-Sheiku.

          Obsluha v hotelu byla celou dobu příjemná, jistý káhirský mladík, číšník, mě dokonce každý večer přátelsky a s nevinným baziliščím úsměvem zval na místní diskotéku. I když jsme si vždycky příjemně anglicky popovídali, na takzvané „hotelové dýchánky“ by mě nedotáhl ani párem volů. Náš průvodce nám později vysvětlil, že všichni Egypťané upřímně obdivují ženy, jedno jak staré, jaké barvy pleti a jak majetné. Prostě ráj na zemi.

          Když jsem se za pár dnů přesvědčila o pravdivosti prospektů cestovních kanceláří, které slibovaly Rudé moře plné korálových útesů, pestrobarevných rybiček a jiných obludek (největší zážitek byl stát asi půl metru od veliké hnědé chobotnice s obrovskýma zlatavýma očima nebo prohánění dvou smrtelně jedovatých, zato nádherných perutýnů, které jsem do té doby znala jen z dokumentů BBC), přišel čas na malý výlet do Káhiry.

         Z recepce nás měli telefonem vzbudit ve tři hodiny ráno, protože cesta z Sharm el-Sheiku do hlavního města byla dlouhá a měli jsme tedy jet přes noc. Díky již zmiňovanému milému personálu hotelu jsme byli násilně vytrženi ze spánku o dvě hodiny dřív, protože naše maminka slavila ten den narozeniny (tady proběhla cenzura, takže se, vážení čtenáři, nedozvíte kolikáté). Jistý zaměstnanec přiběhl s dortem a mírně falešně mámě zazpíval místo „happy birthday“ „Happy new yeaaaaaaar, Jana!“, což jsme byli donuceni zpívat s ním.

          V Káhiře nás čekalo překvapení. Ty tam byly čisté, pro turisty upravené cestičky, kousky zavlažované pouště s palmami a trávou a vybílené hotýlky a baráčky. Káhira překypovala životem a špínou. Ulice mezi egyptskými paneláky byly úzké, tmavé a pokryté silnou vrstvou odpadků, na domy samotné jako by někdo vychrstl kbelík špinavé vody- a to opakovaně. Na silnicích se mezi auty, autobusy, náklaďáky a poletujícími igelity proplétaly vozy tažené malými oslíky, mulami i koňmi a do toho se ještě míchali lidé, spěchající na druhou stranu ulice. Přechody v Egyptě očividně neznají.

          Dokonce i nám, kteří jsme se cítili jako vtažení do úplně jiného světa, se stala taková malá, zřejmě naprosto běžná, nehoda. Náš autobus nestačil na křižovatce zabrzdit a ťuknul do osobního auta před námi. Oba řidiči vystoupili a s divokým gestikulováním spolu o něčem, těžko uhádnou o čem, bavili- kupodivu docela klidně. Nakonec autobusák vsunul řidiči auta do kapsy několik egyptských liber, už bez ohlédnutí odešel a my mohli jet dál.

          Jen co jsme přejeli Nil, širokou špinavou vodní dálnici, vykoukly na nás vrcholky pyramid. Byla jsem překvapená, protože jsem bůhví proč předpokládala, že Gíza je ze všech stran obklopená pouští, ale ne. Pyramidy jsou těsně přilepené k hlavnímu městu.

          Když jsme přijeli blíž, všude se na korábech pouště pohupovali plně vyzbrojení policisté s rouškami na hlavách. Chvíli jsem si je představovala, jak na cválajících velbloudech stíhají vykradače hrobů, než nám průvodce začal vykládat o faraónech a historii stavení míst jejich věčného odpočinku. Od pyramid jsme přejeli ke sfinze, známé postavě lvice s lidskou hlavou, která má prý rysy panovníka Rachefa (a stojí těsně vedle Rachefova zádušního chrámu). Filuta jeden. Arabské jméno sfingy je, pro zajímavost, Abú al- Hul, což v češtině znamená Otec děsu.

        Nejzajímavější bylo ponořit se na pár hodin do života jedné z nejstarších egyptských částí, Koptské čtvrti. Na rozdíl od Města mrtvých, kde si chudí Káhiřané nechali zavést elektřinu a vodu do polorozpadlých hrobek svých předků a bydlí v nich, v Koptské čtvrti taková vrstva obyvatel chybí. Jsou to většinou vášniví obchodníci, lehce se vám může stát, že půjdete po ulici a neočekávaně budete vtaženi do jakéhosi krámku. Takhle jsme skončili v jedné parfumerii. Prodavač si nás usadil na nízký gauč, nebo spíš matraci zabalenou do blíže nedefinovatelné látky a začal vesele štěbetat, jak moc mu připomínám jeho malou sestřičku a že má na skladě úžasné nové vůně. Já, od přírody nedůvěřivá (samozřejmě bezdůvodně) a světlovlasá, jsem si snědého, černovlasého Egypťana změřila od hlavy až k patě, nechápavě se usmála a přijala kelímek s výborným ibiškovým čajem, který mezitím stihl připravit.

          Povídání o Egyptě by vydalo na celou tlustou knihu, ale jestli vám můžu poradit… Místo čtení si do této země zajeďte sami. Hodně štěstí!