Tarot - Setkání s osudem

…Stojím a nic neříkám. Nebojím se promluvit, tak nějak cítím, že to není důležité. Tady, před Ní, kde každá moje myšlenka přichází o svojí podstatu. Už není mým tajemstvím, nemá určovat, pro co budu dýchat v dalších vteřinách a minutách. Stala se součástí Jejího nekončícího vědomí, věčně sklopených očí a štíhlých dlaní položených na kartách.

Co dělat? Nic. Odevzdat se a čekat.

„Mýlíš se,“ promluví hlasem bez emocí a s nepatrným úsměvem otočí první kartu – Viselce. Je obrácený hlavou dolů, uvězněný vlastními ideály. „Jako ostatní slepě věříš, že to já všechno řídím. Je snadné, odevzdat se letargii, dělat co nejméně, nebo nejlépe, nedělat nic.“

Zatajený dech. Ticho. Uchvácení, možná strach z drobného obličeje sklopeného nad stolní deskou.

 „Moje cesty jsou nevyzpytatelné,“ řekne a ukáže další kartu. Uvidím Vůz tažený dvojicí splašených koní. „Záleží však na tobě, po které z nich vykročíš.“

Možnosti, pochybnosti. Nástrahy. Skousnu spodní ret. Bolest. Strach.

„Správně,“ odvětí do ticha a s šelestem otočeného papíru spatřím další obrázek. Věž, kterou trhají na kusy bijící blesky. „Ale stejně tak i naděje,“ ukáže další kartu, Hvězdu, zářící do všech stran: „víra, že jdeš správným směrem.“

Cítím klid a jistotu, kterou ve mně vyvolají její slova. Má pravdu. Vždycky má pravdu. S náhlým odhodláním sáhnu po balíčku zbylých karet, když v tom na mou dlaň dopadne její ruka. Zarazí mě. Je překvapivě těžká a studená. Vzhlédnu. O vteřinu dřív než Ona. Ta vteřina mi stačí na to, abych si uvědomil, že už nemám šanci uniknout Jejímu zraku.

A pak uvidím pohled, který nemůže patřit žádné existenci, žádnému bytí. Oči novorozeněte i umírající stařeny. Prvky emocí, rozumu, času a prostoru, všech aspektů života, které dovedu vnímat.

 „Víme to oba.“ usměje se – poznám to podle zúžených koutků těch neuvěřitelných očí. „Jsem, a vždycky jsem byla, jenom ve tvých rukou.“

Odtáhne svou ruku, chlad pomine a já už cítím jen hladký povrch karet, jež svírá moje dlaň…