Praha

Praha

Hradu asi došla elektrika,

kouzlo je pryč?

Silueta nadále nezdobí město,

zbejvá špinavá tramvajní tyč.

Slevy a bradavky figurín vykřikují z výkladních skříní,

jakoby chtěly říct „MY JSME TU!“                    

Ano jste tu, nudné, zaprahlé butiky,

narozené dob mávání rudých vlaječek,

kdy Václav Hrabě byl z jiný planety,

graffiti je kýč?

Tak doufejme, že podruhý ten obrovský

dům se zlatou střechou neshoří.

Anděl znuděně pokládá hlavu na lavici a usíná.

Usíná jako kníže Schwarzenberg při důležitých debatách,

kde všude budou škrtat

Po stereotypu netoužim,

Ginsberg byl za volnej verš takzvaně ukřižován,

Hrabě byl zakázanej před osmdesátym devátym,

I proto je to u mě pán.

Nač mít řeky, nač mít údolí,

nač mít přírodu, co trpící v koutě sedí,

budoucností se to hemží.

Hromady kýčovitých tretek přilepených na zdi,

láska zrezivělá jak železná tyč,

těžko hledej význam v hlubině noci,

sebrala se a odešla pryč.

Květy na sukni a copánek ve vlasech,

úsměv si tu říká o zdařených ohlasech,

Stále přechází sem a tam,

čeká na tramvaj neznámo kam.

Ztratila se mezi vámi a v dohlednu už není,

kde teď bývá, neví ani jeden kapr v rybníce.

Všechno svítí světlem denním,

jen ten vrchol nevkusu zase spotřeboval mraky elektriky

Schod za schodem zaplouvá do železné tlamy,

už není místo pro lidi, zůstanem tu sami.

Slunce nepraží, nýbrž kůži hladí,

starý sako vyzdobený stuží ,

pohozený ve skříni

Bože, kdybys existoval, stejně bys byl byznysmen,

co má barák a tři auta,

omlouvám se, usnul jsem.

Válka už klepe na dveře,

a bohatý hned otvírají,

však vzápětí berou do zaječích,

mladý kluci umírají.

Kouř nad Libyí aktuálně visí,

rozplyne se ve chvíli,

kdy Libye zmizí.

Revoluce ruku v ruce

se systémem vládním,

celá naše populace něco někde shání.

Zlo z války,

chudoba z války, špína z války,

zima z války,

ostuda z války,

peníze z války

území z války,

ropa z války

a nakonec ZLATO VÁLKY!

Toto ta  jejich manažerská válka,

kterou začnou a pak ji na nás shodí,

tohle se jim hodí,

ale co, nenaděláš nic.

Pták Bublavec oženil se s Molly,

co každý ráno pochcává roh Náhorní školy.

Ano, Molly je fena-žena velká,

metrák a výška člověka,

co v budoucnu ji čeká.

Tak si cucni toho píva,

ať víš jak chutná žlutá barva,

Sakramentskej kluku, cos to zase proved,

život nám byl dán jednou a hned naposled.

Baví mě dívat se na holky, co spí,

jejich krása vypluje z přístavu,

jako mohutná plachetnice s ozdobenou zádí

Jenom království.

Kde orchestrem je zpěv mocných ptáků.

Kde lidi jenom píchaj, fetujou do němoty

a chlastaj natolik, že pohoršený doktoři nevědí,

kam s těmi otrávenými těly jít.

Kde tma pohltila ty hnusně reálné lidi chodící do práce nebo na nákup.

Pán na zastávce odplivnul si a prudce si odkašlal,

Jede tramvaj a už zvoní jako klekánice v poledne.

BUCH! BUCH! BUCH!

Kdo tam?

Áá, jenom kokakola si odskočila do továrny na kofolu vybrat daně.

Věříš v osud, věř si!

Věříš v boha, věř si!

Však věřit zkus hlavně sám sobě,

Né, žádnej duch svatej neni uvnitř. V tobě.

Blýská se na lepší časy,

kdy názvy ze zdí ztrácí se,

vzpomínky jsou v zatracení,

tak vytvořme nové.

Poslední kejklíř zvedá poslední kužel,

aby naposledy vyhodil sám sebe z kůže.

Poslední pirát zůstal viset

jako košile na prádelní šnůře

Kdo jsem? Co je správné? Jaký to má smysl?

Všechny tyhle otázky, trápí mou mysl.

Modré mříže, kilometry dlouhé,

za nima nemocné ty životy jsou pouhé,

topí se tam v bolestech,

samá jehla, samej steh.

Polil jsem se, myslím na ní, na něho či ono,

do mysli se mi dostala i Yoko Ono.

Ještě že se nedostavil Bono,

musel bych ho vyhodit skrz dřevěnej trám do země.

Ženské tělo bylo vyměněno za tělo Ježíše ze kříže.

A pak zasejc ty modré mříže,

které každé ráno vidím,

zpoza nich se na mě smějí blázni a já s nima soucítím.

Parodie na Eiffelovou věž je tak nudná,

že už ani není vidět.

Dlouhá ulice, kde klíče řinčí dodnes,

obchodní centrum se hroutí.

K zemi padají kusy reklam na taxikáře,

kteří by okradli i sami sebe.

Tedy kdyby to šlo.

Dělník na mě pokřikuje, jestli nemám cigáro,

vždy jim ho dám a řeknu za málo.

Holka v hnusně přerůžovělé bundě se promenáduje po Andělu,

jako ten vrchol nevkusu na pěší zóně.

Kosočtverec s čárkou uprostřed

namalován na dveřích vagónu,

zloděj v Tescu byl chycen

a už se veze v antónu.

Knihy rozmístěné po lavicích,

každá má svého čtenáře,

myšlenky zapsané v řádcích,

různé téma, různá záře,

co vychází vždy, když pevnou vazbu otevřeš,

příběh končí, když tu knihu zaklapneš.

Všude po Praze kaštany kvetou,

jedny červeně a druhý bíle,

však nikdy spolu na jednom stromě nejsou,

kdo to řekne tajemný víle?

Že jeden jediný strom kaštanu u Starého Města

obě barvy nese,

že prý do něj vede cesta,

kde země skřítků nachází se.

muži v uniformách s tváří děsu,

čekají na mnohé jedince v podzemních halách,

zajímá je, co máš v peněžence,

když ji nemáš, hm.... tak zdrháš.

Dnes jsem tě neviděl, divnej pocit mám.

Radost na tváři mi chybí jako bezdomovci rodina.

Sebevrah zase skáče,

rovnou pod metro,

zhruba milión lidí pláče,

že nestihne TO!

Co by stihnout měli,

přijdeš pozdě do práce a ja zase do školy.

Teorie poznání o cti, o prokletí,

stojíme srázu již po staletí,

kde kamínek po kamínku

sesouvá se blíž a blíž ke skáze světa -

- taková soukromá Apokalypsa nazval bych to.

Úsměvné dívky ztratí svůj půvab,

chlapci zase ztratí čest svojí vlast ve smrti .

Tak povstaňme a neseďme nad tou propastí,

krom klidu smrti nám nic nepřinese!

NECHŤ TVŮJ HLAS JE SLYŠET,

NECHŤ HO VŠICHNI SLYŠÍ,

NECHŤ HO SLYŠÍŠ I TY, TY, I TY A TY A TY.

Volavka spanilá, co sem tam sezobne malou rybku se topí.

Topí se v zakalené vodě,

do které obrovitánské, betonové,

 válcovité obludárium vypouští výměšky smrtící,

do které sem tam, každý druhý Homo sapiens sapiens

 odhodí flašku od koly,

do které líný muž vypouští sračky ze své dřevěné chajdy,

do které se dívám a pečlivě se snažím

 zachytit svůj smutný odraz.

NIC, NIC A NIC není vidět.

Ani já, ani příroda za mnou, prostě nic!

Mnoho myslitelů, filosofů a intelektuálů se snažilo vyjádřit nic.

Běžte k Temelínu, najděte první rybník

a dostanete odpověď,

odpověď tak, ale tak smutnou, že mi slzí oči jako když krájím cibuli,

odpověď tak smutnou jako záběry české televize z minulého roku,

kdy ryby začaly plavat břichem nahoru.

Černý zlato hoří kilometry daleko,

když to moje srdce vidělo, trošinku se zaleklo,

co tu bude za 50 let?

Zmizí přiroda, zmizíme my?

Zmizí zvířata a všude bude

vládnout ropa a kouř z elektráren?

Nebo to bude stejný jako teď?

Ptáci zpívají, slunko svítí,

dívám se z okna na první kvítí,

co všem modeluje úsměv na tváři,

s úsměvem nezapomínám ani na dědu v žaláři,

který tam sedí

a krásy jara nevidí.

Pravda je, že tam možná děda ani není,

možná jsem si to celý vymyslel, abych zaujal aspoň sám sebe.

Své verše věnuji vlčímu děcku

 s květinkovýma šatama.

Své verše věnuji romantický duši

 s šátkem ve vlasech,

Své verše věnuji klukovi,

 který hraje na kejtru až se svět kolem rozplývá,

Své verše věnuji holce s červenou čelenkou,

 která se na mě tak krásně směje.

Své verše věnuji Tereze, co šestnáct hodin denně

 roznáší kafe v ulici 28. Října.

Své verše věnuji dělníkovi Imrichovi,

 co od rána do rána kope, aby měl na cestu domů.

Své verše věnuji dívce se zacuchanými vlásky,

 jež se v metru uči ekonomii.

Své verše věnuji figurínám s mrtvým výrazem a velkými bradavkami.

Své verše věnuji nástroji se strunami,

Své verše věnuji ženě, co na Žižkově prodává kuřata,

své verše věnuji Sartrovi,

 jenž neodpověděl sám sobě,

Své verše věnuji všem fetkám z Václaváku,

 kteří by okradli i sami sebe.

Své verše věnuji svý mámě,

 která za celý svůj život nepoznala opravdové štěstí,

Své verše věnuji Malcolmovi X, který řekl,

 že kapitalismus nemůže být bez rasismu,

Své verše věnuji Lennonovi, který poslal

 anglické královně medaili v krabici od bot,

Své verše věnuji Ahojové víle,

která mě tak krásně hladila.

Své verše věnuji všem, co mnou opovrhují,

 jako kurtizánka malým údem