Cesta mrtvých žab

Po cestě, kde mrtvé žáby olizují asfalt

vycházíme vstříc novému dni

a couráme se domů,

tváře zkamenělé traumaty a štěstím uplynulé noci.

Cítíme ten kouř, který dávno již odplul

a zanechal po sobě uzenou vůni ve vlasech.

Byl naší oporou a jeho plameny

olizovaly naši zkřehlou duši po celou noc.

Siluety stínů tančily po stropě

jako umrlci vztávající z hrobů

a v rozbitém okně se zrcadlila

fialová noční obloha na hladině rybníka.

Hladina odrážela i opilý zpěv

a trempské brnkání na kytaru z protějšího břehu.

Déšt¨ již ustal a my, zmoklí lítostivci

drkotáme zuby ve snaze zachytit

alespoň závan teplého vánku.

Marně..

Ubíráme se tedy nad oheň

a necháváme ho

vnuknout nám do těla jeho jedovaté ďábly.

Možná se tam skrývá,

možná se tam skrývá žhavá krůpěje života,

a ta vystoupí na povrch

a pokrade nám dlouhé minuty.

Pláčeme kouř ale ještě si to nepřipouštíme,

to až později,

nebo nikdy,

ale co na tom sejde

ted, když mraky ožily

a poletují po obloze jako čínští draci...