Dívka, jež nedokáže probudit své sny

Ofotila své představy tužkou na papír

a co nešlo ztvárnit, vylíčila v básních.

Za deštivých nocí, cestou z flámu

přeskakovala louže bez pomoci

ač se dost motala,

na dámu.

Před výhledem na svět bděla celé dny,

hleděla v něj svým kaleidoskopickým pohledem tvořeným slzami

a psala.

O dívce jež nedokáže probudit své sny.

O tom co jí věnovala

a co vzala.

Tak trpce bědovala...

nepochopena nikým a ničím

ani sama sebou.

Tak psala.

O dívce jež nedokáže uspat své sny.

A tak se sfetovala.

Oslovována ptáky ze všech stran

naslouchala jejich stesku

a nerozuměla ani slovo,

ač byla obdařena andělskou mocí

seděla v mechu,

tam v slunce lesku

a přemítala nad dnem a nocí.

Slunéčko mé, pluješ si po obloze

skrýváno bělostným mechem nebeským

sem tam vykoukneš,

a ve svém rozbřesku

vnukneš barvy duze.

Slunéčko mé, tvé paprsky

blahodárné,

živoucí jsou jako vše co stvořily,

můj sne, sne mých bratří,

odkryj své zlaté touhy,

kdy v život se noří,

pověs co vše prožily

ted ze sna mám jen záblesky.

Ten den, kdy hleděla na řeku

a vítr otáčel směr jejího toku,

tak dobře ho znala,

ten pramen,

jenž vánek přizpůsobil svému oku.

Kde hledat však nevěděla,

a tak již nikdy

nezhasila ten plamen

všech těch žhavých roků,

však věřila

že ho jednou zhasí,

a uleví tak simfonii

svých přístavních doků.