Všichni jste blbci!

O studentech gymnázia si spousta lidí myslí, že jsou inteligenčním výkvětem našeho národa. Sama jsem gymnazistkou a jako žádný výkvět se necítím, vlastně si spíš po většinu času připadám jako zmatený idiot. Dojem, že bychom měli být superchytří, přetrvává zřejmě ještě z období někdy přibližně před sto lety, kdy už jen to, že někdo chodil do školy, četl knihy a učil se cizímu jazyku, bylo zejména na vsích něco absolutně nevídaného. Ačkoliv dnes už je to trošičku jinak, tento předsudek, pokud se to tak dá nazvat, se víceméně zachovává.

Pamatuji si, jak u nás měl jednou suplovat jeden starší profesor. Říkalo se o něm, že o hodinách občas usíná, a tak jsme se těšili, jak si užijeme hodinku klidu, taky si trošku pospíme a původní hodina matematiky, které se mnozí z nás děsili už od rána, se změní v celkem pohodovou záležitost. Opak byl ale pravdou.

Asi půl minuty po zvonění (což je v prostředí páně učitelské vskutku rekordní čas) se rozrazily dveře a do třídy jako vichřice vletěl zmíněný kantor. Pohledem, ze kterého by snad začaly létat blesky, kdyby na to bylo lidské tělo náležitě vybaveno, si přeměřil nás všechny, kdo jsme se po velké přestávce ještě nestačili usadit na svá místa, a spustil bojový pokřik: „Vy si myslíte, že jste nějak zvláštní?!“ Nechápavě jsem se po sobě podívali, ušklíbli se a hned se sunuli na svá místa v domnění, že pan profesor naráží na naši nepřipravenost. Och, jak jsme se mýlili!

Učitel, rozohněný natolik, že mu zrudl celý obličej včetně hlubokých koutů na čele, měl totiž na srdci ještě spoustu dalších věcí: „Jste namyšlení, a přitom na to vůbec nemáte právo! Děcka na základkách jsou chytřejší než vy!“

Vyděšeně jsme na něj třeštili oči, nevěda, jestli to myslí vážně, nebo je to jen nějaký herecký výstup. Třeba s češtinářem trénují nějakou scénku a on si chtěl ověřit, jestli jeho výkon působí věrohodně? Pokusili jsme se trochu zlehčit atmosféru a začali se pohihňávat. Jenže běda nám!

„To přece vůbec není k smíchu! Zrovna nedávno jsem byl u zubaře a ten mi říkal hrozný věci, až jsem se musel stydět!“ Loupli jsme po sobě očima. Někteří ze třídy si ho přeměřili kritickým pohledem a shledali na něm nejméně pět věcí, za které by se mohl stydět hned teď a tady, z fleku. Následovala další vlna smíchu, což lítého lva před katedrou ještě více rozvášnilo. „A vy byste se měli stydět taky! Měli byste se konečně probrat a začít něco dělat! Přestat si myslet, že jste největší páni tvorstva!“

Napjatě jsme čekali, co z toho všeho nakonec vyleze. Představa pana profesora, jak se kroutí v zubařském křesle, jako každý normální člověk strachy bez sebe a ještě se stydí, se nám poměrně zamlouvala, vzhledem k tomu, že neuběhlo ještě ani pět minut od začátku hodiny, nikdo z nás neřekl ani slovo a už jsme ho stihli tak namíchnout, že nás začal shazovat.

„A co vám to teda říkal tak strašnýho?“ zeptal se Honza, největší odvážlivec a drzoun v jedné osobě.

„No to vám hned povim! On prej hned pozná gympláka, jakmile ho vidí, už v čekárně! Tváříte se jako největší hvězdy, jste namyšlený a myslíte si, co všechno nejste! A drzý jste, i když pro to vůbec nemáte důvod! Nemáte na to právo!“

„No dyť jo, my jsme nejlepší, žádný blbci,“ rýpne si Honza a profesorovi naběhne žíla na spánku.

„Tak já vám ukážu, že si to jenom myslíte! Děti ze základek jsou chytřejší než vy! Já když to vidim u přímaček, co všechno ty děti, co sem dou do prváku, uměj, a pak se podívám na čtvrtletní práce kvinty, tak se mi obrací kudla v kapse!“ Dvěma mohutnými skoky se octne u tabule, vezme do ruky nástroj zkázy (čti: křídu) a rozmáchlými pohyby, za to ale hezky úhledně, napíše na tabuli složitý fyzikální vzorec, který jsme v životě neviděli a v němž figurovalo nejméně pět neznámých plus odmocnina a pod ní samozřejmě velký nepřítel všech řešitelů podobných rovnic – zlomek!

„Tak se předveďte, vy hvězdy! Vyjádřete mi Vé!“ zařve poslední větu a postaví se čelem k nám, lehce rozkročmo, ruce za zády, bradu vystrčenou, připraven okamžitě tasit jazyk, na kterém už se formovaly další výtky na naši adresu.

Třída sedí a kouká. Ze začátku se k řešení rovnice nikdo nemá, ale na vybídnutí: „No já vám to řikal, že jste blbý!“ reagují pomalu všichni. Dokonce i já, zapřísáhlý odpůrce všeho, co zavání matematikou, fyzikou a chemií, zkusím několik úprav, než to pro jistotu vzdám a jen se modlím, aby to všemi nenáviděná šprtka Monika dala nějak dohromady. Sice to potom budeme mít na talíři další týden, ale stojí to za to, jen pokud se nám podaří skolit tuto rozlícenou bestii.

Jenže Monika selhává. Neví. Na profesorově tváří se usadí potěšený výraz. „No vidíte, že nevíte! Tak jen se dívejte, jak to má vypadat! Ty to stopuj!“ uhodí na Viktora v první lavici. Ten vyhrne rukáv a na digitálních hodinkách si připraví stopky. „Už?“ „Už!“

To, co následovalo, nikdo z nás předtím nezažil a snad už nikdy nezažije. Profesor nám ukázal ruku, ve které držel křídu, udělal jakýsi prazvláštní pohyb, zřejmě okoukaný z televizních pořadů s Davidem Copperfieldem, otočil se k tabuli a začal psát. Ruka s křídou létala po černé ploše jako namydlený blesk a zanechávala za sebou neuvěřitelné věci, hnusně matematicky složité už na první pohled. Svůj výstup doplňoval výkřiky typu: „Umocníme, vykrátíme, vydělíme, převedeme na druhou stranu, tady zase zkrátíme, á na druhou bé na druhou, to je jasné, šup šup, zleva doprava a neznámou si převedeme na jednu stranu, takže znovu umocníme a násobíme celým výrazem! Tak, tak, táááák!“ a přesně v momentě, kdy podruhé podtrhl výsledek, hlásil Viktor, že to panu profesorovi dělá přesně na chlup jednu minutu, ani o vteřinu víc nebo míň.

Nevěřícně jsme na tu spoušť na tabuli zírali. Nejednomu z nás to připadalo asi tak stejně srozumitelné, jako esej na téma „Politická situace na blízkém východě a její dopady na sociální rozvrstvení společnosti z filosofického pohledu“ - psané ve spisovné hebrejštině.

Aby o naší hlouposti už opravdu nemohlo být sebemenších pochyb, pan učitel nás podobnými příklady zásobil po zbytek hodiny. Snad ještě nikdy jsme zvonění na konci hodiny neočekávali toužebněji  než dnes, a to pro nás čekání fronty v jídelně znamenalo největší pohromu, jaká se v našich životech může vůbec stát.

Ještě než se zvonek stihl naplno rozdrnčet, učitel nám neopomněl znovu připomenout, že „Vy jste opravdu úplně blbý, co si myslíte?! Tohle umí student páté třídy!“ Načež odkvačil ze třídy.

Seděli jsme v lavicích celí zkoprnělí. Dodnes si myslíme, že si to musel doma dlouhé hodiny trénovat, protože jinak by přece nebylo možné, aby každý příklad bez výjimky spočítal během přesně jedné minuty, aby se druhé podtržení výsledku přesně shodovalo s poskočením poslední vteřinky, která do naplnění tohoto času chyběla.

Jen je škoda, že nejlepší mozek našeho ročníku, Matěj, celou hodinu prospal na lavici, aniž by jen jednou jedinkrát zvedl hlavu. Zřejmě mu pan profesor nestál za to.