Občas si představuju,
že za pár let,
budu žít jen proto,
abych mohla zajít do Tesca
a
koupit dvě kila zelených jablek,
vodku,
granule
a
ledový kafe.
Zaplatit,
narvat to všechno
do papírových tašek
a
jít pěšky domu.
Pak si večer pustit zprávy,
proto,
že nic jinýho,
se v tu dobu ani nedá dělat.
A
vidět všechny ty nehody,
popálený bezdomovce,
znásilněný lidi,
hladomor vládnoucí ve čtvrtině světa
a
najednou
mi všechny ty jabka padaj,
papírová taška
se mi roztrhla
a ty jabka se kutálí...
Po zemi...
a některý lidi na to jen tak koukaj,
vypadaj,
že jim je to fakt
líto.
Jejich děti se smějou,
a říkaj
"Hele to je ta,
co přišla o iluze"
a
já se jim taky směju
a říkam
"Ne, ona je právě našla"
i když vevnitř cítim,
že to říkám jen proto,
že to zní
vcelku hezky,
ale asi by se víc hodilo říct
"Vás to taky jednou čeká"
a bejt ve vlastnim neštěstí
trochu
nepříjemná.