Necizistence

      ...myslel si, že tomu všemu může utéct, a tak otevřel ty těžké, dobře známé, vchodové dveře a vyběhl ven do hutné jarní mlhy. A chvíli po něm i žena, jež na něj volala: Tak počkej přeci, počkej, to se nějak spraví, věř mi, tak dlouho, dokud ji nedošel dech a jí nezbylo nic jiného, než sledovat, jak ho pomalu ztrácí v bílé tmě, před níž se ještě naposledy otočil a koukl na ni. Na ni, kterou poznal zrovna dnes
     když se probudil v nemocničním pokoji, nevěděl, kde je, ani jak se tam dostal, a jen v jakémsi polo-bdělém stavu pozoroval slunce, jež prosvítalo skrze cáry bílých mraků, rám okna a žaluzie, mezi nimiž se na chvíli objevily obličeje třech jemu nejbližších: jeho žena, dcera a syn. (Jak je možné, že se vešly do tak malé skuliny?) A pak zase zmizely - jako nějaký přelud, po němž zůstalo bolestně prázdné místo
      proto svůj pohled odvrátil někam jinam: brouzdal jím po hladkých nemocničních stěnách s občasným obrázkem stromu či moře. Nebo zátiší s květinou. Až nakonec uviděl ji – unavenou s rozteklým líčidlem –, jak najednou vstává z toho malého křesílka vedle postele, v němž nejspíš přečkala celou noc, jakoby radostí vzlétá až k nebesům, a něžně a blízce jej objímá,
     zatímco on ani netuší, kým by mohla být. Nezná její obličej, úsměv, ani oči; a když mu pak říká: Miláčku, já jsem tak ráda, že Tě vidím, nepoznává ani její hlas; dýchá a vnímá vůni její kůže a vlasů a přitom z ní necítí nic hlubšího (nežli jen parfém a šampon) – žádnou lásku, která by jej přiměla chytiti ji kolem ramen a něco ji říct. A možná i políbit, aby pak překvapená a trochu nešťastná nemusela říct: Stalo se něco? a tak by se ani ta chvíle, jež přišla po těch slovech, nemusela zaseknout do věčnosti – a setrvat v ní tak dlouho, dokud se opět nerozeběhne a nenechá za sebou jen jakýsi uzlík na nitce času, který tam navždycky zůstane a až po ní pak pojedeme prsty, znova a znova nás udeří do jejich konečků a rozezní bolest:
      My se známe? vmetl ji do obličeje. A bodl za ráz, protože neměl jak jinak: nevěděl, co jiného ji říct, a přitom nedokázal mlčet – nemohl ji obelhávat tichem a tak jen sledoval, jak ona neznámá s každým jeho dalším slovem pomalu chřadne jako květina během přicházející zimy: Já vás neznám... Vy jste má žena? Co to říkáte, vždyť já mám svoji ženu a dvě děti, musím jim zavolat –, až nakonec zůstane pod vrstvou ledu, zamrzlá a mrtvá, s pohledem upřeným do jeho očí, šokovaně zírat, i když její hlava bude až moc dobře vědět, že všechen ten chlad přišel prostě jenom tak, z ničeho nic, aniž by za něj jakkoliv mohl, jelikož se občas stane
       -„může se stát, že si váš muž po zranění hlavy nebude nějakou dobu nic pamatovat, ale je v pořádku, je v pořádku“, říkali mi do telefonu, ale já se i přesto na té dálnici z Hamburku tak strašně bála! a večer, když zapadlo slunce, mne s každou temnou mezerou mezi lampami až k smrti ubíjel strach, i když jsi mi i ty samotný volal, že jsi v pořádku a že nemám jezdit, ale já stejně jela, jela po dálnici a potom poslouchala doktora, co mě k tobě nechtěl pustit dřív, než mi znova zopakuje, že je vše v neprostém pořádku, ukáže barevné skeny a černobílé rentgenové snímky a k nim jako zaříkadlo pečlivě vysloví všechny ty cizí termíny, kterým stejně nerozumím, proložené slovy: „zítra může jít domů, bez zranění, bez rizika vnitřního krvácení, bez fyzických či psychických traumat, zítra domů, zítra domů - nemějte strach“, a pak znova zapne ... plný snímků, aby mne opravdu uklidnil a já tě už nebudila, a kolem nich bude máchat vrásčitýma rukama, dokud mu konečně neuvěřím a on mne nevpustí do útrob tohoto pokoje, přičemž již bude až moc dobře vědět, že jsem už klidná a nebudu tě budit, nýbrž jen usednu do malého křesla vedle postele a z něj budu ještě dlouhou dobu pozorovat světla aut, jak skáčou po tvých bocích přikrytých nemocniční peřinou, zatímco z dálky k nim budou znít zvuky kroků se táhnoucích nekonečnem noční směny po předlouhých prázdných chodbách lemovaných tisícem dveří, až nakonec klidná a šťastná usnu s tím, že tě ráno konečně uvidím a ty budeš v pořádku (byl si tím tak jistý!), jenže teď tu my oba sedíme a ty mi tvrdíš, že mne neznáš, že jsi někdo jiný! a já si přeju, aby tu byl a řekl mi, že všechna ta včerejší slova jsou pravda, že je vše v pořádku a že když se líp podívám, budeš tu - a pak se podívat a najednou tě tu mít – najednou tě tu prostě mít; ty mě už vážně neznáš?
     dořekla proud svých myšlenek přesně tak, jak ji došel na jazyk – čistě a nepřerušeně a když poté uslyšela „ne“, již neměla sílu ty všechny kříže nést dál. Padla zpátky do křesla, svalila hlavu na bok a plakala, zatímco on - tam ještě stále zpola seděl a zpola ležel a vůbec netušil, co by měl udělat. Jeho oči už zase běhaly po nemocničních stěnách a snažily se o nelezení čehokoliv, co by mohlo napovědět, jaká strašná hrůza mohla této situaci předcházet. Kde v mozku musely působit fyzikální síly, že se to všechno mohlo takto pohnout? Kde musel za nitky tahat bůh a kde musela náhoda, že se probudil uprostřed cizího lidského života a ten vlastní dost možná navždy ztratil? Jeho myšlenky těkaly ze strany na stranu a přitom se bály, aby nevzplály, aby nepomyslely na onu ženu a dvě děti a na to, že dost možná nikdy...
     Avšak na stěnách nebylo vůbec nic, žádná odpověď - a hlava nebolí, tak jak? Jak se to mohlo stát? Tápal pohledem. Tápal rukama a poté i hlasem, když se k ní pokusil přiblížit a říct jí, že to tak nechce, že za to nemůže, a ona máchla paží - ohnala se tak rychle a energicky, div mu nevyškrábla oko. A pak na něj řvala: Táhni, táhni pryč! Už tě nechci ani vidět! zatímco jí z očí ještě stále ztékaly slzy a vzlyky přerušovaly slova, pořád křičela, i když tam už dávno nebyl: otevřel dveře do koupelny a v kulatém zrcadle nad umyvadlem nepoznal svoji vlastní tvář. Koukal na ni a přitom ji ohmatával dlaněmi, jenže nic z toho si ani náznakem nepamatoval. A dál jen cítil, jak mu realita svírá hrudník, jak mu celý svět v čele s tou ženskou a obličejem, jež mu nepatří, stále silněji křičí přímo vprostřed jeho vlastní hlavy, že se něco asi doopravdy zvrtlo, že to celé není jen nějaké podivné zdání, jež se dá jakkoliv vysvětlit – a pak jít domů – a všechny tři tam najít v naprostém pořádku - a poté se neovladatelné pásmo jeho vzpomínek najednou zasekne
     jako nějaká kazeta, jež dospěla ke svému konci: už zase vnímá čvachtání svých podrážek v tenkém vodním potahu dlaždic, šedavou omítku domů, bílou mlhu a lampy, jejichž světla ubíhají nad jeho hlavou, i když běží on pod nimi. Otáčí se, ale už za ním není, a přitom neví, proč se obracel (když ji stejně už nechce ani vidět): možná se to prostě stalo, nezávisle na nás, a my s tím teď budeme muset žít. Nést to. Když v tom někdo kazetu obrátil (viděl svého syna, jak ji v ten letní den, kdy směl poprvé sedět na místě spolujezdce a měl z toho strašnou radost, vzal a vložil zpátky do rádia) a ona pokračovala na straně B:
     Stoupá s ní po starých, ochozených schodech, ona se dívá pod nohy, ale jemu se nadzvedají o ten správný kus samy od sebe, zná jejich výšku, protože tudy již tolikrát šel. Chtěl jsem ji zavolat už v nemocnici, říká ji, jenže jsem to nedokázal. Vyťukal jsem prvních několik číslic a pak jsem najednou vždycky uslyšel ty čtyři tóny a ženský hlas, co říká, že číslo neexistuje; všechno se ve mně najednou sevřelo a já nebyl schopný pohnout ani prstem, zadat posledních pár čísel a dozvědět se pravdu. Musím sem jít a zároveň se bojím zjistit, že nejsou. Udělá pár kroků vzhůru a všechno se obrací. Neměl bych tě tím zatěžovat, promiň. To nic. Pak nápis: Třetí patro a podvědomá myšlenka: Zahnout doleva.
     To vážně nic není, jsem ráda, že ti můžu pomoct, říká mu potom, když se jí snaží ještě jednou poděkovat, že sem s ním jela a pomáhá mu hledat. Moc to pro něj znamená. Pak ty první dveře napravo – tam bydlí, v těch béžových; shoduje se barva i tvar, jenom příjmení ne. Klepe na ně a dál si jen vzpomíná, jak běží po oněch schodech dolů a nohy dopadají na jejich kamenné maso a rozeznívají tak tíživou melodii – ruka táhne za kliku – a kroky vybíhají do chladného prázdna ulice, tak počkej přeci, počkej, ozve se ještě kdesi za jeho hlavou, jež otočí, ale pak běží zase dál, míjí stavební výtah a kontejner na suť, co je tam od minulého léta, a k tomu neustále slyší to čvachtání vody o podrážky, zahne za několik rohů a pak najednou ví, že se tomu všemu nedá nijak utéct
     že tím, co jej pronásleduje, není ten byt za jeho zády, v němž místo Lucky a Petříka, milované ženy Alžběty a jeho samotného jsou nějaké jiné dvě děti s jinou ženou a nějakým chlapem, co ně řve - a potom řve i na něho, až po něm nakonec mrští lahví rumu, z které celou tu dobu srkal, a potom ho strká předsíní, tak hrubě ho strká předsíní, dokud za ním nezavře dveře a nenechá jej stát tam venku na chladné chodbě, tak zaraženého a bez jakékoliv naděje s tou cizí ženskou -, nýbrž jsou tím pronásledovatelem vzpomínky v jeho vlastní hlavě - a před těmi se utéct nedá. Vidí světla lamp, jak ubíhají vysoko nad ním, i sám sebe, k němuž se pomalu blíží, až se pak na konci kazety on (vzpomínka) i on (současnost) najednou protínají v jednom jediném bodě
     minulost dohání přítomnost
     a jemu nezbývá, než být zrovna tady a teď, kde se obklíčen bílou tmou a prstencem přihlížejících sune k zemi a oni na něj jen prázdně koukají, aniž by pro něj cokoliv udělali. Sýpe a pak sotva dýchá z toho, jak hluboko do něj zírají. Jsou jich tisíce a on vidí všechny jejich tváře jednu přes druhou. Klobouky, šály a brýle. Výrazy mrtvých učitelů, matky i bratrů, prvních lásek a odmítnutí, nácka, co jej kopal do ledvin, barmanů utěšitelů a přátel, všech přátel, těch nejbližších. To všechno se překrývá a splývá do jednoho jediného obličeje, jenž rozmazán stojí přímo před ním a jediné ostré, jež na něm lze spatřit jsou oči. Hluboké modro hnědě zelené oči Člověka, před nimiž máchá rukama v prachu zvlhlém na šedou kaši, dokud jej nepohltí únava, nelehne si na záda – a neobrátí svůj pohled k obloze
     jenže ta je zakrytá bílým povlakem mlhy. Není tam žádné nebe. Žádné nebe, v němž by se mohli potkat. A tak vstává a míří do blízké hospody, do strašlivého pajzlu jménem Mýdlo, aby se tam umyl od všeho, co nechce nést dál, a přitom až moc dobře ví, že žádný takový saponát není. Zapíjí panáky pivem a pak ještě většími panáky. Ale dnes to na něj neleze jako obvykle a přitom by tak strašně chtěl! (Na chvíli zmizet.) Pije další a další, dokud mu neodmítnou nalít. Pak platí a sune se ven. Je mu zle. Chce se mu zvracet. Rád by to udělal a rád by si zavolal taxíka, aby jej odvezl domů... ale kam vlastně? Bere mobil a volá ženě, jenže: Volané číslo neexistuje, volaný člověk neexistuje, je ve slepé uličce možných řešení situace a tak přeci jen zkouší to taxi a doufá, že trvalé bydliště na občance není staré. Za chvíli přijíždí žlutý vůz (k hospodě) a po chvíli přijíždí zase (k domu) – když to vidí, sbíhá ze schodů (ta z dnešního rána!), jímá jej kolem ramen, nese do dveří a on přitom celou tu dobu opakuje: Promiň, promiň mi to, jenže ona je zvyklá. Nevadí jí to. Zouvá mu boty a vysvléká košili. Pokládá jej do postele a odchází pryč – a pak je tu už tma; venku ještě párkrát zaduje vítr a rozvíří posledních pár opileckých myšlenek, než se vše nadobro usadí a svět zase na krátkou chvíli zmizí – a přestane bolet.
     Jenže spánek se vzápětí už zase trhá, zatímco slunce prostupuje skrze cáry mraků a dopadá na jeho tvář. Nepamatuje si, že by se mu zdály jakékoliv sny, ale i tak se chytá za temeno hlavy a tuší, že se všechny ty zapomenuté okamžiky, ty hrůzné momenty děsu, kdy si jeho vědomí stokrát přehrávalo události uběhlého dne a nechalo jej znova a znova prožívat chvíle -, v nichž mu tisíckrát po sobě muselo dojít, že zrovna tohle je jeho první den a všechen předchozí život: všichni milovaní, všechno štěstí a láska je najednou pryč a co víc než pryč - ten život ani nebyl, - všechny takové se usadily hluboko do kořene mozku, kde budou. Kde budou až do samého konce tiše (a přesto tak strašně) bolet, aniž by byť na okamžik směly polevit.
     Bolí tě hlava? zeptala se ze dveří a zůstala v nich váhavě stát. Lehce přikývl. Podíval se jí do očí a všechno v nich až moc dobře vyčetl: Ne, pořád to jsem já, řekl ji a cítil se strašně. Tak strašně! A ona se snažila vypadat, že se nic neděje, jenže to nešlo. Půjdu ti pro prášek, řekla alespoň a vyběhla pryč, aniž se mu zmínila o hromádce čistého oblečení, jak původně chtěla. On jej však stejně našel, oblékl se a došel za ní do kuchyně, kde seděla na tmavě hnědé lince a koukala kamsi do prázdna.
     To vypadá, vyhrkla pak najednou, že to s tou kocovinou nebude tak strašný, podala mu prášky a usmála se - jen na chvilku, ale usmála. Není, dřív mě to..., zarazil se, když mu došlo, jak absurdní je ta věta: „dřív“ i když se narodil vlastně včera. Dřív to bývávalo mnohem horší. Ale stejně si vložil dvě malé podlouhlé tobolky do úst a zapil je sklenicí vody.
     Je zvláštní, že život bolí míň, než vzpomínky.
     A já jimi brouzdám: cítím vůně, chutě všech jídel, vidím dávno zašlé barvy, úsměvy a obličeje, vnímám tisíce nejbližších dotyků v jednom jediném okamžiku, slyším jejich radost a její slova „Miluji Tě“ a vím, že nic takového nikdy... odmlčel se na chvíli. Udělal pár kroků k oknu a dlouze se zadíval na vycházející slunce. Když vidím všechny ty vzpomínky, všechny najednou, mám pocit, že skutečný život je jenom vyhaslým obrázkem. Zhola nic mne na něm již nebaví. Prokrista! otočil se, vždyť já přeci až moc dobře vím, že celý můj život začal v okamžiku, kdy jsem si na něj vzpomněl. A nejhořceji lituji toho, že jsem hned vzápětí nezemřel. Jen to by mi stačilo ke štěstí. Jenom to, bože! jenom si všechno přehrát a konec. Nikdy nezjistit, že byli jen pouhým přeludem a nikoliv vzpomínkou na pravý život. A poté nemuset zůstat stát u blbýho okna jako trn v osudu druhých lidí, jenž nebolí jen je, ale i sebe samotného, a nevědět, kdy vlastně všechno to trápení skončí?
     Chvíli mlčel a pak na ni koukl
     i když věděl, že by jí to neměl dělat. Ona přeci nechtěla nikoho zabít! A přesto oba z nich již tisíckrát zabila – ve svých myšlenkách, jimiž samovolně brouzdala a počítala, či nepočítala s příchodem jednoho a odchodem druhého – a zrovna takové nehmotné skutky jsou tím nejhorším, co může člověka potkat, protože pokud hřích nikoho nebolí, tak ani není nikdo, kdo by jej mohl odpustit a dát tím duši pokoje. Už teď cítila onu bolest a nevěděla, co vlastně říct, jelikož obojí znělo stejně strašně: Chci, abys navždy zmizel, kontra: Chci, aby se nevracel, jenže ona za to nemohla. Ona si nikdy ani z legrace nepřála z těchto dvou věcí vybírat, tak proč jí (a jemu a jemu) to svět udělal? Neměla odpověď – a tak neříkala radši vůbec nic.
     Není ničeho! pokračoval najednou, ani boha není, který by dokázal dát matku a otce tělu, jež nebylo porozeno. Není naprosto žádné možnosti, že bych snad zase mohl žít s mojí rodinou – a přitom si ani nemůžu říkat, že se potkáme po smrti, protože já jsem přeci jen jakési nedorozumění v lidské hlavě a ty do nebe nechodí! Na ty kašle stvořitel, ďábel, církev i ta nejposlednější sekta, stejně tak jako na všechny falešné vzpomínky, jimiž jsou všichni, které jsem kdy miloval. A znova se od ní odvrátil zády, jenže už nikam nešel. Zůstal stát na místě a pokračoval až zdrceným hlasem: Jsem pouhý omyl - dočasná mozková dysfunkce, jak říkal doktor, jejíž vymizení se dá očekávat nejspíše za den nebo dva – jaká radostná zpráva! Div tě nepoplácal po zádech! A já? Já to chápu, já chápu, že jsem jen pouhým poutníkem, jenž tudy prochází: bez rodiny, minulosti či jakékoliv jiné věci, jehož jediným majetkem je to, že tudy může jít; jen poutníkem, na nějž se ohledy neberou, vždyť ten má jenom čas! A i ten je ohraničen nejasnou mlhou, z níž může kdykoliv vyskočit kat,
     jenže k čemu mi něco takového má vlastně být? A místností se rozhostilo ticho.
     Možná, řekla pak do něj opatrně, možná zrovna k tomu, aby ses ptal: třeba se smysl našeho bytí nedá spatřit, protože kolem něj chodíme celé roky během našeho dětství a když poté vyrosteme, už si ho dávno nevšímáme, je pro nás obyčejné lidi neviditelný, ale pro tebe? Třeba se můžeš zeptat a
     doznívalo mu hlavou a přitom nevěděl, jak si to v ní srovnat, všeho bylo moc, pletlo se to jedno přes druhé, navzájem popíralo a jindy zas ne, včerejšek se mísil s dneškem, dávná budoucnost s minulostí, tisíce zašlých tváří zarostlé v kuchyňské lince a končetiny v dřezu – a on cítil, že se to tu už nedá vydržet, že musí na vzduch, děkuju, řekl jí a pak ještě něco a potom se vypotácel na chodbu s klíčema, který mu dala, v ruce a nějak vyšel ven a potom ještě dál, až se nakonec ocitl pod starým železničním mostem, jakoby probuzen mohutným řinčením vlakových souprav, a vlastně to tam skoro ani neznal, jelikož do těchto míst, co si tak vybavoval ze vzpomínek, nikdy moc nechodil - bydlel tak říkajíc na druhém konci města a tak se tu teď brouzdal po vlhkém asfaltu, blátivé cestě a náspu a vlastně nevěděl, kam to jde: okolo projel vlak, bylo to asi tři metry, co jej minul, ale neměl z toho strach, nebál se, že by ho snad srazil, bylo mu to jedno, přešel koleje a za poslední z nich se mezi stromy na chvíli zjevilo celé město, jež si pamatoval a bylo úplně stejné, sešel po náspu dolů a uviděl obří supermarket, byl škaredý a reklamní panely kolem něj ještě víc, jenže chtěl uzřít lidi a tak se k němu pomalu blížil, byli také škaredí, plazili se obalení plastovými taškami, z nichž vyčuhovaly krky lahví a kusy zvířat přesně jak ze vzpomínek, šel proudem a víry lidských těl a košíků, prošel kolem dvou s makrelou, energeťákem a smetanou, nějaký kluk ho plácnul do břicha a poté uviděl ženu – neseš nákup, nastoupíš do auta a pojedeš domů, uvaříš, uklidíš, usneš, předvídal jí, co se stane, ráno se probudíš, do práce a potom zase nakoupit a týdny plynou a tobě zbývá pořád míň a míň, až se nakonec z tebe - mladé, co může všechno, stane ty - stará, co už nic nemůže, zírala a chtěla mu dát facku a on měl chuť utíkat pryč, jenže to nešlo, nechal se tedy unášet lidmi, až s nimi nakonec nastoupil do autobusu a přitom víc než ke světu kolem, upínal konečky svých prstů, oči a jazyk svého vědomí sám do sebe - do své hlavy, v níž klesajíc stále hlouběji a hlouběji do dávno zašlých okamžiků, bezcílně bloudil a přitom cítil všechny ty nezachytitelné vzpomínky, jak mu protékají mezi prsty jako voda
     pak zastavil kohoutek, otřel si dlaně do ručníku a vykročil do dlouhé chodby svého vlastního bytu, prošel jí až do kuchyně, kde spatřil je: stáli tam a drželi se za ruce: jeho žena a děti, jenže on nebyl schopen rozlišit detaily jejich obličejů - dolíčky na tvářích, tvar rtů a tváří, ani lícních kostí, prostě nic, jeden byl jako druhý: dvoje oči, ústa, nos a uši, jež na rozdíl od kamene nebo pařezu sice působily dojmem člověka, avšak i přesto mohly patřit naprosto komukoliv - byly to univerzální obličeje - jedny z těch nálepek, které ve snech lepíme na hlavy osob, jež nikdy nespatří světlo světa, nemají v sobě nic lidského a my v nich i přesto chceme vidět člověka, jen nálepky, jen nálepky, o nichž věděl už jen jedno: jaké pocity jej zaplaví, když se ony budou smát, plakat radostí nebo smutkem
     (víc než jejich vlastní obraz si pamatoval jejich pouhý odraz v sobě samém) a tak k nim alespoň natáhl ruku, aby je pohladil, uviděl jejich úsměv a ucítil v sobě (byť přeludné) štěstí, když v tom jasné světlo před jeho očima najednou uhaslo, šmátral rukama kolem, až nakonec stisknul vypínač a celé schodiště se opět rozzářilo, viděl své dveře a přál si zaklepat a pak ji tam uvidět a mít to všechno tak, jako si to pamatoval, jenže když se poté podíval do kukátka, uviděl, jak tam u počítače na konci chodby, ve velkém obýváku s pianem, na nějž ji slýchával hrát tak dokonale, že mu to vždycky vzalo všechna slova, sedí žena, jež o něj nestojí, je cizí a on ji vůbec nezná – a ruce jsou jako chromé, jako cizí, nedá se zazvonit, tak se šoupá po schodech dolů a má pocit, že po nich teče jako břečka, co zůstane z člověka po velké ráně nebo vaně plné kyseliny, má chuť dojít tam dolů, do suterénu a zhebnout tam - mezi popelnicemi, ale nakonec jde ven a míjí to místo, kde se včera válel v prachu, a potom hospodu, jež tentokrát obešel, a je už noc a on má hlad a žízeň a přál by si jít domů, jenomže nemá kam a tak jde alespoň domů (úředně), vytahuje klíče a vchází dovnitř a vidí ji, jak zírá oknem ven na tisíce malých světýlek lamp, jež kmitají v lehkém podzimním vánku, sedá si vedle ní a taky kouká, kolem je přítmí, skoro až tma, a ticho, tak klidné ticho a pak se jí ptá, bojíš se smrti?
     Smrti ne, jenom toho, že ztratím úplně každého, na kom mi záleží
     a koho jsem kdy potkal a přitom se už zase zjevuje ten houf lidí kolem, ta nekončící nekonečná kružnice chladných tváří, jež jej propalují krutým pohledem jako miliony hvězd na nebi a tisíce lamp za oknem, jichž se nedá dotknout, je mu šestnáct a jde temnou ulicí, nad jeho hlavou září bělavé světlo žárovky a on si jej přeje rozbít, natáhnout tam nahoru ruku a pak zůstat v temnotě, protože ztratil svou milou a přál by si už jenom temnotu, na níž nemá sílu, nemá sílu se v ní uvrhnout a tak svět běží prostě dál, život jde dál, až nakonec sedí tady u okna, o celé desítky roků později a necítí ani kousek z toho dávného, tak krutého smutku, když mu řekla, že už ho nechce, ale teď už je mu to jedno, již je to pryč a zůstala jen ta strašná chuť natáhnout ruku ke světlu – a za všechno zlé, co se mu stalo, ho rozbít, rozmlátit ho na cucky a v těch poté hynout
     uvidět kolem houf kolemjdoucích, jak rozhořčeni plivají a zírají, jaký vandal tu spadl z lampy na zem a rozbil si hlavu, a v nitru se smějou, že je alespoň nějaká spravedlnost, jenže někteří z nich pláčou, jsou to oni, ti tři, kteří stojí na konci kružnice, v tom bájném bodě a on vidí, že to není kruh, ale spirála života se smrtí, ti tři, kterých se nedá dotknout, protože
     nejsou, vykřikl najednou po celých hodinách, co zíral z okna, aniž by se pohnul, a ona čekala opodál, možná doufaje, že se vrátí ten původní. Jenže se nevrátil, zvedl se ze židle a udělal několik málo kroků přítmím místnosti zahalené do pozdní noci. Jsem tu, řekl ji, ještě jsem tu a cítím, jak mi s každou vteřinou ubývají možnosti toho, čím můžu být, a místo nich se stávám stále více tím, čím jsem. Ne, ohradil se, jakoby mu chtěla něčím odporovat, není to deset šestek padlých v jedné řadě, co je nám vlastní, nýbrž to je deset kostek, které nikdo nikdy nehodil a může na nich padnout úplně cokoliv. Naše existence - ta je jen konkrétním naplněním jedné jediné možnosti ze všech, jež se mohly stát - a tak my reální s každým dalším nádechem přicházíme o další a další tisíce cest, kterými jsme mohli jít - právě proto je bytí víc umíráním nežli životem: jen ti co se nenarodí, doopravdy jsou. A jestli se mám ptát po smyslu života, musím si odpovědět: smím se ptát, když cítím, že jsem jedním z těch, jež jej neměli zažít? Otevřel spížku a zakřičel do jejích hlubin: Naší pravou matkou je neexistence! To jsme my samotní, z níž nás vyvrhli sem, do poslední fáze „života“, kde už jen můžeme vzpomínat na to, jak jsme skutečně žili tam v temnotách, a přitom si musíme uvědomit, že na to nemůžeme vzpomínat věčně
     můj život začal ve chvíli, kdy jsem si na něj vzpomněl, jenže já bych nejradši nevzpomínal
     udělal malý krůček k černé jámě před sebou a pak jí promáchnul rukou, aniž by přitom spatřil, kolik nazelenalých jablek, bramnor a vratkých skleněných lahví minul. Může tam být úplně cokoliv, řekl jí, a já nechci rozsvěcovat! Chci, aby lidé neměli konce; aby mohli být padlými čísly a přitom byli stále nekonečnou řadou kostek, jež může být úplně vším. Jenže jde to?
     Nejde.
     Nejde, potvrdil ji a vydal se pomalu k pokoji. A mně je z toho zle. Zle z toho, že je náš svět kazatel, co káže všemu jen zničení, že není svět, o nějž bych mohl stát, a proto když si mám vybrat, jestli bytí nebo temnotu, hned teď bych vyskočil dolů na tvrdou dlažbu reality - kdybych jen mohl kdybych neměl tu zodpovědnost za člověka tady uvnitř, a zaklepal si na hrudník, nebo tady? a pak i na hlavu. A jestli za něj, tak i za tebe, letmo na ni pohlédl. Přál bych si prostě jen zmizet, i když nevím jak, a nechat vám to tu takové, jaké to bylo předtím. Jsem unavený. A chci jít spát, řekl spíš něž jí, prostoru kolem, a zavřel za sebou dveře. Udělal několik malátných kroků a svalil se na měkkou matraci manželské postele, aniž by mu stihla říct, aby se najedl nebo alespoň napil (vždyť už od rána nic neměl!)
     té noci se neustále převaloval, mluvil ze spaní a zběsile sebou škubal; dvakrát se naprosto zpocený vzbudil a když ho pak uklidňovala, že to byla jen noční můra, byla to jen noční můra! odpovídal nepřítomnou otázkou: Byla nebo je? Nebyla to noční můra! Až se pak nakonec kolem čtvrté hodiny všechno uklidnilo a noc a spánek plynuly
     až nakonec chvíli po desáté vstal a našel ji, jak už zase čeká, sedíc na kuchyňské lince; okamžitě jej poznala. A potom váhala, jak mu to všechno sdělit. Víš, začala nejistě, měla bych ti něco říct...
     Ne nemusíš, přerušil ji vypravěč, já to všechno vím, já si to všechno neprožité pamatuji - jako nějakou povídku, jež se vrací stále dokola podobná nepřerušitelnému pásu filmových políček, audia, myšlenek a vůní - neustálý pás uběhlého života přesně takový, jako si jej pamatoval on - jenom já, jenom já s tím teď budu muset žít
     a v očích ji poté vycítil, jak mu říká, že tohle budou muset nést oba
     že tohle si ponesem oba