Rozhovor se squattery - část třetí

Literatura > Jiné

 

 

Jindra: Masaryk podle mě byl možná jeden z našich nejlepších prezidentů.

Láďa: No jo, ale my jsme ho nezažili...ale víš, co řekl Bolek Polívka? Že chce točit dvojku Kurvahoši Guten Tag. Že místo čaju chce nalívat rum, chlast a chce tam Dášu! 

Bradič: Znova, že? První dámu! (smějeme se)

Jindra: Ale teď vám zase řeknu něco já. Klaus možná, nechcu se ho nějak zastávat, to v žádném případě, ale od té doby, co se stal z premiéra prezidentem, tak podle mě je jako...

Láďa: ...je co?

Jindra: Ne jako je co...

Láďa: ...je to buzerant! (začíná napodobovat hlas) Já vím, I know... (smějeme se)

Jindra: No povýšil se...

Láďa: Povýšil se právě, kurva.

Bradič: No je fakt, že se povýšil. Ale nebudem to nějak rozpitvávat. 

Lukáš: Mi se ale líbí, že ten Klaus není s celou Evropou. Je takový zdrženlivý. Třeba někdo řekne, že se otepluje, ale on řekne, že ne...

 

 

- Láďa se pustil do častého napodobování Klause, tak se neustále smějeme a bavíme se na toto téma. -

 

 

Bradič: Co já teda vím ty lidi, co byli na tu kandidátku toho prezidenta...

Láďa: Jako já!?

Bradič: Ty ne! (smějeme se) Ale bylo jasný, že ze všech těch čtyř kandidátů, byl Klaus zrovna ten nejlepší, který se mohl na tom místě ocitnout.

Láďa: A víš, co já bych udělal? Já bych je všechny kopl do prdele!

Bradič: No, to jo, to by šlo. 

Láďa: Ale co kdyby se ta republika obrátila? A velice rychle, ale ne k horšímu.

Lukáš: No, jednoduché je strašně nadávat, ale potom něco dělat.

Láďa: Hele já dokážu dělat. Já jsem vydělával pětadvacet tisíc. Ale proč bych dělal, jako oni...

Lukáš: No, počkej. Už se k tomu dostáváme! Kde jsi vydělával pětadvacet tisíc?

Láďa: U zedníků.

Lukáš: Tady v Česku?

Láďa: No jo.

Lukáš: A proč si u toho nezůstal?

Láďa: Protože mi to řekli, tak jak mi to řekli a skončil jsem. A potom začli propouštět nádeníky a pak i zedníky a říkám si, že tady nebudu, protože mezi nádeníkama byla celá moje rodina. 

Lukáš: Co jsou nádeníci?

Láďa: Pomocníci. A zedníci tam měli zůstat...ne, já jsem tenkrát o mojem taťkovi řekl, že je hajzl. Řekl jsem mu hajzl a normálně jsem mu natankoval a řekl, že končím. Abych neměl z toho paragraf.

Lukáš: A tvoje mamka teda ještě žije?

Láďa: Jo, žije.

Lukáš: A jezdíš za ní? Nebo na ní kašleš?

Láďa: Ona kašle na mě. Proč já bych na ni kašlal, já bych ji rád viděl, ale má svůj vlastní život.

 

 

- vrátili jsme se k problematice drog -

 

 

Lukáš: Jak jses teda dostal k perníku?

Láďa: Od kamarádů.

Bradič: Parta.

Lukáš: A tys chtěl sám nebo tě donutili?

Láďa: Sám.

Lukáš: Je to trapná otázka, ale proč?

Láďa: ...byl jsem dvakrát na léčení v Kroměříži...

Lukáš: ...a dostal jses z toho nebo jseš ještě na tom? 

 

 

- dlouho přerušovaný záznam -

 

 

Lukáš: Takže dáš si?

Láďa: Ne, perník ne.

Lukáš: Ale něco jiného jo, že?

Bradič: Ganju.

Láďa: Teď jsem byl v Brně. Mám tady kamarádku na druhém prostoru. Říká, ať se jdu přestěhovat do bytu, protože snížila, takže povýšila. (smějeme se) Tak jsme se napili a už jsme byli trošku popití... (nesrozumitelné slova) ...že ona bere a já říkám: "co?". "No ona bere herák", já jsem za ní šel a on mi říká: "Tak si vem, pojď to zkusit, já mám druhou dávku".

Lukáš: ...takže jsi do toho šel?

Láďa: No a co? Však já jsem bral několik roků. Zkusit se má všechno.

Bradič: A ty? (kouká na Jindru)

Jindra: Já? Já jsem měl spíš problém s chlastem, než s drogama. Jsem se rozešel s rodičema...

Lukáš: Tobě je teda třicet jedna let a vy se znáte dva roky?

Jindra: Ne, my se známe tři měsíce...

Láďa: ...tak zhruba...

Jindra: ...no, bude to tak nějak tři měsíce a dva roky to je, co se to...ne, vymysleme to jinak, vymysleme to jinak... (Jindra byl zmatený)

 

 

- Teď následuje pasáž, kdy jsem vyzpovídal Jindru. Láďa vydržel mít zavřenou pusu přibližně pět minut a pak si začal povídat s Bradičem. -

 

 

Jindra: Šel jsem na učňák. Udělal jsem učňák.

Lukáš: To ti bylo tak dvacet, co?

Jindra: No spíš osmnáct, devatenáct. Hned jsem šel potom na vojnu. 

Lukáš: To ještě bylo?

Jindra. No to ještě bylo, kupodivu jo. A právě na vojně jsem začal pít. Když byla vycházka, tak jsme pil...

 

 

- přesně jak jsem psal už ve Squatting story, tak tohle je ta pasáž, kdy jsem vypnul a koukal jsem se po okolí herny -

 

 

- Bradič ve směs vykládá koncept naší "práce" Láďovi a mě zajímá, jak to celé vymýšlí. Jindra si všimne, že ho nějakým způsobem neposlouchám a radši se mě zeptá, jestli může mluvit. Najednou se probudím a všimnu si, že Jindra očekává mou odpověď. Ujistím ho, že jsem plně při vědomí a že hltám jeho srdceryvný příběh. Srdceryvný příběh obsahoval jen slova jako byt, maringotka, garzonka, dluh. Najednou se vracíme zase k debatě o práci. Aspoň, že Jindra přestal mluvit. Nabízím jim práci u firmy UPC. Podmínky dobré. Práce s balíkama za sto deset korun na hodinu. Samozřejmě hoši přikyvujou na skvělou nabídku, ale těžce pochybujeme, že by rádi nastoupili. Bradič zase začne mluvit o tom, jak přijdeme příští týden s pořádnýma foťákáma a kamerou a celé to natočíme ve formě dokumentu. -

 

 

Jindra: Na 28. říjnu bydlíme.

Lukáš: No, jako já to poznám, protože mám tady privát kousek...

Jindra: Počkej, to jsi jako majitel?

Láďa: No nedělěj si prdel tady. (smějeme se) Jsme na to zvědaví!

Bradič: V podstatě je to tak, že bychom vás našli na tom samém místě nebo někam utečete?

Jindra: No, pokud se nestane nic mimořádnýho...

Láďa: ...dej mi telefon (pobízí Bradiče)

Bradič: Telefon? Na co?

Láďa: Já nechcu tvůj telefon, ale číslo...

Bradič: Ty máš mobil?

 

 

Touhle poslední větou končí náš záznam se squattery. Byl to nejskvělejší a zároveň nejšílenější zážitek mého života. Je opravdu škoda, že jsme nebyli zrovna ve stavu, který by se blížil střízlivému světu, ale něco mi to dalo. Jsou to normální lidi, kterým se osud naklonil špatným směrem a my jimi pohrdáme, jen kvůli tomu, jak vypadají a jak žijí. Samozřejmě je fakt, že společnost nemůže akceptovat lidi závislé na drogách nebo alkoholiky, ale je tu nějaká možnost pomoci, které se naopak musí chytnout oni sami. Ale přece jenom musí mezi ně jít prostředník, který jim to umožní a ukáže jim tu cestu. My jsme jim nabudili pocit, že je o ně zájem. Že nejsou zas až takovou spodinou, o kterou není zájem. Dali jsme jim naději, že se o nich bude psát. Měli pocit štěstí bez použití drog i přesto, že jsme byli podvodníci.