Paralela

     Venku řádí černá Ostrava a vedle mého ucha zvoní otravný budík, který by rád chtěl, abych vstanul z té své teploučké postýlky. Jenže mi se moc nechce. Jsou čtyři hodiny ráno a padesát pět minut a má ranní rutina odstartovala z pomyslného můstku a dohmátne v čase 5.27, kdy mi jede pravidelná stoosmička. No nic, vstávám tedy z ráje 80x200 a kráčím si to do kuchyně, abych si dal své ovesné vločky s čokoládou a mlíkem. Ta chuť. Nikdy na ně nezanevřu. Čas právě přeplaval první praporky a já pokračuju ranní hygienou. Vypláchnu si pusu svou Aquafresh ústní vodou a jdu se připravit do školy. Sakra, dneska píšu z fyziky, chemie, matiky a češtiny. Taháky to jistí. Obleču se, stáhnu suché plavky z topení a vemu si nový ručník. Ten starý už smrdí chlórem. Čas už je za půlkou. Pohladím psa a vyrážím k výtahu. Sjíždím ze sedmého patra a připravuju si hudební palby do uší. Musím se trošku probudit a rozkývat hlavu.

     Čas dohmátnul přesně. Nasedám do stoosmy a jedu na Sokola Tůmy. Tam čekám na svůj autobusový spoj, který mě doveze téměř před bazén. Oči mám ještě trošku slepené a okolí z autobusu se mi rozmazává, ale nic s tím nenadělám, studená voda po ránu je nakonec skvělá k probuzení těla a mysli. Vystupuju na Bajkalské a potkávám své spoluplavce. Žvatláme o tom, jak se "těšíme" do vody a kde všude jsme prokalili poslední peníze. Na zábavu máme dost málo času, když každý víkend se někde konají závody. Nakonec dojdem k bazénu. Pozdravíme šatnářky, které nám donedávna říkaly ivánci. Takový blbý zvyk. Kdo odešel poslední z šaten, byl prostě ivánkem. Nikdy jsem to nepochopil. Sprchy ignoruju. Žádný plavec se nikdy ráno nesprchuje před tréninkem. Proč by se taky na poslední chvíli loučil s teplem po ránu. Čas se krutě krátí a rychle se všichni rozcvičujeme. Je 6.00 a trenér dává pokyn.

     Skáču do vody. Pomalu. Rukama se zapichuju do vodní hladiny a pomalu cítím, jak mě tělo začína nenávidět za ten šok. Hlavu už mám z půlky ve vodě a z vlasů mi krouží bublinky. Už není cesty zpět, jsem tam celý. Jsem pod vodou a chvíli si užívám ten pocit volnosti. Vlasy mi plavou kolem hlavy jako chaluhy kolem nohy a pomalu zabírám. Párkrát se v ní otočím dostrany jako tučňák a pomalu se vynořuju. Dělám první záběry, ale mé ztuhlé tělo mi to moc nedovoluje. Pravidlo číslo jedna. Plavec nikdy nedoplave první padesátku. Buď se ještě rozvičuje, spravuje si brýle nebo si zavazuje plavky, což je klasicky můj případ. Sedám na kraj a zavazuju si plavky. A to je tak vše, co dělám z vlastní vůle, protože zbytek je v režii tréninku. Nikdy jsem nepochopil, jak můžu přežít zbytek dne, po tak vysilujícím tréninku, a to mě ještě čekal odpoledne. 

     Se svým spoluplavcem a spolužákem zároveň, Vitáskem, jedem do školy. První hodina je čeština. No jo, my píšem test. Něco se po mně chce s Dobrovským a Palackým. Nevím. Další hodina je fyzika. Cosi s obecnou teorií relativity. Nevím. Vlastně počkat. Einstein. No, každopádně na čtyřku to nebude. Matiku a chemii přežívám. Jde se na oběd. Zase máme kuře s bramborovou kaší, ovocným kompotem a tatrankou k tomu? To nám dávali v Karviné, Vsetíně, Chomutově, Praze...no, dobré to je, ale mohli by nám konečně dávat něco jiného. S Vitásem jdeme směrem na tramvaj a mluvíme o tom, čeho bychom chtěli dosáhnout. Myšlenka na Londýn nám v hlavě kroužila už delší dobu. V 15.15 jsme opět na místě činu.

     Venku se sluneční paprsky opírají do sněhové pokrývky a já zavírám oči. Bolestí. Ten blbec Vitásek, mě zase lisknul ploutví přes stehno. Vracím mu to stejnou měrou a ještě k tomu po něm hodím několik desek. Trenér nás dořve, ať neblbnem a radši skáčem do vody. Dvouhodinová palba na mé svaly doprovází neustále se opakující písnička v hlavě. Už bych si měl zpívat něco jiného. Zpívám si to týdny. Poslední vyplavání a honem do sprch. Tam trávím vždy tak dvacet minut. Je to skvělé, když vám na unavené tělo padá proud teplé vody a vaše kůže při tom rudne jak rak. Už abych byl doma v postýlce se psem, abych celou tuhle šílenost, která mě neskutečně baví, zakončil v 9 večer. Zavírám oči a mé svaly si dávají povoh.

     Tohle je totiž mé pararelní Já před rokem.