Něco jako poklidnější extáze navenek

Unášená na vzpomínkách,
objímaná pocitem,
obklopena minulostí...

V uších mi zní šalina,
šum města a jeho lidí,
jak si jen tak chodí ulicema
baví se a smějou,
a dělají,
že nemaj žádný problémy,
jen házejí rukama,
vypráví svoje skvělý zážitky,
jak se kde poblili.

A taky mi v učích šumí
to tichý držení rukou.
Šumí.
Krásnějš než mušle od moře.

Ohlédnu se doleva
a vím.
Úsměv a žádné otázky.
Zdá se mi teď,
že snad není nic jednoduššího.

Srdce dostalo svojí drogu,
a prožívá
něco jako trochu poklidnější extázi navenek
a silnější uvnitř.

Navždycky

Tenkrát to znělo krásně.
Dneska,
jako pěkně blbý kecy.

Možná proto,
že se to jako kecy
ukázalo.

NEBO

....

Ptala jsem se tenkrát,
když jsem viděla odlesky světla
v tvých očích,
jetsli o něčem přemýšlíš...

- A vlastně bych se nejradši...
zeptala teď znova... -