Jde to Dobré Wow!

Za sklem

Literatura > Povídka

 

                Slabé zapadající slunce se opíralo o fasády domů okolo silnice a za špinavým sklem tramvaje to celé vypadalo jako stará oprýskaná fotka, která se po léta schovávala kdesi v papírové krabici. Hleděla na tu pozoruhodnou hru světla a narážela loktem do nepříjemně páchnoucího pána. ,Má doma asi hodně zvířat,´pomyslela si, když si konečně vzpomněla, co jí onen zápach připomíná. Ano, žrádlo pro kočky. Asi takový kočičí otec. Emancipace vpřed. Našli jsme mužskou obdobu ženského syndromu. A pak že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A možná že i ano, ale potkali se na jedné planetě uprostřed a s hrůzu nahánějící jistotou si předávají své syndromy a stává se z nich jeden bezpohlavní živočišný druh.

                Odvrátila hlavu od onoho kočičího otce, aby vydržela ještě tu jednu zastávku a dívala se na zadní sklo tramvaje, v jehož osvětlené špíně vypadala ulice ubíhající za ní jako vystřižená z třicátých let. Tramvajové vedení se nekonečně táhlo až dolů, do dálky někam k dvěma nazdobeným věžičkám kostela a ostré podzimní slunce, které ji pálilo do očí, ale bylo snesitelnější než odporný kočičí zápach onoho vedle stojícího  pána, pokrývalo celý obraz jasnou oslňující patinou.

                Opírala se o kovovou tyč potaženou jakýmsi syntetickým šedým materiálem a dívala se zpříma do očí postarší dámě, která ještě před chvíli znechuceně rentgenovala pohledem onoho pána, jenž nyní jaksi bezvládnou rukou narážel do strojku na označování jízdenek a s děsivou přesností se trefoval do rytmu tramvaje. Ohlédla se, aby se přesvědčila, že vskutku viděla tohoto muže vcházet do tramvaje a stoupat po těch pár schůdkách. Ta přesnost ji vyděsila. Stál, držel se pevně žlutého madla a díval se ze strany na stranu. Hýbal hlavou. Musel být na živu. Ale ona levá ruka se mu bez vlády houpala podél těla a jeho dlouhé, nestříhané nehty narážely do plastové modré krabičky a celé tohle vydávalo podivný cvakavý zvuk, který ji iritoval. Měla chuť mu říct, ať si svou ruku laskavě začne ovládat, ale jí to bylo už jedno. Tramvaj byla kousek od její zastávky. Ale jak ráda by jela ještě dál, aby mohla pozorovat ty pomalu se vytáčející obličeje ostatních cestujících, kteří se po onom muži počaly otáčet.

                Vystoupila a nadechla se vzduchu. V centru tohoto města se nedalo mluvit o čerstvém vzduchu, ale alespoň nepáchl po kočičím žrádle. Voněl směsicí kebapu a čínských nudlí. Ještě se ohlédla zpátky za tramvají a ta postarší žena, jenž seděla naproti ní, se za ní ohlédla, jako by ji prosila o vysvobození. Anebo jí záviděla, že už může volně dýchat. Nad její hlavou se rozduněla nadzemka a do očí jí zasvítilo ostré slunce. Chvíli jen tak stála a dívala se nahoru, aby viděla lidi vystupující z vagónů.  Ale před jejíma oslněnýma očima se začaly míhat obrazy. Obrazy v letním oparu mlhy. Vjemy vystoupivší z hluboké propasti její mysli.

                Rychle zamrkala a přešla ulici topící se v dopravní špičce. Propletla se mezi několika auty, které stály těsně za sebou, jako by pod nimi, na zemi neexistoval přechod. Všechna se potřebovala dostat z bodu do bodu. Oni chodci to měli jednodušší.

                Stála zamyšleně na druhém přechodu, který ji čekal. Dlouhé světlé vlasy jí vítr foukal do obličeje a ona bezmyšlenkovitě pozorovala zlaté odlesky, které vypadaly jako bledé jiskřičky slunečního světla odrážející se někam do prostoru a ztrácející se kdesi v molekulách vzduchu, který je rozvíří do daleka. Před jejíma očima projíždělo nespočetně aut. Kola se točila, hluk se někdy zmírnil, někdy zvětšil. Nevnímala to.

                Nad její hlavou se znovu kovově rozezvučely koleje a bylo slyšet slabé skřípění brzd. Ohlédla se nahoru za sebe a pozorovala zástup vystupujících těl. Masu těl předávajících si svoje syndromy. Předávajících si své tiché souhlasy a odmítání.

                Zastavilo před ní auto se zrcadlovými okny. Nezúčastněně pozorovala svůj všední odraz. Dlouhé vlasy si poletovaly ve větru, jako kdyby se chtěly oddělit od její hlavy a plout na vzdušných proudech do nekonečna. Ústa byla stáhnutá do úzké škvírky a s vyprahlýma, prázdnýma očima tvořila přísný a nedůtklivý výraz onoho obličeje, který se na ní z toho okna upřeně díval.

                Auto se pomalu začalo pohybovat.

                Ještě v posledním okamžiku, než její odraz z auta zmizel, objevila se v něm vedle ní vysoká mužská postava. Ruce svěšené podél těla a ve tváři odevzdaný výraz. Jen oči, v nichž se zahřmívalo, se upřeně a žádostivě dívaly na ni.

                Trhla sebou a rychle se podívala nalevo vedle sebe. Ruka, kterou zvedla, aby se přesvědčila hmatem, jelikož svým očím nevěřila, hmátla do prázdného prostoru, v němž se nic nenacházelo. Kromě miliónů mikroskopických živočichů a krom miliard molekul kyslíku a jiných plynů se v prostoru po její levé ruce nenacházelo nic. Byl prázdný.

                Vysoký muž v nažehleném obleku do ní bouchl ramenem a naštvaně se na ni díval, když ani potom neuhnula, aby mohl projít. Mohl jí obejít, ale šel přímo a uhodil ji znovu. Zapotácela se a uvědomila si, že může přejít. Cesta byla volná. Žádné auto jí nebránilo. Na druhé straně ulice se otočila, postavila se vedle semaforu a dívala se na místo, z něhož vyšla. Na ten prázdný prostor.

                „Slečno, jdete?“ zeptal se postarší prošedivělý muž, když viděl, že ačkoli zelený panáček už začal blikat, ona stále stojí a upřeně zírá na ten samý bod kdesi za obzorem.

                Podívala se na něj se stejně překvapeným a nechápavým pohledem, s jakým celou dobu pozorovala život toho prázdného prostoru a jen pomalu a důrazně zakroutila hlavou. A pak se otočila a pomalu odcházela směrem, jímž měla namířeno.

 

                Otevřela malé prosklené dveře na terasu. Dovnitř zavál studený silný vítr a vzduch v místnosti zavoněl spadaným listím. Lehké krémové záclony visející podél zárubní dveří  jí jemně omotaly tělo a nechtěly ji pustit ven. Zvedla volnou ruku, v níž nedržela hrnek, jenž v celé místnosti za sebou zanechával opojnou těžkou vůni silné kávy, a s nejvyšším citem odhrnovala záclony ze své cesty. Její prsty se zaplétaly do ohybů jemné látky a slabé zlaté světlo posledních paprsků, které pronikalo skrz tenký materiál, rozehrávalo na protější stěně pokoje pozoruhodné stínové divadlo.

                Vyšla na rozsáhlou kamenem dlážděnou terasu nad střechami ostatních domů a dva dlouhé krémové kusy látky vystoupily za ní jako andělská křídla. Opřela se o červené kovové zábradlí, na jehož druhé straně byly zavěšeny květináče s pomalu uvadajícími květinami, jejichž okvětní lístky již dávno ležely někde hluboko pod nimi, na asfaltovém povrchu silnice, která se táhla přímo na obě strany. Rovná, bez zatáček a oklik.

                Vždy měla pocit, že by jí ta přímá čára, která vede pod jejím světem, měla něco říkat.

                Nikdy nepřišla na to, co.

                Dívala se do dálky, kde končilo město a za kopcem se pomalu ztrácelo slunce a s ním zanikalo světlo, které se posledními silami snažilo zahrát ještě pár taktů své světelné sonáty. Bez mrknutí pozorovala ohnivé barvy rozlévající se po okolí a v jejích očích se objevilo pár slz. Těžko říct, jestli tak dlouho neviděla západ slunce anebo to bylo tím, že opravdu nemrkla ani jednou a slunce, ačkoli ztratilo mnoho ze své síly, ještě stále oslňovalo její zářivě zelené oči.

                Napila se, hrnek položila na římsu vedle sebe. Otočila se zády a rukama zapřenýma o zábradlí se vyhoupla nahoru. Seděla na uzounkém pruhu betonu a jen slabě se přidržovala červeného starého zábradlí, jelikož dobře věděla, že kdyby zafoukal silný vítr, ani ta tlustá ocelová trubka jí život nezachrání.

                Ano, to byla ona přímá čára vedoucí skrz její svět. Bez zatáček a oklik.

                Pozorovala výjimečně tichý šum dole a nebezpečně se nahýbala přes okraj betonové římsy. Prsty jí klouzaly po hladkém nátěru zábradlí a ona pozorovala svou čáru života. Tak blízko smrti se pozoruje nejlépe.

                V poslední chvíli se zhoupla zpět a s křečovitě přivřenýma očima se chytila zábradlí oběma rukama. Všechny svaly v jejím těle byly napnuté k prasknutí, ale stále seděla na tom stejném místě a bez odvahy podívat se kolem sebe, zda zde ještě opravdu sedí, zhluboka dýchala. Po chvilce začala jednou rukou šátrat okolo a nahmatala květináče bez rostlin a okvětních listů, a pak s úsměvem, jelikož toto prozření znamenalo život, otevřela oči a pomalu znovu slezla dolů. Opřela se zády o betonovou římsu  a dívala se na poslední paprsky v odrazu oken. I poslední světlo zastínilo její zrak a v závoji mlhy, jenž se jí objevila před zavřenými víčky, se jí znovu vybavily ty neznámé obrazy.

 

                Kolem ní poletovala změť několika vonících lehkých látek, které jí hladily něžně obličej a prosvítalo jimi parné letní slunce, před nímž rychle zavírala oči. Látky se jí zamotávaly mezi prsty a sametově proklouzávaly všemi ohyby jejího těla. Ležela tiše na dřevěné podlaze a snažila se najít oblohu, která před jejími zraky unikala za vířící šály a řídké koruny stromů.

                Mezi záblesky světla a pastelovými barvami dlouhých šálů vystoupila do prostoru vysoká mužská postava. Upřeně pozorovala rozvláčné ladné pohyby jejích rukou a poslouchala tichý upřímný smích, jenž se rozezníval jako píseň a v okolí vytvářel květy, jak se miliardy molekul shlukovaly a tetelily v parném vzduchu. Zdálo se to vše jako fata morgána, která vycházela z jejích úst a její prsty kreslily skici možných příběhů.

                Postava se přiblížila a její oči se zahleděly na chmurnou tvář, jíž rýsovalo světlo, které jí stálo za hlavou jako svatozář. Do jejích očí neviděla, ale její ústa byla stažena do útrpné skulinky, přes níž se nedostala ani hláska. A jen tak tiše stála nad ní a pozorovala její ruce, nohy a celé tělo, jak si pohrávalo s okolním prostorem. Delší jemné vlasy se zvedaly a padaly zpět podél hlavy jako ptačí křídla a ztrácely se v oslepujícím jasu letního slunce, které viselo vysoko na obloze jako velká žhavá lampa.

                Vztáhla po té postavě žádostivě ruku a letmo se dotkla jejího prstu. Kdesi ve svém nitru ucítila silné rytmické rány a její hruď jako by se měla každou chvíli rozlétnout a splynout s tou miliardou molekul, které je nyní jedině oddělovaly. Ruka vztažená vzhůru k oné postavě, která v ní evokovala bezútěšné emoce ukryté dlouho hluboko v jádru jejího srdce, se roztřásla, ale nepadla zpět. Třesouc se držela dál vztyčena a čekala. Postava se nepohnula, ale její prsty se zaklestily do jejích jako hadi a bolestivě je sevřely. Jejím tělem probíhala elektřina, která ji roztřásla celou a úsměv na její tváři na ten okamžik ztuhl, jako by se nedržela jeho ruky.

                Stisk povolil a postava najednou zmizela. Její zrak se ztratil v náhlém přílivu jasného světla a ticho, které nastalo, probouzel pouze pleskavý zvuk, jak si vítr hrál s dlouhými šály látek.

 

                Z její tváře se snesla slza a dopadala pomalu, jako pírko. Nesla se vzduchem, jako by nevážila  ani gram a dopadla na skleněný střep, jenž ležel pod jejíma nohama. Všude okolo ležely další a voněla silná vychladající káva.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • GaGaGa Autor
    GaGaGa
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 19. října 2010, 21:06
  • 1380 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz