Divadelní, reálná, už dávno

 Ona je jako droga. Nevyléčím se z ani rychle, ani snadno. Přesto, že mi podkopla nohy, vzala mi klid, snad i možnost žít jako ostatní. Už teď vím, že se se mnou potáhne nejspíš až do konce života. Budu srovnávat, vzpomínat, obávat se. Ještě nejsem vyléčena já ani ona.
 „Ve scénáři to je, tak co řešíš?“
 „Nic, já jen… Jestli ti to je nepříjemný, můžeme to ještě upravit,“ navrhnu, protože vidím její výraz. Tváří se zmučeně, což chápu. Ani mě se nelíbí, že po ní musím na jevišti lézt, natřásat se před ní.
 „Nebudeme čtrnáct dní před premiérou předělávat scény,“ zabručí.
 „A zvládneš to?“
 „Mlč, sjedeme to znovu,“ nasadí si do teď leštěné brýle a posadí se na židli, tak jak to má ve scénáři.

 Říká se, že herci jsou jedna velká rodina. V určitých věcech je to pravda. Když režisérka uvaří pro celý soubor a pak u ní všichni pořádáme skupinové požírací orgie, chodíme spolu na pivo, jsme přátelé. Bohužel máme i tendence se párovat mezi sebou i přesto, že kolega na jevišti by měl být něco asexuálního.

 „Mě je to jedno. Choďte spolu, buďte spolu. Chcete se, tak se mějte. Ale jestli se rozejdete a budou z toho problémy na scéně, obě vás přetrhnu. Měly byste obě moc dobře vědět, že tyhle věci se na jeviště netahaj!“

 Obě to víme. Žádné osobní neshody, shody nebo jen přechodný konflikt mezi kolegy. Vyřizování účtů, zneužívání role. Nic z toho tam nepatří. Vím to já i ona. Ale přece…

 „Musím s tebou mluvit.“
 „Povídej,“ vyzvu ji i když se bojím, co z ní vypadne. Že mou roli dostane na poslední chvíli někdo jiný? Že mám odejít ze souboru? Že už mě v životě nechce vidět? Vrazí mi facku, až nebudeme mezi lidmi? Nebo jen ztropí scénu? Ne, scény jsou přece moje parketa. To já jsem ta hysterka.
 „Je to důležitý. Poslouchej mě dobře,“ natahuje to a já začínám vnitřně šílet.
 „Poslouchám,“ ujistím ji. Zase jí to tak sluší… Vždycky jsem se málem rozbrečela, když jsem ji viděla čekat před divadlem v tom zeleném svetru. Její slabost pro košile a kravaty mě ničí. Nemůžu ji přece nechat jít, když je tak krásná. Nemůžu dopustit, aby se odevzdala někomu jinému.
 „Opravdu posloucháš? Pozorně?“ ubezpečí se. Chce se mi křičet.
 „Ano…“
 „Miluju tě! Vrať se ke mně…!“

 Byl to sen. Je pryč.