Skla a pak..

A pak se z nás stali orli.

Letěli jsme nad hladinou plnou střepů,
pozoruji sám sebe, proč na ně klepu.
Vidím tě, jak klečíš,
zabořená do skla
v podivné křeči.
Zatím můj orel uletěl,
nad krajinu beze ctnosti,
kde tlustý pán
sám sebe hostí,
obklopen polem kostí.
Už vím,
že nejsme výkvět nevinnosti.

Sklo tě polyká, a já
mám stále mělčí dech,
když vidím tvůj odraz
na všech těch sklech.

Možná jsme udělali chybu,
v pokušení..
možná jsme měli nést vinu
a hledat odpuštění.

Hledat boha z těstovin,
místo trhání pout,
zbavit se vin
a zapomenout..

Pak možná, mohli bychom na těch sklech odeplout.