Jde to Dobré Wow!

Až nám zbude jen ...

Literatura > Povídka
Původně jsem to hádal tak na stránku, ale vše se vyvinulo jinak. Ani jsem to po sobě nečetl, asi by se mi to tolik nelíbilo, ale když už jsem se s tím psal, což mě opravdu bavilo, protože vše přišlo odnikud, tak se podělím. Navíc se mi líbilo, že ani já sám jsem nevěděl, jak to vlastně dopadne :)

                 Na západě se v posledním slunci tiše hřály večerní červánky, vítr nesl závan podzimu a opíral se do stromů na kraji lesa. Proháněl se polem nesklizeného obilí, které bez protestu přecházelo od zářivě žluté do temně černé a sklánělo se pod vlastní tíhou. Pár ptáků táhlo oblohou nazdařbůh. Kroky po lesní cestě dávaly znát, že je páter George opět poslední. Mezi porosty opatrně vystrčil dům Boží svou tvář a vzápětí se ukázal v celé své kráse. Na malém prostranství stála nevelká kaple pro místní.

                Páter vešel dovnitř a rychlým pohledem spočítal všechny přítomné. Jednadvacet, nechyběl nikdo. Stejně jako minule, stejně jako předminule. Stejně jako vždy. Tmu zaháněly do koutů svíce, ale byl to marný a předem prohraný boj. Uvnitř bylo chladněji a rozhodně ne příjemně. Pár minut trvalo, než se opět dostal do role, ale pak vše zvládl bravurně a nikdo nic nepoznal.
                Vše skončilo a páter s úlevou vystoupal Bohu blíž. Došel na půdu, kterou vyklidil už před nějakým časem právě pro tyto účely. Zařídil si ji spartánsky, ale funkčně. Nescházelo nic, co by mohl v tomto zotavovacím středisku potřebovat. Posadil se ke stolu a natáhl se po lahvi. Pod židlí zapraskalo staré dřevo a páter chvíli váhal, zda se jeho poslední chvilka nepřiblížila dříve, než myslel. Tedy ne, že by mu to vadilo. Bylo by to vítané a jednoduché řešení. Ale přeci jen se tak nestalo a duchovní si mohl v klidu nalít skleničku své oblíbené whisky Old Smuggler. Sáhl si do kapsy a nahmatal krabičku Chesterfieldek. Plamen skočil nejprve po tmě a zapudil jí na ústup, ale ve zlomku vteřiny se vrátil k původnímu účelu a poslušně splnil svůj úkol. Pak se opět schoval a do místnosti dopadaly poslední zbytky světla už jen malým oknem určeným k odvětrávání.
                Slastně potáhl a pořádně se uvelebil. Čekal je každou minutou, ale v žádném případě mu to v ničem nebránilo. Kouř vyfoukl nosem, zlehka se napil. Sotva smočil rty, ale i to mu přineslo uspokojení. Tiše vzpomínal a schoval se do peřin minulosti. Místností se proháněly vůně whisky, cigaret a plíživé hniloby. Povolil si límec a opět potáhl. Tabák zapraskal, jak se mu to vždy líbilo. Zavřel oči a na nic nemyslel. Pak na schodech uslyšel první kroky. Počkal vteřinu či dvě a zvolal: „Tak tě pěkně vítám, poutníku.“
„Nazdar, padre. Ty si teda lebedíš,“ zahlásil chlap, o kterém byste řekli, že je větší než celá kaple, kdyby to ovšem nebyl holý nesmysl.
„To víš, Johne, jsou časy zlé a jsou časy dobré,“ zasmál se George a vyslal kouřového dráčka směrem k návštěvníkovi.
„Můžu?“ optal se John a ukazoval neurčitě jak k cigaretám, tak k whisky.
„Ale to víš, že jo. Jako doma, Johne, jako doma,“ snad ve stejný okamžik, kdy poslední slovo pročíslo vzduch, už si John připaloval cigaretu. Potáhl, ale rozkašlal se, což vyvolalo slabý úsměv na tváři duchovního. Johnovi, který se živil jako dřevorubec a vyhýbací tanec mezi stromy mu tak zbystřil jeho zrak, samozřejmě tenhle závan veselí neunikl.
„Víš, že to Marie nesnáší. Tak se mi nesmíš divit,“ hájil se, ale další host mu k tomu nedal pořádně ani prostor. Po schodech stoupal Silver, místní povaleč a údajný zpěvák v rockové kapele. S nadšením vyprávěl o posledním turné a historky z natáčení desky dával k dobru při pátém pivu. Že jeho vystoupení nikdo neviděl, jeho písničky nikdo neslyšel a jeho kapelu nikdo neznal, mu vůbec nevadilo. V jedné ruce držel lahev, která hřejivě šplouchala. Přes svůj křivák v samém šeru nebyl skoro vidět, černé brýle byly samozřejmostí.
„Ahoj, chlapi, tak jak kalíte?“
„Dobře, Silvere, dobře. Posadíš se u nás, nebo máš zase koncert?“ rýpl si páter George.
„Jo, Silvere, zase ta tvoje ‚kapela‘,“ předváděl uvozovky známým gestem John, „někde hraje?“
„Ne, dneska ne. Zítra hrajeme v přístavu na jihu. Nějaká hala, rybáři, či co,“ ignoroval Silvers jejich ironii, jako by ji snad ani nepostřehl. Což v podstatě nebylo daleko od pravdy.
„A co nám to tedy neseš?“
„Není to zrovna mešní víno, Georgi,“ uchichtl se Silvers, „ale říz to má slušnej. Tequilla. Dáte si někdo? Na uvítanou?“
„Kriste, tím se čistí motory, ne?“ ujelo Johnovi, ale když viděl, že páter se k ničemu nemá, tak si oddechl.
„Jasně, ale naše motory. Čistej motor musí bejt, Johne,“ a už lil dvě sklenky. Podal jí Johnovi do ruky a zadíval se na George, ten zavrtěl hlavou. Snad na znamení nesouhlasu, snad ze zvyku. Dřevorubcova ruka, která byla ve srovnání s malou skleničkou obří, už za chvíli letěla vzhůru. Tequilla se propálila až do žaludku a John se musel usadit. To Silvera pobavilo, ale snažil se nedat nic najevo. V rámci solidárnosti se také posadil. Podíval se na ty dva zjevy a přemýšlel, co zde dělá. Pak mu došlo, kde jinde by teď byl, kdyby nebyl zde, a zastyděl se.
                George vytáhl další cigaretu a prohlížel si jí. Zapomněl na svět kolem sebe, přitáhl si ji k nosu a přivoněl. Dlouhé vteřiny vdechoval vůni sušených listů a v hlavě se mu honily myšlenky z dalekého jihu, z krajin tepla. Po pár minutách mu došlo, že to vše patrně působí nepatřičně a tak se vrátil mezi stěny svého vězení. Usmál se na spolustolovníky a připadal si jako Jidáš na poslední večeři Páně. John mezitím vyplachoval ústa vodou, ale nevypadal, že by mu to pomáhalo.
                Schody mezitím ohlásily příchod dalšího a konečně posledního zvaného hosta. Byl to Russell, starý hipísák. Na nohou džíny s nášivkami všech tvarů a barev, triko pamatovalo cestu do Bethelu a totéž se dá říct o jeho obuvi. Mastné vlasy až na ramena mu zdobila jakási motýlí čelenka. To vše podtrhovaly všudypřítomné korále a náramky. Mošna přes rameno už byla jen pomyslnou třešničkou na dortu, kterým jeho osoba byla. Vrásky mu skvěle doplňovaly úsměv, který se na jeho tváři hřál snad i ve spánku.
„Ahoj. Strašně rád vás vidím,“ řekl na uvítanou a bez vyzvání se usadil na poslední volné místo mezi Johnem a Silverem.
„Strašně. Rád,“ přemílal si slova v ústech George, vzápětí ale pokračoval, „Víte, tohle mi přišlo vždy zvláštní. Strašné vyjadřuje něco ošklivého a rád je zase krásná věc, nemám pravdu?“
„Hele, to má logiku,“ přidal se Silver.
„Asi jo. Co tím chceš říct?“ řekl John.
„Nevím, asi nic, ale přijde mi to do jisté míry legrační, jak lidé dokážou použít dvě protichůdné emoce v jedné větě.“
„To máte jedno, lidičky, hlavně, že jsme tu. Všichni zdrávi, pospolu, v lůně naší matky,“ pronesl Russell s teatrálním gestem, které v jeho případě ale bylo myšleno naprosto upřímně.
                Slunce za oknem rezignovalo na svou pouť po této části podivné levitující koule a rozhodlo se jí dát sbohem. Uvolnilo svoje království nohsledům noci, kteří bez otálení připravili vše pro její příchod. Nenávistné pohledy pak vrhali na George, který jim jejich snahu o absolutní nadvládu zhatil rozžhnutím několika svící. Jejich tančící plameny uvolnily atmosféru a hbitě zaplavily místnost proudy hřejivého světla. Skučení větru nabylo na intenzitě a větve stromů na sebe narážely s temnými zvuky uprostřed podivného souboje.
                Russell vytáhl svojí mošnu a dlouho v ní lovil. Na moment přestal, zklamaně se podíval na ostatní a opět se ponořil do hlubin svého nejcennějšího majetku. Rukou šátral sem a tam, až nakonec celý šťastný vytáhl jakýsi malý pytlík. Usmál se na ostatní, jako by dosáhl receptu na instantní štěstí. A opět nejsme daleko od pravdy.
„Dá si se mnou někdo?“ otázal se nakonec celého setkání.
„Co to je?“ zeptal se John, člověk otevřený experimentům.
„No, já bych řekl, že to bude marihuana, že, Russelle?“
„A jaká, otče. Letenka do vesmíru, vstupenka do…,“ zaváhal Russell na moment, „Vlastně kamkoliv. Volná vstupenka na všechno. Kolotoče, houpačky.“
„Na tohle mě neužije, já jsem rocker. Chlast jo, ale tohle ne, dík,“ odmítl Silver velkorysou nabídku rovnou.
„Johne?“
„Já musím někdy dorazit domů. Marie by to asi poznala.“
„Ale ne, za tři čtyři hodinky budeš zase zpátky na zemi. A nepoškozenej, za to ti ručím.“
„Tak teda jo. Ale Russelle, jestli kecáš, tak uvidíš!“
                Russell se jal vyrábět raketoplán, který je odveze všude, kam slíbil a tak od něj byl na malý moment klid. George se podíval napříč celé místnosti. Ve vzdálených rozích se kývala pavučina a v ní se pomalu rozpadal malý pavouk. Opět ho objala sklíčenost a deprese. Nalil si plnou skleničku a poslouchal, co si povídají ostatní. Když zjistil, že jsou to vše věci, kterým nerozumí, tak vypnul mozek a odskočil si na místo, které znal jen on. Procházel se mezi vodopády, procházel se na loukách. Po chvíli usoudil, že by mohl být lepším hostitelem a opět se vrátil mezi ostatní.
„Georgi?“ ptal se ho na něco Silver.
„Promiňte. Na chvilku jsem se zasnil. Jaká byla otázka?“
„Ptal jsem se, jak dlouho už tohle trvá.“
„Myslíš to všechno kolem? Už asi dva roky. Nejsem nejmladší, mělo mi dojít, že to jednou přijde.“
„Jo, dobrý. Jestli se v tom nechceš hrabat, tak já toho necham, to není problém.“
                George se zadíval na Russella. Životem mu prošlo mnoho drogových afér, ale přesto vypadal nevinně a hlavně šťastně. John měl zase v očích jiskru, která přes všechnu jeho snahu do světa hlásala hlubokou lásku k jeho ženě. Silver měl svojí muziku, která pro něj byla doslova život. Rozuměl jí, vyznal se v ní. Byl odborníkem na slovo vzatým. Pak si představil sám sebe, díval se na svou tvář, ale neviděl nic. Prázdno, žádné znaky minulosti. Snažil se vzdorovat, ale nebylo úniku. Hodil do sebe celou sklenku a vnímal její cestu. To mu pomohlo.
                „Há! Ghííí!“ Russell vydával divnou směsici zvuků, ale v obličeji se mu zračila radost z povedené práce. Všem pyšně ukazoval svůj výtvor a čekal, až si ho všichni řádně prohlédnou. Když viděl, že potlesk nesklidí, tak obřadně vytáhl svůj zapalovač, zelený se symbolem míru, a připálil si. Natáhl, co mu plíce stačili, a chvíli podržel. Pak vyfoukl. V ten okamžik všichni plně ucítili pálící se marihuanu. Russellovi oči se potáhly zvláštním povlakem a celé jeho tělo jako by se uvolnilo. Natáhl ještě jednou a pak podal vše Johnovi. Ten s nedůvěrou přičichl k celé té divné cigaretě, ale když seznal, že mu to vlastně příjemně voní, tak odhodil veškeré zábrany a opakoval pohyby po Russellovi. Páter George vše sledoval se zaujetím a čekal, že se John rozkašle, ale proti všemu očekávání se tak nestalo, ba dokonce si potáhl ještě jednou a více. Pak se zadíval kolem sebe a přemýšlel, kterým směrem má posílat dál. Nakonec se páter rozhodl ulehčit mu trápení.
„Nabídneš mi, Johne?“
„Jo, já to věděl, otče!“ zahlásil Russell, „Já věděl, že kopete za nás. Jen do toho, vůbec se nebojte.“
                John mu s vypětím všech sil podal onu magickou vstupenku a s úlevou se opřel na své židli. Cítil se velice legračně a zároveň se bál, co se s ním děje. Nikdy by neřekl, že je možné zažít dvě protichůdné emoce najednou. Zrovna tak, jak o tom mluvili před chvílí, ale zde se nejednalo o slovo. Tohle byla skutečnost.
                George si vzpomněl na moment, kdy se vše lámalo. Bod zlomu. Tak se mu ten den zapsal do hlavy. Navždy a nesmazatelně. Svoboda se tehdy dala cítit ve vzduchu a síla mu zaplavila tělo. Emocí měl plnou hlavu, nohy se mu chvěly, ruce se zatínaly v pěsti. A pak, sotva stačil mrknout okem, vše bylo pryč. Bez vysvětlení, bez nápovědy, beze stopy. Marně hledal. Bylo jaro a vše se schylovalo ke konci. Co se stalo, už není důležité, je to pryč. Je to minulost. Těžko se odhodlával k dalšímu kroku.
                Natáhl štiplavý kouř do plic po vzoru zkušenějšího, pak vyfoukl. Sledoval, jak se pomalu protáčí a postupně mizí. Tohle je ono? říkal si. Sledoval pohledy všech, nejzvědavější byl patrně Silver, kterého vždy bavilo pozorovat lidi, kteří dělají to, na co on neměl dost odvahy. Nic. Potáhl ještě jednou. Dvakrát.
„Tak co? Valíte?“ zeptal se ho Russell, čímž předběhl Silvera, který se chtěl zeptat na to samé.
„Já…,“ začal George, když ucítil první účinky, „Je to skvělé.“
„Ježišmarjá,“ zaklel Silver v domě Božím, takže spolu s Johnem si připsali záporné bodíky, „dejte mi to taky!“
„Ghííí!“ tetelil se štěstím Russell. Po pár minutách se všichni svíjeli smíchem. Russell se smál, protože o tomhle se mu zdávalo jen ve snech. John se smál, protože zjistil, že jeho žena ho miluje a on miluje jí. Silver se smál, protože všechno bylo najednou tak jednoduché. A George se smál, protože nevěděl, co má jiného dělat, aby nebrečel.
                John, ve své podstatě jednoduchý, ale zato poctivý a upřímný člověk, kterých mnoho nenajdete, si za zavřenýma očima vybavoval všechny ty krásné, křehké věci, které se svou ženou zažil. Cítil kapky deště, když se jim porouchalo auto a oni zůstali uprostřed divočiny. Z lesů stoupala pára po horkém dni a oni už byli celý promočení, protože k autu utíkali až od místa, kde měli piknik. Štěstí, že s sebou John vezl spacák a nějaké ty flanelové košile, co si zrovna koupil a zapomněl je před výletem vyndat z auta. Spolu našli starý posed, který byl dost velký, aby se v něm mohli vyspat a čekat na lepší časy. Vzpomněl si na její dlouhé vlasy, které se mu pletly všude, ale vůbec mu to nevadilo. Vůně její kůže ho přiváděla k šílenství. A tak celou noc čekal a díval se na ni. Bál se, aby mu náhodou neumřela rovnou v náručí. Příliš brzy, než aby jí mohl dát všechny ty krásné dny, které s ní chtěl prožít. Ráno se s ní pomiloval a vše zopakovali, když dorazili domů. Jasně cítil všechny ty věci kolem sebe. Vše viděl tak skutečné.
                Russell se proháněl po pláních na divokém hřebci. Cítil jeho dech, jejich pot se mísil v podivném paktu animálního přátelství. Uháněly pod svitem měsíce, tma kryla jejich cestu, aby je nikdy nikdo nenašel. Schovali se oba do sebe, oba stvoření pro krásu, kterou nikdo nemohl pochopit. Uprostřed pustin hledali věčnou pravdu, která nebyla v ničem jiném, než v nich samotných. Na kraji sil oba zastavili mezi stébly trávy. V dálce zářilo jezero pohlcující plameny hvězd. Na obzoru přeletěli ptáci a s divokým skřehotem zmizeli v nekonečnu. Russell se svalil na zem a díval se do nebe. Pak pochopil, že ve výšinách ho už nic nečeká. Zvedl se a dlouhý pohled vyslal svému společníkovi. Kůň sledoval hloubku jeho očí a pomalu se propadal mezi jeho nejniternější myšlenky. Stejně tak Russell cítil každý záchvěv hřebce a chápal, kam povedou jejich další kroky. Prach vířil za kopyty a ráno je už nikdy nezastihlo.
                Silver, člověk uvězněný mezi stářím a mladím, konečně dokázal vymyslet, co má podniknout dál. Musel konečně najít cestu, která je určená jen jemu. Cítil, že je jen jakousi složeninou lidí, které znal, či snad jen potkal v životě. Projeli kolem něj a nechali v něm kus sebe. Nikoliv proto, že chtěli, ale jelikož Silver se potřeboval cítit plný. Jeho kapela byla fraška. Nikdy neexistovala, byla to jen maska. Val, který ho chránil před všemi. Strach z odmítnutí, výsměchu, neúspěchu. Strach z vlastní matky, u které stále bydlel, i když věk, který ho k tomu opravňoval, dávno ležel mrtvý v prachu. Potřeboval prožít věci, které se mu zdály ve snech, o kterých četl, které viděl ve filmech. Musí vyrazit a žít. Potřeboval strávit nějaký čas na cestě a poslední šanci má teď. Za pár let může být pozdě, za pár let bude přežívat. Jeho matka se musí smířit s tím, že už ho nebude vídat každý den. Ať už je to pouto nad pouta, nebo jen pouhá iluze života, musí se z toho vymanit. Silver udělal první krok a ne nadarmo se říká, že ten je nejtěžší.
                Vítr se vehnal na půdu a sfoukl několik svící. Říše tmy se opět rozrostla. Čtveřice sedící na židlích se zdála být poslední tvrzí světla. Ostrůvek na moři beznaděje, která přichází v nocích, jako je tato. Z kaple se ozývaly tiché kroky, které mohly být jen iluzí a snad jí i byly.
                George se potácel na stejné půdě. Na první pohled bylo vše tam, kde být mělo. Druhý pohled ovšem odhaloval, že nic není takové, jak se může zdát. Byl sám a na stole hořela poslední svíce. S lví odhodlaností se její plamen bránil náporům nepřátel a spoléhal, že ho George nenechá padnout. Ten však jen seděl a tiše zíral do tmy. Vzdálené zvuky ho ale dokázaly zvednout ze židle. Tím byl první boj vyhrán. Páter zvedl svíci a došel ke schodům do kaple. Dole byla tma, kterou jeho zrak v žádném případě nemohl proniknout. Slyšel pohyb.
„Johne?“ Nic.
„Silvere?“ Opět pouze ticho.
„Russelle?“ Pak si uvědomil, že každé jeho slovo se odráží zpět k němu a děsí ho víc, než vědomí cizí přítomnosti. Sebral veškerou svou odvahu a kráčel dolů. Pomalu, schod za schodem, nehlučně. Za malý moment stál v kapli. Dveře dovnitř byly otevřené a vítr si s nimi lehce pohrával. Z lesa se ozývaly zvuky noci, ale jinak nic. Při zdi došel k nim a zavřel je. Pak se pořádně rozhlédl mezi lavicemi, ale nikoho nespatřil. Nemohl uvěřit, že všichni odešli. Pak ale u oltáře uviděl postavu. Přes hlavu měla kápi a stála podivně strnule.
„Je mi líto, ale přijďte zítra. Už je moc hodin a já jsem unavený. Běžte prosím pryč,“ zkusil to George, ale jeho hlas zněl velice nesebevědomě. Zadrhával, měnil hlasitost, skoro až pískal.
„Já jsem za vámi přišla teď,“ byl to dívčí hlas. Velice jemný, milý. Na pozadí se ale nesl odstín čehosi zvláštního.
„Ach, prosím, nepočká to do zítra?“ nabyl jistoty George. Dívky se nemusí bát.
„Myslím, že už jsem čekala dost dlouho,“ řekla ona a sundala si kápi. Ta odhalila dlouhé vlasy a krásný obličej. Dívka se k němu blížila pomalým krokem a George se přistihl, jak křečovitě svírá svícen, až ho bolí klouby.
„Kdo jste?“
„Myslím, že už jsme se setkali. Myslím, že mě znáte.“
„Ne, neznám vás. A jděte pryč, nebo budu nucen volat policii.“
„Ale no tak, podívejte se kolem sebe. Vždyť vy víte, kde jste. Tady vám nikdo nepomůže.“
                V tu chvíli George zpanikařil a utekl nahoru. Schoval se za postel, do nejtemnějšího rohu. Věděl, kdo je ta dívka. A věděl, že jí nemá jak utěšit. Jak uchlácholit. Čím obalamutit. Neslyšel, že by se její kroky blížily. Doufal, že odejde, že to vzdá. Nikdy to nevzdá. Ve strachu, který mu působil až fyzickou bolest, se uchýlil do světa, který znal jen on. Na místo s vodopády, na místo s loukami. Došel až k tomu nejvyššímu, kde voda padala z nebes a kapky mu skrápěly na tvář. Usadil se na zem, která byla příjemně teplá a dávala mu pocit bezpečí. Pomalu se smiřoval s tím, co ho čeká.
                Jakým šokem bylo, když se ona dívka objevila před ním. Nahá. Mezi tím vším působila zvláštně, ač byla krásná. George se rozplakal, netušil, že může i sem, na toto místo. Podvolil se všemu. Cítil její přítomnost, věděl, že si sedá vedle něj. Otevřel oči. Podíval se na ní. Položila mu otázku. A on se jí chystal zodpovědět. Pravdivě a dle svého nejlepšího uvážení.
                Když v tom s ním kdosi zatřásl. Páter otevřel oči doopravdy. Byl na půdě. Venku byla stále tma. John, Silver i Russell tam byli s ním. Všichni byli stále ještě pod vlivem, jak alkoholu, tak marihuany. Není divu, že si nikdo nepamatoval, na co se ho Russell vlastně ptal. Jen George ano.
„Pátere, proč vy tady vlastně pořád tvrdnete?“
„Přece bys, Russelle, nevzal těm lidem to poslední, co mají.“
„A to je?“
„Víra, Russelle, víra.“
Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Holden Autor
    Holden
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 18. srpna 2010, 23:49
  • 1344 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz