Spy

Mezi kapkami deště se svíjející, pomalu ale jistě už nevěřící a přece doufající...

Emoce, pocit... Tehdy na gymplu do nás cpali definice. Padaly z nás nadrcená slova poskládaná do krkolomných vět, jenž před námi sepsal někdo, kdo se cítil natolik moudrý, aby charakterizoval slovy to, co jde jen těžko popsat. Jestli vůbec.

Mám promočené vlasy i sáčko, z těch pitomých podpatků mě začínají bolet nohy. Proč zrovna dnes musí pršet...? A já? Chci si snad něco dokázat a proto tady stojím v děšti a čekám? Zřejmě. Ale všechno nejde definovat, stejně jako není možné opřít se o vzduch tady kolem. I kapky se o něj nemohou opřít a zabránit tak tvrdému dopadu na zem a následnému rozpsknutí se do všech světových stran. A já jsem přece větší než kapka. A přesto kapka v moři, v oceánu.

Už jde. Stejně jako každé pondělí ve čtvrt na pět ráno. Má děštník, jak já jí závidím! Vede toho svého obrovského psa, přemlouvá ho, aby nalezl už konečně do auta. Odveze ho k sestře na zahradu a pojede do práce. Zachraňovat životy, jak s oblibou říkám. Konečně dostala zvíře do vozu. Skládá děštník a naloďuje se, sledována, neoslovena. Startuje, couvá, odjíždí. Vrátí se zase kolem páté odpoledne, dá si kafe u sestry do hrnečku z růžového porcelánu. Pak přemluví toho mamuta na vodítku nalézt do auta a pojede domů. Nejspíš vezme psisko na pořádnou procházku do lesa. Ale teď je pryč, na cestě za novým dnem.

Tak dnes jsme ji viděli.

Snad mi ve škole ty vlasy uschnou.