Repríza nebude. Snad.

Je tu horko. Tak jako vždycky na premiéře. Sedím na židli, přes opěradlo visí závoj, dokonalý doplněk mého kostýmu. Improvizační hra. Jede se bez nápovědy, scénář je jen kostra. Bez podrobností, bez replik, bez popisů v závorkách. Hudba je připravena. Potím se a trochu mě tlačí boty.
Hlasy z jeviště mě pomaloučku polehoučku začínají nahlodávat. Jen okamžik a začne hrozná panika. Jako kdyby už teď dost nebušilo srdce. Čekám. Čekám až zavolají abych se mohla v plné kráse, o níž teď silně pochybuji, zjevit jako zářící přízrak na jevišti. Ladně jít, ukázat se na obdiv a vzít dech. Donutit několik dam k slzám, ukázat se několika fotoaparátům, nevypadnout z role, jenž je mi vlastní.
Dýchá se mi těžko, to je tím horkem. Dlouhé šaty jsou stále těžší a těžší. Lepí se mi na tělo. Záda mám mokrá, snad to nepůjde vidět. Musím vypadat dokonale. Repríza nebude. Snad.
„Tak už..“ řekne tiše a naléhavě ten tolik známý muž. První muž v mém životě. Toho posledního jsem naposledy viděla včera, když odcházel za omamným hlasem alkoholického opojení. S radostí, čtyřmi kumpány a mým bratrem. Odešli. Jsou tady opravdu všichni? Přišli sem? Nenechali se, doufám, paralyzovat bolestmi hlavy či žaludku. Říkala jsem jimpřece, ať radši nechodí pít den před naší premiérou…
Hlavně si nepřišlápnout šaty. Nasadit závoj a vpřed. Takové horko! Srdce mi chce vyskočit z těla. Úsměv je na místě, nefalšovaný, ale je za ním i strach. Tak jdeme. Na scéně začala hrát hudba.

„Berete si..?“

„Ano..“