Přeludy

Oddávám se svému falešnému objetí. Tak jako každou noc. Moje objímání vlastníma rukama totiž zahání tu samotu, která každý večer tepe tmou. Temnota se odráží od stěn a pak se vrací zpět ke mně. Pronikne do mých slizkých hlubin, ty potí jed, a zahryzne se do spínače mého rádoby štěstí.
 Cítím jak se na mých tříslech utváří perličky hnisu. Zlatavé mrtvé krvinky opouštějí mé tělo malými otvůrky. Stisknu stehna k sobě a rozmažu si to svinstvo po těle. Kluzká jako ryba se schoulím do polohy plodu. Snažím se nekřičet. Snažím se nevnímat ty miliony a miliony duchů. Krouží kolem mojí hlavy, která je jako střep, a ječí něco o samotě.
 Jak ležím, začíná se na polštáři dělat páchnoucí mokrý flek. Znechuceně si otřu uslintané rty. Pokouším se soustředit na něco pěkného. Hloupý a nefunkční způsob...
 Do očí mi vyhrknou slzy a můj ztracený hlas zachroptí jako z dálky.
Teče mi z očí, z nosu, odevšad! Začínám se zajíkat. Ne! Tiše, maličká, nechceš přece nikoho vzbudit. Jen klid, maličká, tiše…
 Záda se mi přestávají cukat. Už i oddechuji klidněji než před tím. Pořád sama sobě opakuji, že je vše v pořádku. Přestávám fňukat, asi jsem dobrá lhářka.
 Nádech, výdech. Rychle vstávám. Vyskakuji z postele jako by mě z ní někdo vyhazovat. Hlučně otevírám balkónové dveře. Vržou. Jejich hlas mi připomíná kuře před useknutím hlavy.
 Často přemýšlím, jestli kouřím kvůli závislosti, frajeřině nebo jestli to nebude jenom pro mou lásku k volutkám, které kouř dokáže vytvořit. Nejspíš to zůstane záhadou.
 Skrz obláčky dýmu, se spadlým ramínkem od noční košilky, dívám se na hvězdami posázené nebe. Trochu zabolí, jak mi osychají oči, ale ta bolest je sladká jako cítit polibek na zádech. Nebeské lucerny mne nevnímají. Jsem dole.
 Tak zavírám oči a v myšlenkách vzlétám k obloze. Věřím, že bych tam mohla někoho potkat. Pak bych nebyla tak sama…