Nebudu Tě nutit dívat se, jak padám na hubu

 Spíš. Ležíš na své straně postele u dveří, máš odkopanou deku, protože ti bývá v noci horko. I když je únor, venku je nasněženo a asi minus dva stupně celsia. Je ti v noci horko. Z těch snů, co se ti zdají? Možná.
 Spokojeně oddechuješ. Asi počítáš s tím, že já jsem vedle tebe, naopak přikrytá až po bradu, stočená do klubíčka. Ale nejsem.
 Jsi krásná. Dlouhé vlasy, které jsem ti vždycky trošku záviděla, nádherné vlasy, co tě za ně tvůj mladší bratr vždycky tahal. Jsou snad všude kolem tebe! Jsi oblečená do vlastních pačesů.
 A já stojím nad tebou a dívám se. Zbaběle se nechci dívat do těch hnědých očí. Ty se ani nehneš. Jak usneš, tak se ráno probudíš. A nejsi ani trochu přeleželá. Nechápu.
 Vzpomínám, jak jsem tě potkala. V té budově, co jí normální lidi říkají škola. První den a ty ses nesla chodbou a divně ses podívala. Byla´s mi absolutně ukradená, jen další holka, co se podívala na můj zjev.
 Bodejť by se ostatní taky nedívali! Vždyť jsem byla malé potrhlé něco s krátkými platinovými vlásky a rozmazanými černými linkami. Piercing v obočí a věčně znuděný výraz. To mi už zůstalo, jak říkáš.
 Pak jsme ještě ten den na sebe narazily v čajovně. Já tam byla se svými kamarádkami, ty se svými. Seděly jsme kousek od sebe a ty jsi měla džíny a ten svetr s britskou vlajkou, co ho na tobě tak miluji. Nevšímala jsem si tě.
 „Není náhoda, že na sebe pořád narážíme?“ usmála ses druhý den u skříněk. Měla jsi tu hned vedle mé. Dovnitř sis nalepila zrcátko.
 „Možná,“ odvětila jsem.
 „Ty se nikdy neusmíváš?“ zeptala jsi se. Jako by ses mi vysmívala. Jako bys tušila, že je to jen moje pubertální maska.
 „Když mi není do smíchu,“ pokrčila jsem rameny a podívala se ti do očí. Dělám to tak, když na mě někdo mluví. Nezajímala´s mě. Ani trochu.
 „To nesmíš být pořád smutná, Míšo.“
 „Kdo ti řekl, jak se jmenuju?“ zajímala jsem se. Chtěla jsem tomu zrádci rozbít hubu.
 „Jedna známá,“ pokrčila jsi rameny. Nechtěla jsi mi říct, která, pochopila jsem.
 „Ale já nesnáším, když se mi říká Míša.“
 „To taky ta známá říkala. Chtěla jsem to jen zkusit. Prý ti říkají Míca.“
 „Jo,“ přikývla jsem, zamkla skříňku a chtěla odejít domů.
 „Míco, budeš na tý slezině k začátku školního roku?“ zavolala jsi na mě naléhavě.
 „Ještě nevím,“ odpověděla jsem. Původně jsem neměla v plánu tam vůbec lézt. Juchat s bandou lidí, kterou jsem měla za partu idiotů mě fakt nelákalo. 
 Doma jsem tehdy přemýšlela, jestli tam půjdu. Přece jen se tam mohlo chlastat zadarmo, určitě by se našel někdo s hulením. Ne. Nešla jsem. Seděla jsem doma nad komiksem a poslouchala Nirvanu.
 Ale tys mi nedala pokoj. Každý den ses na mne usmívala u skříněk. Na matematice sis sedla přede mě. Teprve tam jsem zjistila, jak se jmenuješ, protože mi bylo blbý se ptát tebe nebo snad někoho jiného. Zvedala jsi při testu sešit a nechala mě opisovat. Jen díky tobě jsem se dostala do čtvrťáku.
 „Míšo, mohla bys otevřít to okno?“ požádal mě profesor a já přikývla a zvedla se ze židle. Ovanul mě čerstvý říjnový vzduch. Sedla jsem si.
 „Víte, že jste jediný profesor, který jí říká Míša?“ ozval se tvůj hlas do ztichlé třídy.
 „No, Michaelo mi připadá dost tvrdé,“ opáčil matikář.
 „Všichni jí říkáme Míco,“ vysvětlila´s mu a já tě v duchu prosila, ať mě neztrapňuješ. Chovala ses jako prvňáček a já měla chuť tě zbít. Dokonce, a to jsem ti nikdy neřekla, jsem na tebe čekala před školou s úmyslem tě ztřískat. Nakonec jsem naštvaně odkráčela na autobus.
 A teď bych měla ležet vedle tebe v jedné posteli. Být ti nablízku. Obejmout tě, když je ti na nic. Smát se s tebou. Čekat na tebe až se vrátíš z práce. Poslouchat jak neumíš vyprávět vtipy. Vždycky se směješ hned na začátku a tvým řehotem člověku unikne pointa. Nebo vtip vprostřed zapomeneš a začneš mluvit o něčem jiném.
 Spíš. Jsi spokojená. Možná, že nejsi. Ještě je možnost, že v tom snu, který se ti zdá, ze kterého se lehounce usmíváš ze spaní, třeba v něm neobjímáš mne.
 „Ta tvoje paranoia…“ vydechla bys, kdybys tušila, co si myslím.
 Jenže jsi nikdy neměla zdání, co si myslím. Ani teď nemáš, ale ve spánku tě to snad jedinkrát v životě nezajímá. Jinak se mě pořád a neustále ptáš, na co myslím.
 Jako tehdy. To už jsme každá věděla, jak na tom jsme. Bylo nám oběma sedmnáct. A jako malí spratci jsme si vlezly spolu do vany.
 „Na co zase myslíš?“ zeptala jsi se přes vlastní rameno. Byla´s o mě opřená a já tě objímala zezadu kolem těla. Na nadloktí jsem cítila tvoje bradavky a bylo mi dobře.
 „Jestli jsi to viděla,“ odpověděla jsem.
 „Co?“
 „Jak jsem spodkem nasála vodu a pak jí zase vytlačila ven.“
 „Děláš si srandu!?“ vyhrkla jsi vyděšeně. Asi se ti nelíbila představa koupele, ve které kolem tebe plavou chomáčky mého šlemu.
 „Neboj, dělám si srandu,“ usmála jsem se.
 „To se mi ulevilo… A hele! Ty se usmíváš!“
 To je fakt. Jsi snad jediná, na koho jsem se kdy smála. Asi ve třetí třídě jsem s tím prostě přestala. Jsem stará depkařka, takže se nikdo nedivil. A nikomu to nevadilo. Jen tobě. Chtěla jsi abych byla šťastná už od pohledu.
 Sedím na stoličce nad tebou a stále nemůžu uvěřit té skutečnosti, že to chci udělat. A ještě takhle podlým způsobem, abych ti nemusela nic vysvětlovat. Ale kdybych přece jen musela, řekla bych ti, že jsem s tebou byla šťastná.
 To díky tobě mám třeba svou práci. Kdybychom tehdy z legrace nenafotily ty tvoje akty, neměla bych co jen tak ze srandy poslat do toho časopisu a nikdy by se mi neozvali ti lidé. A já bych nefotila nahotinky do kalendářů, portréty ani ty připitomělý svatby.
 Máš moc hezký tělo. Trochu širší boky. Zbožňuji je, jako ti to pořád říkám. Trochu menší prsa, krásný nohy. Někdy mám chuť tě spolknout. Sníst to nádherný tělo, aby se stalo mými kostmi, mou kůží, mou krví a mými svaly.
 V duchu si nadávám. Rozplývám se nad tím, jak jsi překrásná, ale zároveň chci udělat něco, co tě dozajista zničí. Ale ty mě znáš. Víš, že jsem nikdy neměla smysl pro férovou hru nebo jednání na rovinu.
 „Pověz, Míco, nechtěla bys zajít k nám?“
 „Proč?“
 „Potřebuji ti něco říct, ale v soukromí.“
 „Chceš se mi svěřovat nebo co?“
 „Uvidíš.“
 Šla jsem k vám. Tvoji rodiče byli pryč, váš pěkný dům byl liduprázdný. Bylo tam odporný ticho. Bolela mě z něj hlava.
 „Co jsi mi chtěla vyklopit?“
 „No víš, teď jsme se docela spřátelily, ale měla bys o mě něco vědět.“
 „Máš hemeroidy?“
 „Ne. Jsem lesbička.“
 „No a? Já taky.“
 Tam to začalo. Přesně v tu chvíli. Bylo nám šestnáct, byly jsme samy v tvém domě a byly na holky. Jaká ironie osudu, že?
 Mohu říci jen jediné. Byla jsi nejúžasnější ze všech holek, co jsem kdy měla. A to jsem ještě netušila, že umíš být i lepší. Že jsi nenasytná.
 Teď už to všechno vím. Vím jaká jsi v posteli i mimo ni. Vím, že ráno piješ hodně silnou kávu s cukrem a mlékem. Že máš ráda lahvově zelenou. Nenávidíš olivy, nosíš kontaktní čočky, používáš pánský deodorant. Krásně kreslíš, posloucháš Linkin Park. Miluješ lakování nehtů, sobě nebo druhým, to je fuk. Bere tě ta vůně.
 Vím kdo jsi. Jsi úžasná. A přesto všechno, přes všechny ty vzpomínky, to musím udělat. Nebudeš se zlobit? Možná. Často jsi mi odpouštěla, proč ne teď?
 Když jsem se ve čtvrťáku parádně sjela a plácala hovadiny, dokud to se mnou nešlehlo, nezlobila ses. Když jsem na tebe upadla v autobuse a zlomila prsteníček na levé ruce, odpustila´s mi. Nebo jak jsem pozvracela celou předsíň, minulý týden. Vůbec jsi mi to neměla za zlé. Ani ten svinčík, ani tu opici, se kterou jsem se doklinkala domů.
 „Mě to děsně mrzí, fakt,“ huhlala jsem opilá jako prase.
 „To nic, Micinko.“
 „Ale mě bylo špatně, víš?“
 „Vím. Pojď, já tě uložím do postele a za chvilku přijdu za tebou.“
 „Já nechci. Musím to tu uklidit.“
 „Já to uklidím, pojď spinkat, Míco.“
 „Přece za mě nebudeš uklízet i tohle! Stačí, že mi pereš a vaříš.“
 „Dělám to pro tebe ráda. Běž spát.“
 K posteli jsi mi ještě přinesla kbelík s trochou vody. Tys tušila, že na tý chodbě to ještě nebylo všechno. Jsi vážně skvělá, co víc na to říci?
 „Jé! Počkej, nehýbej se!“ vykřikla jsem po skvělém odpoledni v posteli, v jednu sobotu, kdy jsme měly obě volno celý den. Zrovna jsi vstávala a chtěla jít vysypat popelník, ale já uviděla kousek pod tvou lopatkou uher. A ty víš, jakou mám slabost pro vymačkávání beďarů.
 „Co?“
 „Máš na zádech jebáka!“ vyjekla jsem nadšeně. Vždycky si v tu chvíli neuvědomím, jak jsem směšná.
 „Aha. Jak vypadá?“ zeptala´s se s nepředstíraným zájmem.
 „Žlutý drobeček v červeným kolečku,“ informovala jsem tě, vymáčkla ho a tu trošku slizu, co mi zůstala na nehtu jsem ti ukázala.
 „Fuj! Hezký…“
 „Jo, ten se vyvedl,“ řekla jsem a otřela si prst do povlečení.
 „Zase se směješ! To je tak nádherný!“
 „Nádherný bude až vysypeš ten popelník,“ zvážněla jsem opět.
 „Jasně,“ usmála ses a nahá vyskočila z dek. Capkala jsi do kuchyně a já sledovala tvoje krásný tělo, dokud mi nezmizelo za dveřmi. Poslouchala jsem, jak tvoje bosé nohy pleskají o podlahu, jak rachotíš košem na odpadky.
 Koukám na to modrý povlčení. A bílý prostěradlo. Na obojím jsou fleky. Obě spíme nahý, takže tam je poševní sekret, možná trocha sraček z pořádně neumytého konečníku. Určitě jsou tam sliny, krev, ať už menstruační nebo ze strhlých strupů, z nosu, jsou tam zbytky řasenky a stínů na oči, dost potu, troška citrónového čaje z úterý. Drobet slz, nudlí a snad i hnis z mých věčně mokvajících uší. Svrna od kečupu. Já jsem prase…
 Stále nechápu, jak jsi ne mě mohla mít nervy. Jak to, že je vlastně máš dodnes? Copak ti ta moje protivná povaha a lenost něčím imponují?
 Můj čas nad tebou se nemilosrdně krátí. Už budou tři hodiny ráno, to znamená že nad tebou filosofuji a vzpomínám už hodinku! Šílený!
 Ale hezký. Jako ten čas strávený s tebou.
 Rozhlížím se kolem sebe. Naše ložnice. Manželská postel, ve které vlastně nespí žádní manželé, dva noční stolky. Keramický popelník, cos ho vyrobila na výtvarném kurzu, komoda, nad ní velké zrcadlo. Na ní spousta lahviček, krabiček a tub. Krémy, oční stíny, parfémy. Šatní skříň, v ní kabáty, zimní bundy a dvoje plesové šaty. Od maturitního plesu jsme si ani jedna svoje šaty neoblékla. Vedle komody stojí bílá vodní dýmka. Bez hlavice. Tu jsem rozbila předevčírem. Nalevo od dveří visí tři černé rámečky a do nich jsem naskládala a nalepila všelijaké naše fotky. Vypadá to hezky a je to plný vzpomínek.
 Začínám být sentimentální. Měla bych ze svého slovníku na nějaký čas vyřadit slovo vzpomínky. A taky z něj vymazat všechny ty věci, co jsem ti kdy šeptala do ucha.
 Jenže ty vzpomínky jsou tady všude kolem! Chytají mě do svých jindy chromých pařátů a třesou se mnou jako s onucí.
 Trochu hlasitěji jsi vydechla. Nebo spíš vzdychla. Soustředím se zase jen na tebe. Na tvůj klid.
 Pamatuji se, jak jsi se nastěhovala do tohohle bytu. 
 Řekla jsi vašim, že jsi na holky a strhla se hádka. Máma se tě zastávala, táta šílel. Málem se ti rozvedli rodiče. A nakonec ti akorát dali na byt a poslali tě pryč.
 „Míco, mám vlastní byt!“
 „Fakt? Tak to se musím někdy přijít podívat, že jo? A ty mě zase zneužiješ.“
 „Přesně tak.“
 „No to jsem z toho celá na větvi. Ty jsi hrozná nymfomanka, fuj!“ předstírala jsem pohoršení.
 „To jsem,“ řekla jsi zase ty rozhodně. A já ještě ten den přišla a bořila obličej do tvého klína. A jak ráda.
 „Kde je popelník?“ zeptala jsem se, když už bylo po všem.
 „Tady. Můžu se tě na něco zeptat?“
 „Zkusit to můžeš, ale nemohu ti zaručit, že tě nepošlu do řiti.“
 „Chtěla bys tu bydlet se mnou?“
 „Jdi do řiti!“
 „Myslím to vážně!“
 A tak jsem se k tobě nastěhovala. Do nezařízeného 2+1, kde jsme spaly ve spacácích na podlaze a dlouho jedly jen nudle z pytlíku.
 Pak já začala fotit a ty papírovat pro nějakou firmu. Myslím, že to má něco společného s auty, ale jistá si nejsem. Prostě po těch letech pořád nevím, kde pracuješ nebo co tam vlastně děláš. Nikdy mě nenapadlo se zeptat, až teď. Ale na to je už pozdě.
 O té doby, co jsme obě začaly pracovat jsme neměly problém s penězi. Vždycky se dalo všechno zaplatit a zbylo i na nějaký ten nový hadřík nebo na pár piv a vodky pro pozvané kamarády. Ale jednou to tak nebylo.
 To bylo před rokem. Taky v únoru. Měla jsi tu infekci ve střevech a musela jsi zůstat v nemocnici. Nemohla jsi pracovat a mě se nabídky zrovinka nehrnuly.
 Když jsem šla nakoupit, zjistila, že nemám moc peněz v hotovosti a pokusila se zaplatit kartou s přečerpaným limitem, zvedl se mi žaludek. Doma jsem se rozbrečela. Ne kvůli tomu trapasu, bála jsem se, že budeme žít jako dřív. Spacák a rychlovarná konvice půjčená od kamarádky.
Teď si uvědomuji, jak moc jsem přeháněla, ale ber v úvahu jak mi bylo, když jsi trpěla bolestmi v nemocnici a já tě mohla vidět jen na chvíli!
 Ale my všechno zvládly. I bez půjček, hypoték a podobně. Jsem na nás pyšná. Je těžké žít a nikde se nezadlužit. A nám se to povedlo.
 Vlastně se tím zabývám až teď. Před tím jsem to nijak neřešila a hlavně účty a podobný blbosti jsi vždycky obstarávala ty. Já na to totiž nejsem.
 Na spoustu věcí jsem nemyslela. Třeba na to, že život s tebou je přece perfektní. Děláš snad všechno. Staráš se o mě, vaříš, pereš, k tomu chodíš do práce, zařizuješ účty a tak, žehlíš… Ne, že bych se nesnažila ti čas od času pomoct, ale většinou se některých domácích prací ani nedotknu. Například vysávání.
 „Dnes musím zůstat v práci déle, zlato. Byla bys tak hodná a vysála?“
 „No, víš já…“
 „Fajn, nevysávej.“
 „Já bych moc ráda vysála, ale…“
 „Máš moc práce? To nevadí, koberec počká. Věnuj se čemu potřebuješ, brouku.“
 „Jo, tak fajn.“
 Až večer, po tvém návratu z práce, jsem se přiznala. Nenávidím luxování. Nevadí mi domácí práce, ale ty, u kterých se neozývá tenhle zvuk. Bojím se vysavače, mixéru, fénu na vlasy a vrtačky.
 „To jsi nemohla říct rovnou?“
 „ Když mě je to děsně trapný. Já ti fakt chci pomáhat, ale nevím s čím.“
 „Ale prosím tě! Vždyť já pochopím, že ti vadí tyhle zvuky.“
 „Jenže kdykoliv to řeknu nahlas, zní to i mě samotný jako hloupá výmluva a pak si připadám jako flákač a lenoch.“
 „Já vím, že se nevymlouváš.“
 „Co můžu udělat místo toho luxování?“
 „Pojď se mnou mýt nádobí. Já budu mít ruce ve dřezu a ty budeš pobíhat s utěrkou, co?“
 „Tak jo, to je dobrý! A pak vyžehlím!“
 „Když tak moc chceš…“
 „Chci! A taky ti zítra pomůžu uvařit večeři!“
 „Klid, jo?“
 „A ještě…!“
 „Ne. To stačí.“
 Věděla jsi, že se na mě nemůžeš spolehnout. V ničem, natož v těhlech slibech. Je fakt, že jsem ti pomohla s tím nádobím, asi dvacet minut žehlila pár ručníků a byla s tebou v kuchyni, když jsi dělala večeři. Vždycky jsem byla flákač a asi jím už zůstanu. Prostě jsem si to představovala o něco záživnější, nic víc. Hloupé…
 Při slově hloupé se mi zase vybavuje trapas z práce.
 Jednou jsem zapomněla doma cigarety i peněženku a vyrazila i s modely do starého skladiště. Měla jsem dělat fotky do kalendáře. Klasika, nahý ženský se šmouhami po těle s různým nářadím a zmalovanými obličeji.
 Byla tam i moje něco jako agentka. Hanka. Kouří červený red&white, ale nesouhlasí s tím, že já jsem kuřák. Prý potom ztrácím čas fajčením a nevěnuji se své práci. Podle ní.
 Holky pózovaly děsně. Byly jako prkna. No jo, začátečnice. Byly totiž nejlevnější materiál pro vydavatele kalendáře a k zahození taky nebyly. Ale mě nebyly vlastně k ničemu.
 „Ty, Lucko, zvedni tu hlavu. Ne tolik! Počkej!“ rozčilovala jsem se, když jsem jeden snímek dělala už asi po osmdesáté. Pořád byla tuhá. V křeči. Všechno jen ne sexy.
 „Jsem Lenka!“ okřikla mě protivná rádoby modelka.
 „Sorry!“ prskla jsem.
 „Asi si dáme přestávku,“ zahuhlala Hanka s popelníkem v ruce.
 „Jo, jinak se asi brzo nevim co…“ utrousila jsem.
 „Dáme cigárko, uklidníš se, děvčata si dáchnou…“
 „Nedáme. Já nebudu kouřit,“ zabručela jsem.
 „Proč?“
 „Omezuju to. Ale máš ten popelník už plný. Dej to sem, skočím ho vysypat ať mě nedráždíš.“
 Za rohem, před skladištěm jsem poprvé a naposled udělala tu nechutnost. Prohrábla jsem nedopalky a vytáhla jeden delší. Strčila ho do pusy a zapálila. V první chvíli se mi zvedl žaludek, ale zvládla jsem to.
 „Děláš si srandu?“ ozvalo se za mnou. Hanka. Bylo mi trapně jako nikdy.
 „Eh, já…“
 „Nemáš co kouřit nebo co?“
 „Vlastně ne,“ vykoktala jsem a zahanbeně vajgl zahodila.
 „To si nemůžeš říct o jedno? No já když tě vidím, tu máš. Vem si klidně tři, jak to máš o přestávkách ve zvyku.“
 „Děkuju… Mě je trapně. Nikomu to neříkej.“
 „Jasně. Kuř a nemel.“
 Doma jsem ti to skoro v slzách vyprávěla a ty ses mi akorát řehtala. Cítila jsem se ukřivděná, že se mnou nesílíš ten hrozný pocit.
 Ale když jsi mi pak vyprávěla o tom, jak sis ode mne jednou vzala cigaretu, protože svoje jsi měla v práci, to mi zvedlo náladu.
 Vzala jsi mi jedno žváro, jen jedno. Připadalo ti hloupé mi to říkat nebo snad žebrat. Ale pak jsi měla pocit, že na tebe divně koukám. Že o té „loupeži“ vím, jsem naštvaná, ale nic neříkám. Teprve po tomhle vyprávění jsem zjistila, kde jsem vzala ty tři cigárka u mě v poloprázdné krabičce.
 Musím se do té tmy usmát, když si představím ten nesmyslný pocit viny. Tu paranoiu. Jsi prostě trubička…
 Hanka říká, že jsi hloupá. Někdy jí, a to mi prosím odpusť, musím dát za pravdu. Protože nechápu, proč ses na mě už dávno nevykašlala.
 Vezmi si můj způsob života. Skoro všechny peníze, co vůbec vydělám, propiju nebo rozházím za hlouposti, jako nefunkční samovar od toho Rusa z tržiště nebo za knížku od Danta Alighieriho ve francouzštině, kterou si nemůžu ani přečíst. V domácnosti se vážně nepředřu, popravdě nemám tušení, jak se zapíná náš sporák. Když máš firemní večírek, jdeš tam sama, protože já sedím v hospodě nebo se mi prostě nechce, ale na všechny výstavy, co mi Hanka zařídí, ty musíš chodit se mnou a omlouvá tě jen úmrtní list. 
 Asi před měsícem jsem si tohle a spoustu dalších věci, díky Hance, uvědomila. Měla jsem focení pomalu za naším barákem. V tom parčíku, víš? Den před tím jsem šla jako vždycky do hospody. Panáky padaly o sto šest a domů jsem se doklinkala asi ve čtyři ráno, když už nás vyhodili. Nic jsi, jako obvykle, neřekla. Na place jsem měla být v osm. Přišla jsem, s odpornou kocovinou, v půl jedenácté.
 „Do prdele, Míco! Kde ses zase flákala!?“ vyjela na mě Hanka.
 „Jsem tady, ne?“
 „Tak jdem na to, za chvíli už nebudeme mít zaplacený uzavření toho parku.“
 „Jo hned, Haničko, jenom brnknu priatělce, že jsem v pořádku dorazila do práce. Hned, neboj. A musím si zakouřit.“
 „Míco, neser mi! Nejdřív na tebe všichni jako pitomci čekáme, pak chceš telefonovat a hulit!?“
 „Je to tak moc problém?“
 „To teda je, milá zlatá! Děláš v poslední době pěkný blbosti! Vidím, že máš zase pěknou prdu! Nepřeháníš to trošku s tím chlastáním? Co?“
 „O co ti jako jde?“
 „Za prvé o to, že nějaký alkoholičce těžko seženu práci. Za druhé o to, že by ses měla sebrat. Už kvůli tý svý. Vždyť ona ti pere, vaří, vůbec se o tebe stará a ty jsi jako povedený manžílek gaučák, chápeš? Mě je jí úplně líto, Micino! Těžce maká, ty doma nehneš ani prstem, musí snášet ty tvoje nálady a móresy, trpí ti ranní návraty z hospody na mol! Moc dobře si vzpomínám, jak se vrátila domů z nemocnice, ještě zesláblá! Místo aby ležela a měla klídek, zase kolem tebe kmitala. Není divu, že se s tím léčila přes měsíc!“
 „Tak hele! Neser se do věci, o kterých nic nevíš, jo? Tvoje práce je shánět mi práci, tak se toho drž a nehraj si na psychologa, jasné?“
 „Moje práce přichází vniveč, když ty neděláš svou! Třeba dneska byla tvoje práce být tady střízlivá, v osm, připravená!“
 „Kdybys dělala ty svojí práci pořádně, tak nedělám tyhle sračky, ale něco víc, než kalendáře nebo podprůměrný reklamy s amatérama!“ 
 „To stačí. Jestli chceš dostat zaplaceno, jdi něco dělat!“
 Vůbec mi to ten den nešlo. Kvůli bolehlavu, vzteku, ale na sebe, a hlavně jsem u toho myslela na jiný věci. Nemám ráda, asi jako všichni, tyhle trefy do černýho. Člověk ti něco vyčítá a prostě rýpne do cilivýho místa a pak hrozí, že se sesypeš. Protože lidé neradi slyší pravdu. Obzvlášť já.
 Cestou domů jsem si koupila v papírnictví malý sešítek s tvrdými deskami, ten zápisník se vzorem jako kilt. Prostě skotská kostka! Začala jsem sepisovat.
 Omezit chlast. Pomoct ti s uklízením a podobně. Méně utrácet za zbytečnosti. 
 Nakonec jsem se dostala až k úplným kravinám, jako dodržování pitného režimu, pravidelné stravování, začít cvičit nebo podobný věci, ke kterým jsem věděla, že se nikdy nedonutím.
 Hanka měla pravdu. Především s alkoholem a že doma nehnu ani prstem. Což mě naštvalo a rozbrečelo zároveň. Bulila jsem doma v ložnici a umazala povlečení řasenkou. Ještě celá opuchlá jsem stáhla cejchy a hodila povlečení do pračky.
 „Na co jsou všechny ty zasraný čudlíky!?“ zaúpěla jsem, když už jsem celá bezradná nemohla zapnout pračku. Nikdy jsem to nedělala! A zase pláč.
 Z takovýho brečení člověku vyhládne. Šla jsem do kuchyně. Bylo tam krásně uklizeno. Na to ty si přece potrpíš, ty moje puntičkářko. Zjistila jsem, že svedu jen vločky, namazat chleba a kdyby byly dostatečné ingredience, možná splácám špagety. Ale našla jsem hranolky. Tam nastal další problém. Neumím zapnout friťák. A zase pláč. Jako rozmazlené děcko, co se vzteká, protože nedostalo, co chtělo. Pak jsi přišla domů.
 „Ahoj, zlatíčko. Co tu provádíš?“
 Rozbulila jsem se ještě víc a ztropila šílenou scénu, jak je mi hrozně líto, co teď všechno dělám. Jak pořád jenom piju, nic nedělám, jak jsi na všechno sama. Že se chci změnit a tak podobně.
 Až teď mi dochází, jak pěkně jsi to vyřešila. Jako s malým dítětem. Naučila jsi mě zapnout pračku, když jsi vařila, pověřovala´s mě mícháním, nosila jsem poštu ze schránky. Pokud jsem si vzpomněla, a většinou nevzpomněla, pověsila jsem na balkoně prádlo. To mi vždycky trvá hrozně dlouho, protože mi kolíčku musí nějak ladit s prádlem a nedopustím, aby snad na jednom kusu byla dva různobarevné kolíky!
 Trochu se stydím na to jen pomyslet, ale něco mi říká, že za to moje nasávání můžeš maličko i ty. Nikdy jsi mi za to nevynadala a díky nulovým povinnostem jsem měla spoustu volného času. A to znamená nuda, kterou já vyřešila pobytem v hospodě. Nevím, vážně nemám nejmenší zdání, ale možná bych se snažila víc, kdybys dala najevo nesouhlas. Kdybys mě seřvala při těch mých návratech ve dvě ve tři ráno. Jen trochu na mě zvýšit hlas, kdykoliv jsem se ožrala jako hovado!
 Ale nechci to svádět na tebe. Je to především moje vina.
 S tímhle vším je teď konec. To si můžeš být absolutně jistá, beruško. Už kolem mě nebudeš muset skákat, já nebudu zvracet po celým bytě, ubližovat ti. Nebudu tě nutit dívat se, jak padám na hubu na chodníku. Přestane to moje vyčítání kvůli prkotinám, jakože jsi mi špatně vyžehlila tričko. Přestanu od tebe žebrat peníze na cigarety, přidělávat ti práci, dělat z tebe puťku.
 Ty jsi totiž nádherná. Krásná bytost, často pochybuji, že jsi vůbec z naší planety. Ty si nezasloužíš někoho, jako já. Mám tě ráda, to jo, ale zároveň tě využívám. A ty se nesmíš zahrabat u sporáku ve vytahaném tričku a s mastnými vlasy! Měla bys dělat, co tě baví, nechat jednou taky někoho, aby kmital kolem tebe.
 Venku začíná být menší tma. Ještě nevychází sluníčko, ale je to otázka minut, kdy začne. Vstávám, postavím stoličku k zrcadlu s malovátky, kam patří. Nejradši bych se na tebe, moje milá, dívala do nekonečna, ale času je málo. Už je půl páté. Chtěla jsem skončit se svou sentimentální rozpravou s tvým spícím tělem ukončit už ve tři. Ale nešlo to. Už fakt moc přetahuju. Konec. Musím něco dělat.
 Myslím, že mě snad pochopíš. Znáš mě. Jsem divná, namyšlená, závislá na alkoholu, umíněná, líná, protivná, nevděčná, sobecká a hnusná mrcha. A tak zůstanu. Bohužel.
 Spíš a jsi tak překrásná. A já hloupá chci tohle nádherný tělo a ještě nádhernější duši opustit? Co se dá dělat, člověk musí jít dál. Já musím jít… Tak žij lépe než se mnou, Klárko.
 Beru sportovní tašku přes rameno. Je dost těžká. Nevadí, to zvládnu. Potichu zavírám dveře ložnice. Tiše se obouvám do svých kanad. Hlavně tě nevzbudit. Na chodbě je úplné ticho. Lidé budou vstávat až z půl hodiny, nebo už odešli do práce. Jiní se z ní teprve za hodinu vrátí. Možná i později.
 Venku je zima jako v psinci. Loudám se ulicemi, až na pár náhodných chodců jsou prázdný. Potřebuju se napít, takže nejdřív bankomat, pak hospůdka.
 Ani prd. Nemám peníze. Je teprve druhého února.
 Cítím se jako puberťák, který utekl z domova. A jednám tak. Otáčím se na podrážce a mířím zpátky. Vyběhnu schody a je mi fuk, že dupu jako stádo pakoňů. Ať klidně vstávají! Je mi to šumák!
 Tašku s věcmi šoupnu nenápadně pod postel. Věci ze sebe svlíknu, jsem nahá, hodím je přes stoličku, která ještě ani nevychladla a už se k tobě tulím v posteli.
 „Co je…?“ zahuhňáš sladce.
 „Nic. Opustit tě můžu jindy,“ řeknu a usměju se, protože vím, že to máš ráda.
 „Cože mě můžeš?“
 „Vždyť říkám nic, brouku…“