Jde to Dobré Wow!

Hraju o život

Literatura > Povídka

Šumění listí, to jak ptáci štěbetali – všechno jsem si pamatoval. I to, co jsem měl ten den na sobě, nebo jak mi jehličí napadalo do ponožky a škrábalo. Den byl tak krásně prohřátý a slunce spalovalo zaživa. Ale pod tím stromem byl chládek. Pod tím stromem bylo fajn. Chtěl bych tam zůstat, tehdy. A asi napořád.
Chtěl bych tam být i teď? Jasně, všude by to asi bylo lepší než tyhle čtyři bílé zdi nemocničního pokoje. Ale tam, tam  obzvlášť to byl prostě ráj. Takový malý, ale dokonalý. Nikdy jsem nepochopil, jakto, že tehdy byla obloha tak modrá a tráva tak zelená a štěstí tak hmatatelné. Jako nikdy předtím. Asi proto, že jsem věděl, že je to naposledy. Naposledy, co jen tak bezstarostně volně sedím v trávě a zády se opírám o drsnou kůru stromu. Naposledy co ve vzduchu cítím vůni léta a čerstvě posečené trávy.
„ Bojíš se?“ zeptal se tehdy otec. A já nevěděl, co odpovědět. Ano, bál jsem se, ale ten fakt nezapadal do představy silného chlapa, kterou jsem si o sobě snažil před sebou samým i před otcem vybudovat.
„ Nevím. Asi trošku,“ vzal jsem to oklikou. A jeho odpověď mi tehdy vyrazila dech. Neříkala to ty stejná ústa, která po celý život jen štělala rozkazy. Nemohla to být ta stejná.
„ Já bych se bál hrozně,“ pověděl a dál, s hlavou vztyčenou, hleděl do dálky.
„ Fakt?“ chci to slyšet znova. Pořád nevěřím.
„ Jo“ povídá ten vysloužilý voják z povolání.
„ Říkal si, že správný chlap nesmí vědět, co to strach je.“
„ Časem přijdeš na to, že pravda která platila před rokem, už dnes tak docela pravdou není.“
“ Třeba?”
“ Třeba že strach je důkaz toho že ti na něčem záleží. A ne toho že jsi slaboch.”
“ A na čem záleží tobě?”
Pohlédl na mě zboku a ten pohled byl všeříkající. Pohled otce, který se bojí o syna. Vryl se mi do paměti a držel mě ve chvílích, kdy už jsem se chtěl pouštět. Tehdy se vinou mé nemocí v otci něco zlomilo. A on ukázal tu lidštější stránku svého já.
Přitisknu na okenní tabulku svůj obličej ještě víc a ještě křečovitěji. Jako bych se chtěl protlačit ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu a prostě vypadnout. Chvíli bych padal dolů a pak, po dopadu, zase prudce nahoru. Až ke kupovitým mrakům.
Jak jsou ty koruny  stromů bez listí prázdné. Klátí se tam ve větru a jejich jindy elegantní pohyby ze strany na stranu teď vypadají komicky, možná i hrozivě. Asi taky vypadám komicky, možná hrozivě. Zrdcadlo jsem už dávno začal obcházet obloukem. Vrátilo by mi jen odraz kostlivce s pokožkou bledou jako mléko a lebkou pokrytou něčím, co jen vzdáleně připomíná zbytky vlasů.
Zima je zlý čas. Ale potom – ta úleva, když zmizí a nahradí ji jaro.
Dřív jsem se bál toho, že umřu. Toho, že už víckrát neuvidím svoji rodinu a ostatní lidi, toho že už prostě nebudu. Že na mě svět zapomene.
S touhle podobou smrti jsem se už ale smířil, přeci jen, žiju s tím vědomím brzkého konce už nějakou tu chvíli.
Teď mě děsí spíš jiné věci. Takové zdánlivé banality – třeba, že víckrát nezažiju jak se střídají roční doby. Že se nedožiju jara.
Měl jsem svůj život rád. Teď se můj život skládá z tun prášků proti bolesti, ze stovek bílých plášťů, které se kolem mé postele denně mihnou .. možná se už i těším – na konec.
Kdoví, třeba potom bude něco .. něco dalšího. A já zas uvidím jak jaro střídá zimu a den střídá noc. Od pradávna se tyhle věci dějí, pořád dokola. Neskončí jen proto, že dohoří svíčka jednoho chudáka. V tu samou chvíli se budou zapalovat desítky, stovky jiných, pro které je třeba tohohle koloběhu.
“ Nad čím přemýšlíš?” vytrhne mě z úvah známý hlas. Otočím se, abych na otce pohlédl. Zestárl, vlasy mu prořídly a zešedivěly. Vrásky nabyly na zřetelnosti.
“ Pořád nad tím samým. Kolik mám ještě času, co bude pak .. a tak.”
“ Tohle tě ničí,” povzdechne a dosedne do křesla.
“ Co mě ničí?”
“ Tyhle myšlenky o smrti,” říká tiše. Tak tiše, že skoro jen pohybuje rty. Ale já ho přesto slyším.
Šeptá a já mu chci odpovědět řevem! Vzrůstá ve mě vztek. Vztek z nepochopení, vztek ze samoty, vztek z toho, že se lidi tak přirozené věci jako je smrt pořád dívají do tváře jedině skrz prsty a raději by ji ani neviděli. Jak se tak zdá, ona jediná se stává mou věrnou spřízněnou duší. Zastávám se jí a ona se mě brzo chopí. A postará se o mě.
“Tati doprdele smrt je už to jediné co mě ještě může zajímat, chápeš? Vždyť tady na ni čekám!”
Odpovědí je mi jen ticho. Vím, že ho to bolí. Vím to a přesto bych tu větu znova zopakoval stokrát za sebou. Nutil bych ho poslouchat ji stále dokola třeba celou noc. Až by z toho bláznil. Ať taky pocítí ty  stavy blížící se šílenosti. Ty stavy, které mívám já. Nikdo si neumí ani představit ...
Vrazí do mě vlna provinilosti.
“ Promiň” seskočím z okenního parapetu a přejdu k posteli.
“ Už to neříkej prosím. Třeba to zvládneš, všichni to zvládnem.”
Šeptá a hlavu skrývá v dlaních.
“ Sám víš že to tak nebude. O co víc se s tím teď smíříš, o to míň to pak bude bolet. Pro tvé vlastní dobro přece ...” upřu pohled do podlahy. Znám ten vzorek černobílého linolea snad nazpaměť. Kolikrát jsem do něj už hleděl?
“ Je to i pro nás těžké, tak to přece pochop.”
Je to to samé, pořád dokola! Už se o ničem jiném nebavíme. Co když mě třeba zajímá co říká na poslední hokejový zápas?!
“ Já to sakra chápu. Ale vy se před tím faktem pořád můžete schovat. Můžete nemyslet, zapomenout. Postupně mě mazat z paměti. No řekni! Kdy tady naposledy byla máma? Nebo Jana? Nevíš co?!” hořce se zasměju –  “Jasně že ne. Ani já už si to skoro nepamatuju. Kdežto já, JÁ nemůžu utéct a schovat se sám před sebou. Jsem tady v tom pokoji, pořád zavřený .. a jenom myslím na den, kdy to přijde. Kdy to zkurvené vysvobození konečně příjde!” že jsem zvýšil hlasitost až do křiku si uvědomím teprve poté, co s lapáním po dechu zmlknu. Skoro vidím, jak mu během těch pár vteřin mého monologu naskákalo pár dalších vrásek. Jsem kretén.
“ Promiň tati,” hlesnu.
“ Ne, to je dobré chlapče. Máš to těžké.”
Mozolnatými prsty si promne oči, párkrát zamrká a když je znova otevře, podívá se na mě s odleskem ohromného vyčerpání v očích.
To mě vyděsí.
“ Promiň promiň promiň, tati!” zase zvyšuju hlas! Pěstí bouchnu do hrany postele.
“ Vše v pořádku?” otevřou se dveře a v nich se objeví blonďatá  sestřina hlava.
“ Jo, vše je ok,” hodím po ní ledovým pohledem. Proč se o mě pořád někdo stará jen ve chvíli kdy o tu starost nemám zájem? A když chci pomoct, když chci společnost – jsem sám.
“ Asi bych měl jít,” zvedne se otec ztěžka, oběma rukama podepřený o opěradla křesla. A vydá se ke dveřím. Doprovodím ho zarputilým mlčením a nicneříkajícím pohledem.
“ Však si běž,” dodám, když za ním dveře zapadnou. A pak se vrátím k té krásné myšlence padání a stoupání. Pohlédnu k oknu. Deváté patro.

Nikdy bych nevěřil, že nebe může být tak sytě modré a vůně trávy tak pronikavá. Že slunce může tak hrozně moc hřát a kůra stromu odírat kůži na zádech.
Nikdy bych tomu nevěřil. Ale je to tak ...
Přišlo jaro. Přišlo a já pořád žil. Nemohl jsem tomu uvěřit a každou noc jsem usínal s děsem, že už se ráno neprobudím. A když mi pak východní slunce skrz žaluzie posvítilo do očí, štěstím se mi chtělo brečet. Byly to ty nejkrásnější rána z celého mého života. Procitl jsem – a zjistil, že pořád ještě žiju.
A teď tady sedím. Holou lebku bez vlasů mi hladí jemný vánek a já se naučil jedné věcí – život je dar. I když se mi rakovina znova vrátí, budu bojovat. Pořád, zas a znova. A že jednou prohraju? To my všichni ...




 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • WayWard Autor
    WayWard
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 06. července 2010, 16:12
  • 1061 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz