Jde to Dobré Wow!

Alchymie

Literatura > Povídka

Bylo...

Těžko říct, hodiny na stěně tikaly dokolečka tu samou zastavenou písničku o čtvrt na čtyři a sedmi minutách.

Výměna baterek by stála jejich majitele zásobu asi tak týdenní průměrné zodpovědnosti.

Dveře, ač periferního, tak i přesto poměrně dobře situovaného pařížského bytu, v jehož útrobách se hodiny nacházely, se pomalu otevřely a Julien vstoupil se svým malým kufrem dovnitř. Cosi v předsíni podivně zaválo, ale i to po vší sterilitě anglických univerzitních kolejí zavítal.

Chvíli nervózně postával na šachovnicové podlaze v očekávání, že si ho někdo všimne.

Nic.

Nahlas si odkašlal.

Nic.

Trochu se osmělil a zaklepal na otevřené dveře do pravděpodobně obývacího pokoje. To, že se jedná o obývací pokoj bylo pro běžného smrtelníka usouditelné snad jen z toho, že mezi hromadami klasického existenčního nepořádku bylo možné rozpoznat konferenční stolek a pohovku. Odněkud se vynořila nahá dívka, štíhlá bruneta s unavenýma očima. ,,Co potřebuješ?“ Zeptala se ho. Julien se poněkud vyděšen z té neotřelosti přistihl, že si v duchu formuluje, jak se jí co nejzdvořileji zeptat, zda se nezapomněla obléknout, ale pak sám sobě obrazně řečeno vlepil pohlavek, a co nejležérněji odpověděl: ,,Ahoj…Ehm, bylo otevřeno,“ ukazoval palcem směrem ke dvěřím, ,,je tu někde Luc?“   Musel vypadat neuvěřitelně komicky. Dívka byla velice krásná a po chladnosti anglických studentek a poznání ženského těla maximálně tak z hodin biologie nebo časopisů spolubydlících z koleje ho její nahota poněkud rozrušila. Tón jeho hlasu zněl asi jako tón hlasu afektovaných svůdníků ve filmech z třicátých let. Dívka se usmála. Jediné co na tom bylo pro Juliena poněkud nepříjemné, bylo to, že se nejednalo o úsměv Marylin Monroe přijímající pozvání do postele, ale spíš o úsměv poněkud soucitnějšího charakteru.

,,Myslím, že tu není. Zkus se zastavit dýl.“

,,Dobře, děkuju.“ Otočil se zbrkle směrem ke dveřím. ,, A mohl bych si tu zatím nechat kufr?“ dodal pak ještě.

,,Jo.“

,,Jo, dobře, děkuju.“ Řekl znovu a položil ho na šachovnicovou podlahu.

 

 

Když se po pár hodinách bloumání po Paříži, poněkud unavené neoblomnými studentskými nepokoji vrátil do bytu, nic se nezměnilo. Jedinou známkou života v něm byl hnědovlasý štíhlý kluk, který si četl na pohovce nějakou knihu.

,,Ahoj Lucu!“ Zahalekal do ticha Julien.

Nic se nedělo, Luc četl nerušeně dál. Teprve po nějaké chvíli se pohnul, aby otočil mísu ležící na konferenčním stolku dnem vzhůru, vysypal z ní zbytek jahod a odložil na ni svoji knihu.

,,Omlouvám se, potřeboval jsem dočíst stránku.“ Řekl omluvně a vydal se směrem k Julienovi stojícímu mezi dveřmi do předsíně.

,,Vítej!“ Stiskl mu ruku pevným, přátelským stiskem a pozdravil polibkem na pravou i levou tvář.

,,Jak se vede kamaráde? Máš moc hezkou přítelkyni.“ Zasmál se teď už klidný Julien. Prvotní Lucova pasivita na něj působila poněkud hororovým dojmem. Představoval si mrtvoly s průstřelem zad, nehybně sedící na svých pohovkách a setrvávající v polohách, v kterých došly krutého konce, čekající na své spolubydlící, kterým budou svým chladným výrazem sdělovat, že jsou mrtvé a že by bylo zavhodno zařídit kremaci, pohřeb, originální epitaf a rozdělení zbylého majetku.

Pomyslel si, že by se měl méně koukat na filmy.

,,Přítelkyni?“ Podivil se Luc.

,,No, když jsem se tu stavoval poprvé, potkal jsem nějakou dívku. Nebo je to jen spolubydlící?“

,,Počkej..“ Zamyslel se. ,,Prsa akorát do ruky?“

Julien se snažil vybavit si siluetu stojící ve dveřích.

,,Blondýna?“ Dodal.

,,Ne ne..Tmavovlasá.“

,,Aha, tak to byla Jeane. Nemám přítelkyni.“ Zasmál se.

,,Aha…“ Pokrčil Julien rameny. ,,Chodila tu nahá…Tak jsem si myslel.“ Dodal rádoby heroickým tónem.

Luc se znovu hlasitě zasmál. ,,Vítej v Paříži roku 1968.“

Julien k němu pobaveně zvedl oči.

,,To je revoluce, hochu. Pravá revoluce.“

Zakončil mocně Luc.

 

Následujících pár dní probíhalo zajímavě. Julien vzdal snahu o zapamatování jmen. Cirkulace obyvatelstva bytu byla tak neuvěřitelně rychlá, že jména, která se mu již povedlo si zapamatovat stejně následně nevyužil v praxi. Nevědomky tedy vlastně učinil první asimilační krok - něco mu konečně bylo u prdele.

Z univerzity se vrátil vlastně neuvěřitelné zklamaný. Jeho prvotní radost ze stipendia se umírnila již někdy v prvním semestru, kdy se namísto s entusiasmem naplněnými přednáškami setkal s unavenými a nevrlými profesory, naprosto ubíjejícími jeho odvěkou touhu stát se kvalitním spisovatelem a namísto se zájmem o svůj francouzský “šarm“ a poetičnost s odměřeností ortodoxních anglických křesťanek. Říkával si, že musí mít prostě asi smůlu. Ostatní tyhle problémy neměli. Rozhodl se tedy alespoň nevracet domů a přijmout nabídku na bydlení v Paříži od svého známého z dětství, Luca. Ač se s davovým šílenstvím po změnách ve francouzské vládě Julien moc neztotožňoval, viděl v něm jakousi možnost úkrytu, před uvažováním nad tím, co by vlastně měl sám se sebou dělat. A tak posedával po večerech s ostatními více, či méně známými za stolem, popíjel drahá francouzská vína, ochutnával luxusní cigarety,poprvé zkusil trávu...Krása.. V pokoji, v němž spal se prý dříve nacházela pracovna. Byl v celém bytě asi jediný, kdo vlastnil celou jednu místnost pro sebe. Luc sám přespával v pokoji vedle vždy s dalšími třemi, čtyřmi lidmi a v dalších dvou místnostech, o kterých zatím věděl se dveře taky netrhly.

A Julien se cítil jako v ráji. Za nízkou cenu hlásání marxismu leninismu se stal součástí skupiny lidí spojené citovým poutem sourozenců i milenců zároveň. Studentky Danielovy univerzity si mohly desatero strčit do prdele.

 

 

 

 

 

 Odpoledne.

Zvyklosti doby byly neúprosné. Šedesátky velely nevázaný život a mezi neuspokojenou mládeží vyřvávající po Paříži socialistická hesla a jméno Charlese Pompidoua byly více, než vyslyšeny. A pro Juliena, který tou dobou ani trochu netušil, co od svého života vlastně očekává, pro Juliena zbaveného snů z dob věku patnácti šestnácti let, kdy znehodnocoval první listy papíru, nadšeně definoval názvy pro jednotlivé typy dívčích poprsí podle pohmatu, měl pocit, že to,TO konečně přijde, bylo nejjednodušší uposlechnout také.. ,,Tohle je život vole!“ Vykřikl na něj uprostřed jedné z jeho sebezpytných řečí Luc. K dovršení přesvědčovacího efektu zmáčkl slastně jednu půlku jakési nahé dívky spící na gauči. ,,Tohle je život, ti říkám. Máš si ho užít… Zatím sis nemusel vydělat ani šesták a podívej, jak je ti tu krásně.“ Julien by rád by uvěřil, ale jedním z faktů, které mu občas tuhle idylu kazily byl mimo jiné ten, že Lucův otec byl majitelem luxusního hotelu kdesi v Provence a svému synovi posílal peníze na studia v Paříži. O jeho skutečném životě neměl ani ponětí. Ale to sám Luc podle všeho také ne. Bohužel byl natolik charismatický, aby i přes svou pošetilost dokázal stáhnout spoustu dalších na svou cestu. A tak Julien zůstával zavřený v bytě se snovým množstvím drog, jejich poživači, stohy knih a desek a spásnými řečmi o a krásách potenciálního komunistickém režimu ve Francii. Ale bylo to něco úplně jiného.

Noc.

,,A já to miluju zezadu!“ Vykřikla doprostřed diskuze blondýnka, se kterou se Julien ještě neznal. Působila poněkud hloupě, ale možná to bylo způsobeno množstvím vypitého alkoholu. Začala vyprávět o svých sexuálních zkušenostech získaných na prestižních a nejpřísnějších dívčích školách, kde se se spolužačkami z důvodu nulového výskytu zástupců mužského pohlaví musely v rámci internátu nějak uspokojit samy. Právě kvůli těmto svým úletům těch škol vystřídala hned několik a právě proto, že byly převážně dívčí, neměla dodnes problém přijmout k sexuálním hrátkám i děvče. Nicméně, její nejoblíbenější polohou byla podle jejího tvrzení poloha posvátné krávy, která je prý součástí kamasutry. ,,Škola života.“ Pomyslel si Julien.

 

Ráno.

Rozespalý zabral za kliku u dveří na záchod. Bylo zamčeno. ,,Máš smůlu.“ Řekl hlas zevnitř. Julien se podrbal se v rozkroku a počkal za dveřmi. Ozvalo se spláchnutí a ze záchodu vyšla blondýnka s cigaretou v ústech. ,,Cecile.“ Představila se mu a zmizela ve svém pokoji. Chvíli stál ještě na místě a nepřítomně zíral do zrcadla nad umyvadlem. Pak zívl a zavřel se na záchodě. ,,Cecile..“ Zopakoval. Když vyšel, snídala v kuchyni bagetu se sýrem a kávu. Kýčovitě francouzsky.  ,, Tebe jsem tady ještě neviděl.“ Řekl lehce konverzačním tónem. Zvedla hlavu od asi týden starých novin, prohlédla si ho a podotkla: ,,Já tebe taky ne.“ A četla si dál. Julien se posadil ke stolu a přemýšlel, co říct. ,,Tak co, splnila se předpověď počasí?“ Cecila po chvilce zalistovala asi o tři stránky dozadu a řekla: ,,Ne, před čtyřmi dny mělo v Paříži konečně pršet a zase nic.“  Ticho. ,,Ty jseš taky jeden z těch pseudo bohémů nebo tady zatím jenom bydlíš?“ Nechápavě se na ni podíval. ,,No…“ Zívla a odebrala se do svého pokoje.

Divná Cecile.

 

 

 

 

 

 

 Stmívání.

Nad postelí v jejím pokoji visela replika nějakého barokního obrazu . ,,Proč to tu máš? Vždyť je tu hnusný.“ Zasmál se Julien.  ,,Ty sis to s tou upřímností vzal nějak k srdci.“  Chvíli oba dva repliku pozorovali a Cecile začala horlivě vysvětlovat ,,Tak mně se to taky úplně tak moc nelíbí, ale prostě…Existujou předměty, ke kterým máš nějakej vztah i když jsou sebevíc hnusnější. Tohle měla ráda moje babička a já si k tomu prostě našla svý vysvětlení.“

,,Jo. Nemám rád baroko.“

,,Já taky ne.“

Chvíli zase civěli do zdi a Cecile pak pokračovala.

,,Jmenuje se to Alchymista.“

,,Jo?“

Přikývla.

,,Zajímavý.“

,,Za cíl Alchymie se všeobecně považuje najití receptu na výrobu zlata.“

,,Vím.“

Přitakal Julien.

,, A když to tak vezmeš, nikdo z Alchymistů toho cíle nedosáhl. Všichni z nich ale přispěli k rozvoji věd jako třeba chemie, fyzika, medicína nebo třeba astrologie.“

Otočil k ní hlavu.

,, Všichni jsme vlastně alchymisti.“

Chvíli mlčeli.

,,Všichni hledáme šťastnej život…“

 

 

 

 Svítání.

,,Já?“ Ujistila se tiše, zda byla nesmělá otázka týkající se slazení kávy směřována k ní. Prohrábla si při tom vlasy a nohy vykukující z županu vyhodila na židli. ,,Ne, nesladím.“ Julien mlčky přemístil její osobní hrnek s nápisem I love Paris na jídelní stůl a posadil se naproti. Poděkování se nedočkal.  Světlo v pokoji mělo zvláštní modravý nádech, takový jaký deštivá svítání mívají. Znal ho z dob, kdy se v Anglii účíval do brzkého rána na zkoušky. Kdy se nenáviděl za schopnost promrhat den i večer, ale zároveň děkoval Bohu, že je schopen řešit situace alternativními způsoby, jakými bylo prolévání sebe sama hektolitry kávy a učení přes noc.

,,Nesladím, protože takhle chutná po životě. Je to stejný.“ Pousmála se.

,,Oukej.“ Julien přemýšlel, co má proboha říct.

,,Když ho přisladíš, přebiješ všechno, co to kafe dělá kafem.“

Nápis I love Paris náhle vypadal jako epitaf člověka, který spáchal sebevraždu skokem z Eiffelovky.

,,Tak na dolce vita!“ Pozvedl Julien zbrkle hrnek ve snaze udělat vtip, který by zapadal do hořké atmosféry vonící černou kávou a osvětlené deštivým ránem a pokusil se si s Cecile připít. Ona ale jeho výzvu ke spolupráci nijak zvlášť neregistrovala. Svírala hrnek oběma dvěma rukama, rty měla přilepené k jeho okraji a zírala kamsi do prázdna. Stáhl tedy ruku zpátky k sobě a trochu ztrapněn situací začal si prohlížet obsah svého hrnečku z detailu.

,,Díky bohu, že zas prší..“ Řekla konečně po chvíli a usmála se něj.

 

 

 

Opilá noc.

,,Ale tak představ si to. Bude to tady dokonalý… Všechno bude všech, žádná zasraná buržoazie, zkurvený třídní rozdělení. Hovno! Hovno!“ Julien se už dost potácel, byl za večer celkem hodně opilý a čím větší depresi ze své vlastní myšlenkové zakrnělosti měl, tím víc hlásál všeobecné ideály svých spolubydlících a pokoušel se jim, snad, i uvěřit. Cecile byla taky trochu opilá, ale Julienovi konkurovat nemohla.

,,A ty tomu snad věříš? To bych se pobavila.“

,,Samozřejmě. Děláš jako kdybys v životě nečetla Marxe.“

Zasmála se zplna hrdla a zaklonila při tom hlavu dozadu. Pohladil ji hřbetem ruky po šíji.

,,Polovina z těch lidí co tu bydlí, ožírají se, šoustají a fetují o Marxovi v životě jenom slyšela od jinejch pseudo-levicovejch pseudo-intelektuálů a papouškuje to, jak může.“ Vysmála se mu do obličeje.

,,Tak proč tu žiješ? Proč tu s náma bydlíš? Nikdo ti nebrání vypadnout! Můžeš jít dělat klidně metresu de Gaulleovi!“  Rozkřičel se na ni,rozhazoval rukama, ale zároveň ji vášnivě přitiskl na kuchyňskou linku.

,,To je výsměch těm vašim ideálům ty prosťáčku. Jsem jenom ukázka toho, jak by polovina lidí na nějaký vaše myšlenky srala a čistě se vezla, využívala toho “všechno všech“. Jsem ukázka tý průměrnosti, tý šedi, co nemá to obrovský vzdělání a snaží se nějak přežít. Proboha vy všichni jste měli tu šanci! Dostat se na školy, studovat! Nejseš přece takovej idiot, aby sis léčil nějaký komplexy hraním na krále! Ty dobrý si přece nemusej nic dokazovat.“ Horlivě gestikulovala.

Vyjel jí rukou od kolene až pod sukni a hladil ji po stehně.

,,Ty přece nejseš takovej.“ Dodala ještě polohlasem a začala ho líbat.

Milovali se na kuchyňské lince.

 

Když skončili, sarkasticky se usmála.

,,Ale abychom to nezamluvli. Ty jseš se sebou snad spokojenej?“

,,Co po mě pořád chceš? Jo, jsem se sebou naprosto spokojenej!“ Odsekl jí.

,,Tak to jseš v pěkně v prdeli, kamaráde.“  Připálila si s ledovým klidem cigaretu o svíčku hořící na stole , srovnala si sukni a odešla.

Julien byl na zmatek z chování svých spolubydlících zvyklý. Jenom Cecile ho pořád dokázala vyvést z míry. Děsilo ho to. Měla pravdu. A proto ho nemohla nikdy přestat zajímat.

Noc druhá.

Milování.

Noc třetí.

,,Miluju tě.“

,,Život je ve svý hnusný podstatě neuvěřitelně vážná instituce. Já jsem tu s tebou jen za účelem naplnění sexuální touhy. Promiň. Až bude u pánaboha akce na duše nové nebo klidně i z druhé ruky, vyrazím na nákupy, tahle už mě taky pěkně štve, ale nic s tím nenadělám.“

Ráno po té, co se spolu naposledy milovali se Julien probudil v bytě úplně sám, nic neobvyklého. Občas se stávalo, že všichni ostatní prostě zmizeli někam ven, pokračovat v oslavách života na čerstvém vzduchu. Tohle ráno se ale v něčem lišilo. Teniersův Alchymista už na zdi nevisel.

 

 

 

 

 

 

 

 Panickou hrůzu ze ztráty Cecile a všeho co k ní patřilo, sám- nyní už “volnomyšlenkářský“- Julien zaháněl vzpomínkami na její nepříjemné řeči. ,,Stejně se mnou chtěla  jen spát..." Občas si na ni vzpomněl, když si i přes poslech filozofických traktátů opilé zlaté mládeže Francie uvědomil, že mu docházejí peníze. A taky protože byla neuvěřitelně krásná. 

,,A já to miluju zezadu!“ Zařvala blonďatá Hana jako pokaždé, když se po pár flaškách vína zavedla řeč na sex. ,,Škola života?“ Pomyslel si Julien.                                                                                                                                             

 ,,Ale víte, že orgasmus má kromě všeho taky vlastně jenom biologickou podstatu?“ Jal se intelektuálně hovořit Luc. ,, Když má ženská orgasmus, má i stahy a ty dostávaj spermie do těla.“ ,,Kurva, proč si ten, co vymejšlel člověka myslel, že nám jde jenom o to se zasraně rozmnožit? Nesnáším děti.“ Do všeobecného uchechtnutí zazněly hodiny odbíjející dvě ráno.

,,Šťastná to Cecile.“ Nadhodil Joseph posměšně.

,,No moc šťastná ne.“ Pokračoval po chvíli Luc. ,,Debile.“ Zasmál se. ,,Sice se zasraně nerozmnoží. Ale zase si zasraně neužije.“

Julien začal po delším útlumu průběh rozhovoru opět zaznamenávat.¨

,,Kdo je Cecile?“ Blonďatá Hana.

,,Ty už se radši na nic neptej, jseš blbá. Uvědom si to pro jednou. Jseš na světě proto,že připomínáš Bridgitte Bardot, ne proto, aby ses na něco ptala. Vždyť Cecile je ta holka, co před dvěma týdny zmizela a co tu s náma asi tři čtvrtě roku žila.“ Luc se naklonil přes stůl a naprosto klidně ze sebe sypal nadávky na Haninu adresu.

,,Aha.“ Pípla na to konto.

Julien se jakoby nic vložil do diskuze. Ostatní neměli o jeho románku s Cecile ani ponětí. ,,A co s ní bylo? S Cecile myslím.“

,,Brala nějaký antidepresiva,“  Začal směrem k Julienovi bezduše Luc, ,, měla dost zvláštní stavy. Občas tu byla schopná rozflákat tady půlku nádobí. Viděls´ sám jak byla někdy taková a jindy zas úplně jiná. Víš, jak se občas chovala. Jako blázen. Ona byla blázen. Podle mě bylo naprosto jasný, že časem zmizí. A jejímu nějakýmu normálnímu kusu asi nejspíš taky. No a prostě antidepresiva některým lidem znemožní dosáhnout orgasmu.“

,,Aha.“

,,Jednou, ze začátku, když sem přišla,  jsem se jí pokoušel sbalit a tohle mi řekla a nechala mě bejt.“

,,Aha…“

,,Byla divná, moc se sem nehodila. Jako kost, to jo. Ale divná…“

,,Hm..“

Divná Cecile.

 

Divná Cecile- deus ex machina.

Když všichni spali, Julien si potichu sbalil svoje věci a vydal se ven. Asi tak hodinu se potácel po čerstvě vyasfaltované Paříži a pak usnul na lavičce.

Ráno se probudil s hlavou jako střep, ale zvednul se a vydal se kamsi. Když procházel kolem nějakého knihkupectví na Montmarteru, na němž si chtěl dát poslední pařížskou cigaretu, zahlédl ve výloze repliku Teniersova Alchymisty. ,,Kurva..“ Pousmál se ironii osudu a zašel dovnitř, přestože měl posledních pár franků.

Za cíl Alchymie se všeobecně považuje najití receptu na výrobu zlata. Žádný z Alchymistů tohoto cíle nedosáhl. Každý z nich ovšem přispěl na poli rozvoje věd jako je chemie, fyzika, medicína nebo třeba astrologie.

V přeneseném významu bychom jako na dnešní alchymii mohli hledět na hledání šťastného života.

Julien si zapálil svou poslední pařížskou cigaretu.

Zvláštní měsíc.

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • tik_tak Autor
    tik_tak
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 25. června 2010, 00:09
  • 1380 zobrazení
  • 0 oblíbené