Na okraji země a vody

     Vzala jsi to

     a já byl rád, jelikož jsem víc než kdy dřív, v této záležitosti cítil konec svých vlastních sil. To snad břímě lůna tě v životě poprvé netíží, nýbrž zlehka nese zrovna ve chvíli, kdy jsi smrti na dosah? Počáteční i končící, řekla jsi, jsem ten bájný bod na kružnici! A pak jsme již stáli na betonovém nábřeží, pod nímž se o mohutné kameny rozbíjely vlny donekonečna bijící, jejichž silně se zpřažené paže marně k nebesům šlehaly, odkud beznadějně zpátky k zemi padaly, a my tak stále silnějšího dojmu nabývali, že jsme vůbec nikam a před ničím neutekli. Byl to okraj země a vody, co se táhl rovný jako přímka z levého konce až k pravému, aniž by bylo vidět někam dál.

A vítr foukal.

     Vítr v naších uších dul víc a víc, až jsem já ani ty neslyšeli svého vlastního slova nic – zůstali jsme stát jako němí, jenž si udiveně do prázdných úst zírají, z nichž nikdy slova nedají, a pak již poučeni celé hodiny koukají do hlubin rohovek, jakoby zrovna tam měl být úkryt druhých hlasivek. Pohla jsi se. Pohla jsi se stejně jako živé listy stromů dokolečka úmorného omlácené tupými poryvy větru. Ty stromy byly čtyři a byly vysázeny do čtverce. A my stáli mezi nimi, dívali se na moře. Na něm táhly vlnky, nad ním mraky bílé jako kouř, co z komína spalovny, v níž lidská těla dostávají nový spád, hrne se někam v dál. Z těch mraků sedmdesát procent mého otce spustilo se na nás jako pláč, zatímco ty jsi otvírajíc tu černou pixlu hrst prachu vzala do dlaní a přesně podle jeho přání na hladinu hodila.

     Ty kousky se zablyštily světlem:

     nad potokem vlastních slz, roztáhl křídla a svobodný odletěl na to nekonečně širé moře, jak o tom snil. Zatímco mne hrst za hrstí objímal smutek a neštěstí při pohledu na tu nekonečnost, co břehy má...