Nevěř ptákům!!!

Král zuřil. Vlastně ještě mnohem víc než to, byl královsky nasraný. A jak známo, když se nasere někdo nahoře, odnesou to prostí řadoví smrtelníci – o systému hovna padajícího shůry se vyučuje na všech školách, určených pro vzdělávání právě těch nejvyšších vrstev obyvatelstva – chudí lidé na studia většinou nemají a navíc si na to stejně časem přišli sami, tak proč na ně plýtvat silami.
Král rázoval po své přepychové ložnici sem a tam, s rukama za zády, hlavou skloněnou a  nepřetržitý příval nadávek na téma „Ach, ty hnusné zlodějské krysy, pozabíjet je do jedné, ubičovat, vyhladovět, pranýřovat a poslat katovi“ byl přerušován jen vzteklým cukáním se, které by za jakékoliv jiné situace vyvolalo nemalou radost obyvatel království, protože se nápadně podobalo těm v tolika modlitbách zmiňovaným smrtelným křečím. Ve skutečnosti se ale jen králi čas od času zamotal královský střevíc do královského koberce s neobyčejně dlouhými královskými vlákny, prolezlými neobyčejně vypasenými královskými moly.
Důvodem tohoto velkého nadělení byly dvě věci. Co se týče té první z nich, mohl s ním soucítit jakýkoliv jiný muž určitého věku, jehož sexuální život v jistých aspektech neodpovídal jeho idealizovaným představám. Kdyby se králi dostal do rukou ten hňup, který vymyslel, že odříkání povzbuzuje touhu a okořeňuje výsledek pro mnohé nevídaným způsobem, jistě by mu ukázal nějaký neslýchaný způsob mučení – neslýchaný zejména proto, že většina zúčastněných po skončení procedury už neměla možnost komukoliv vyprávět o svých nevšedních zážitcích.
Jednoduše a prostě: to, na co se král těšil celé dny (konkrétně asi 52 hodin – ačkoliv jindy nebyl schopen dopočítat se ani vlastních prstů, v tomto ohledu si vedl pečlivé záznamy), měl za sebou za necelých pět minut. A aby řekl pravdu, žádného okořenění si za tu chvilku nevšiml.
Druhý důvod jeho vzteku byl neméně šatlavy hodný. Také se dotýkal jeho ega, ale podstatně méně – jenže to bylo zase kompenzováno jistou materiální závislostí. Král nesnášel, když někdo sahal na jeho věci (s jistými výjimkami, samozřejmě). To ale nebylo nic proti tomu, jak moc nesnášel to, když mu někdo ty věci dokonce bral!

Po tom fiasku, které zažil, se rozvalil na početnými polštáři vystlané posteli a těžce oddechoval. Hryzalo ho vědomí, že to, co právě předvedl, vůbec nevypadalo jako výkon hodný krále a vážně uvažoval o tom, že onu ženštinu náležitě potrestá. Beztak za to jistě mohla ona!
Podíval se na ni, jak se k němu vine a oblažuje jeho staré sádelnaté tělo četnými polibky. I přes všechno to, co v posledních letech dělala, si hluboko pod vrstvami drahých líčidel zachovávala jakousi nevinnou krásu, která ho vždycky tolik fascinovala. Nejspíš proto, že v odrazu jejích krásných očí (tady v každé pohádce nastává problém. Autor se musí rozhodnout, kdo bude krásnější, zda prostá děva, popřípadě sprostá děvka, nebo vznešená princezna. Protože dvě nevídaně krásné ženy se v jednom zámku vyskytovat prostě nemohou, logicky. Autoři takových pohádek si ale zřejmě neuvědomují, že v takovém jednom královském sídle se mohou vyskytovat celé desítky nevídaně krásných žen – a to ne proto, že by krásu každý chápal jinak a tak dále a tak dále. Tato skutečnost má mnohem prozaičtější důvod. Myslíte, si, že kdy některého šlechtice napadlo zkoumat tu slečnu, která dolívá kytkám vodu? Nebo že si všímají, kdo jim nosí jídlo na stůl? Nebo že se obyčejný umolousaný sloužící odváží pohlédnout do tváře některé ze vznešených ženštin? Kdepak! Tím pádem je jasné, že nevídaných holek se po zámku courá spousta; jde jen o to, kam se většinu času díváte) spatřoval král onu již ztracenou krásu své manželky, popřípadě své mládí, nebo něco ještě úplně jiného, co už dávno zmizelo pod všemi těmi „Pane králi, dal byste si todleto a támdleto? Ale neee, nejste tlustý. To víte, že jste tak krásný, jako před léty!“
Okolo krále se začaly stahovat další ženštiny. Mrkl po nich očkem a se zalíbením pozoroval, jak se okolo něj skládají a tisknou se k němu. Díky bezchybné spolupráci všech přítomných se konkubínám nakonec podařilo obtulit krále ze všech stran a s velkým vnitřním sebezapřením ho začít laskat na všech přístupných místech. Král vypadal jako profesionální a velice úspěšný zápasníku sumo, popřípadě snad až přehnaně dobře živený sultán, jemuž se nad hlavou místo půlměsíce houpe červený lampion.
Pomalu ho začal přemáhat spánek. Naposledy se podíval do krásné tváře nejkrásnější z jeho mnohých milenek a slastně přivřel oči.
Možná, že ji nakonec přece jen nezabije. Král přece musí myslet i na zítřek.
 

Joo, to byl ještě klidný, smířený, relativně spokojený. Jenže nyní, když to z něj všechno vyprchalo, zbyla jen zlost a zuřivost – základní nálady všech panujících lidí.
Když zavíral svou drahou dceru, nyní připomínající skinheadského radikála–samotáře, do té nejvěžovitější věžovité věže v celém zámku a ukrýval jedinou kopii klíče na ta nezmiňovaná místa, kterých se všechny počestné ženy (nebo spíše ty dostatečně inteligentní a při smyslech) varovaly, myslel si, že je to jeden z jeho vůbec nejlepších nápadů. Nutno říct, že ho za celý jeho život moc věcí nenapadlo. Na napadání měl totiž lidi – jednak rádce, jednak mnohé nepřátele. Teď se ale zdálo, že to až tak spásná myšlenka nebyla.
Věděl, že to byla ona (škub škub, „Doprdelepráce!“ škub škub, mumlymumly, „Kobereckreténskej!“ mumly mumly, škub škub, „Kurvadrát!“ škuuuub). Nevěděl sice, jak to věděl, ale něco mu říkalo, že to ví a že je to jisté. To je u vládců rlzných zemí zcela výjimečný stav, protože ve většině případů král ví, že neví vůbec nic a všechno vědění nechává na vrchních rádcích a vezírech a manželce a podobných (byrokratických) xindlech. Tentokráte si ale byl k vlastnímu překvapení jistý, že na to kápnul. Cosi mu našeptávalo, že poté, co už jednou tak tragicky šlápnul vedle, když vymyslel ideální skrýš pro klíš od princezny, by neměl svému úsudku tolik fandit. Jeho ego ale vyřvávalo tak dotěrnou a ohlušující melodii, že přeřvalo jakýkoliv lehký a zpěvný hlásek svědomí.
Jediné, co mu nebylo tak docela jasné, byl motiv. Co si ta běhna myslí, že bude s takovým klíčkem dělat? Kdyby byl alespoň zlatý, chápal by to, ale tohle byl obyčejný klíč, kterých se všude po kapsách a zásuvkách jeho poddaných jistě válí spousta.
Však ale nakonec nebude tak těžké na to přijít. Další věcí, kterou si byl král naprosto jistý, bylo totiž to, že nejlepší jsou informace od zdroje. A také, že nikdo nikdy nebonzuje líp, než když může povědět něco sám na sebe. Stačí se jen správně zeptat – a stát při tom na tom správném místě.
„Vrchní rádče?“ křikl a ještě dřív, než jeho hlas stihl doznít, otevřely se dveře a do místnosti vstoupil malý brýlatý chlapík, přesně ten typ, který v dětství ukradl dalekozrakému dědečkovi zvětšovací sklo jen proto, aby mohl mravencům pálit nožičky. Přesně ten typ, který mouchám trhal křidélka s pocitem vítězství nad nepřítelem. Přesně ten typ, který si každé ráno geluje knírek a ulizuje přehazovačku na pololysé hlavě.
„Přejete si, milosti?“ zasyčel úlisně. Znělo to, jako když ostrým nožem másla ukrajuje a potměšilými výrazy naznačuje něco ve smyslu „Nejdřív máslo, potom některý z tvých životně důležitých orgánů“.
„Řekni Mistrovi, že si u něj rezervuji jedno místo na dnes odpoledne. Ať všechno připraví.“
„Plánujete nějakou exkurzi, pane?“
„Ano, takový malý ozdravný pobyt,“ usmál se král. Ten jediný úsměv adresáta ujišťoval, že účastník pobytu po jeho skončení nebude vědět, kde mu hlava stojí, a to doslova, což jistě vyřeší jeho kožní a respirační problémy, nebo mu na ně dá alespoň na chvilku zapomenout.
„Rozumím, milosti. Budete si přát také obuvníka? Vidím, že máte jistý problém se svými botami.“
„Buďte tak laskav. A pošlete sem někoho s mačetou. Koberec potřebuje nový sestřih.“