Jde to Dobré Wow!

Leaving the Ball

Literatura > Povídka
Dosti stará záležitost, kterou jsem nedávno vyhrabala kdesi na externím disku... (poslední úpravy rok 2007)

Všichni se najednou začali rozcházet. Tereza měla slzy v očích a ani mi neřekla ahoj. Jen se na mě otočila, slzy jí stékaly po tvářích ještě intenzivněji. Brácha se někam ztratil a já ho neviděla. Nikdo z mých známých, kteří tak hojně odcházeli, se se mnou nerozloučil. Netušila jsem, co se děje. Vždyť je to maturitní ples mého bratra. Proč všichni odchází zachmuřeni jako by je dnešek netěšil a ani si mě nevšimnou? Nechápala jsem nic z toho, co se v tu chvíli dělo.

            Přede mnou se objevil bratr. Byl bledý, v očích se mu zrcadlila zmatenost a vyděšení a měl je zlehka zalité slzami. Vzal moje věci a odcházel ven jako všichni ostatní jako bych tu nebyla. Vyrazila jsem za ním. „Brácha, počkej na mě,“ vykřikla jsem. Otočil se a nechápavě a poděšeně se rozhlédl. Přiběhla jsem k němu a vyšli jsme ven. Mára ho venku zastavil. „Hej, kámo, v pohodě? Je mi to líto. Dneska se to stát nemělo.“

            „Nemělo se to stát vůbec,“ řekl brácha s trochou výčitky v hlase.

            „To je taky fakt. Drž se, kámo,“ řekl a plácl bráchu po rameni, ale na to už brácha nereagoval a pomalu odcházel.

            „Měj se, Máro,“ dodala jsem potichu, ale asi mě neslyšel a nereagoval.

            Pomalu jsme šli s bráchou pryč. Byl smutný. Držel křečovitě moje věci a ani ho nenapadlo mi říct, abych si je nesla sama, což mě vyvádělo z míry ještě víc. Jindy by je po mně hodil a naštvaně by řekl: „Nes si je. Nejsem tvůj sluha.“

            Snažila jsem se trochu mluvit, i když to nemělo žádné odezvy. Začala jsem si pomalu v hlavě srovnávat, že se tam muselo stát něco strašného, když mi to brácha nechtěl říct a ani se se mnou nebavil.

 

            Probudila jsem se ve své posteli. Byla jsem tak unavená, že jsem si jí včera ani nerozestlala. Kdyby to viděla máma, asi by to nepřežila. Zvedla jsem se z postele a podívala jsem se na ni. Nemohla jsem přijít co, ale něco mi na ní nesedělo. Šla jsem do koupelny a pokusila se zapnout vodu. Už zas. Zase nám nefungovaly kohoutky. Byly tak zarezlé a nevím, co ještě, že často zatuhly a nešly otevřít.

            Nechala jsem ranní hygienu hygienou a šla jsem se podívat za mámou. Jenže v kuchyni nebyla. Podívala jsem se na hodiny. Ale potom mi došlo, že měl včera bratr maturák. Ale stejně. Když jsem ji viděla, vypadala, že nechce vstát už nikdy. Jako by čekala, až na ni spadne celý svět.

            Brácha ležel v posteli a díval se do zdi. V očích měl stále ještě to samé zděšení a zmatenost jako včera, když šel pro mé věci, což jsem stále nechápala.

            „Brácha, můžeš mi konečně říct, co se tam včera stalo? Všichni vypadaj, jako by se jim zhroutil svět a já jediná zas nic nevim.“

            Vůbec na mě nereagoval. Jen se ještě víc zavrtal do peřiny a schoval i svůj poděšený obličej. Stále jsem nic nechápala a vypadalo to, že dál ani chápat nebudu, dokud se z toho svět nevzpamatuje. Začala mě ovládat panika. Co se sakra stalo, že mi nikdo nic neřekne a nikdo si mě nevšímá? To už nejsem bratrova sestra a mámina dcera, nebo proč mi nic neřeknou? A co když se stalo něco mámě? Přece jen nevypadala zdravě.

            Vyběhla jsem z pokoje do ložnice, ale v posteli neležela. Začala jsem prohledávat v panice celý byt a našla jsem jí v kuchyni. Stála u linky s lahvičkou prášků v ruce. Poznala jsem v nich prášky na nervy, které dříve brala.

            „Mami, co proboha vyvádíš? Nech ty prášky bejt. Vždyť už je dávno nebereš!“

            Máma se zasekla uprostřed pohybu a vyděšeně na mě pohlédla. Prášky jí vypadly z ruky a ona se svezla na zem. Její oči stále ulpívaly na mně. Najednou se jí z očí vyrojily slzy. Dala si ruku do dlaní a začala usedavě plakat.

            Do kuchyně přiběhl brácha a začal mámu objímat. Hladil ji po vlasech. Stála jsem jako přikovaná. Co jsem udělala? Proč se mě takhle oba snaží odstrčit od sebe? Ničemu jsem nerozuměla. A čím déle jsem tady stála, tím větší mě neporozumění bylo a narůstalo. Nemohla jsem se pohnout a jen jsem zírala na ten výjev před sebou jako na divadelní představení, které mě strhlo svou opravdovostí.

            „Vítku, já to nechápu. Nechápu nic. Já ji slyšim. Mluví na mě. Co se to děje?“ ptala se máma bráchy a já na něm stále více rozpoznávala stejné zděšení a nejistotu v jaké jsem se topila teď já.

            „Mami, já ji taky slyšim. To bude dobrý. Všechno přejde a bude zas klid.“

            O kom to mluvili? Koho slyší a já ne? Já nic neslyším. Slyším jen sama sebe a je, jak tady sedí, o někom se baví a mě neberou na zřetel.

            „Ale vždyť to nejde, Vítku. Nemůžeme Danu slyšet.“

            Cože? Co to má všechno znamenat? Jak, že nemohou slyšet? Cožpak nejsem dost hlasitý člověk? Chápala jsem stále méně a sesula jsem se na zem a seděla jsem přesně naproti mámě a doufala jsem, že si mě konečně povšimne.

            „Já nevím, co to znamená, mami.“

            „Nejde to. Nemůže to být pravda. Vždyť je mrtvá.“

           

            Moje hlava se vymrštila do vzduchu a můj pohled ulpěl na mojí matce. Cože? Já jsem mrtvá? Nejsem. Nemohu být. Vždyť jsem doma. Vždyť jsem byla včera na bratrově maturitním plese a skvěle jsme se všichni bavili. Vždyť tu sedím před mojí matkou a dívám se jí do očí jako jsem včera seděla s Márou na baru a dávali jsme si panáka na rozloučenou…

            …usmíval se na mě a mířil ke mně pomalu, ale jistě. „Dani, pojď na panáka,“ řekl mile a já se málem rozplynula jako obláček cigaretového kouře, kterým byl sál až přesycen.

            „A co si dáte, mladá dámo?“ zeptal se mě, i když mu bylo naprosto jasné, že řeknu vodku, protože to nebyl dnes náš první panák a já nic jiného ještě nepila.

            Na baru stály dvě sklenky plné čiré tekutiny, která vypadala jako voda, ale skrývala v sobě čtyřicet procent alkoholu, který se mnou už dnes dělal taky své. Mára stál přede mnou a stále se usmíval. „Tak na co teda?“

            „Příští rok? To bude můj maturák a to bude teprve jízda,“ řekla jsem vysmátě a natěšeně. Už teď jsem se nemohla dočkat.

            „No tak na tvůj teda,“ řekl a už chtěl sklenku vyprázdnit.

            „Ale moment,“ řekla jsem rázně a Mára se těsně před ústy zastavil, „ještě  na tu vaší maturitu, ne?“

            „Budiž,“ řekl nadšeně a potěšeně a ťukl svou sklenkou o tu mou. Konečně jsem do sebe vylila tu pálivou tekutinu, která mi v hlavě dělala ještě větší zmatek, než jsem tam teď měla.

            „Tak otočíme?“

            Nebyla jsem si jistá, že to dnes ještě zvládnu, ale byl to jejich maturák a Mára odcházel pryč. Moje největší láska mi zdrhala na druhý konec republiky, tak jsem ho nemohla odmítnout. „Dobrá, ať už tady leží nová.“

            Za chvilenku stály na baru dvě nové sklenky s novou čirou náplní. Připili jsme si na naše štěstí v dalším životě a na bar jsme položili prázdné sklenky. Mára se ke mně naklonil a objal mě. Nic jiného jsem ani čekat nemohla. Měl mě rád jako svou sestru a hlavně jsem byla sestra jeho spolužáka a velice dobrého přítele. Nikdy nic víc. „Dani, jsem strašně rád, že jsem potkal tvého bráchu, protože jinak bych nepoznal tebe a to by byla škoda. A proto je mi líto, že ti musim říct, že nejdu na vejšku, jak sem zamýšlel, ale odcházím pracovat za tátou do Německa.“

            V očích jsem měla slzy, které mi pomalu začaly skapávat na dekolt. Mára mi jednu setřel z tváře. „Ale no tak. Proč brečíš?“

            „Já nebrečím, jen je mi to líto. To určitě nebudeš na mym maturáku.“

            Mára se na mě podíval, jako bych ho právě urazila. „Jak si můžeš myslet, že bych tvůj maturák vynechal? To bude pro mě událost roku.“

            Musela jsem se zasmát. Takovéhle kraviny dokázal vyplodit jen Mára.

            „Jo, a mimochodem, Dani, moc ti to dneska sluší. Taky proto si nemůžu nechat ten tvůj maturák ujít. To, že bych tě neviděl v takovejch nádhernejch šatech, jaký se na maturáky nosí, bych si neodpustil.“

            Usmála jsem se na něj a ještě jednou ho objala. Chtěla jsem, aby věděl, že mu opravdu děkuji. Opětoval moje objetí a tiskl mě k sobě ještě silněji než předtím.

            „Dani, musim za kámošem. Pak se ještě uvidíme, ano?“

            „Mě se nezbavíš,“ prohodila jsem žertem a dala se směrem ke schodům.

            Takže Mára odchází do Německa za otcem. Takže už ho nepotkám ani tady. Do očí se mi nahrnuly nové slzy. Šla jsem bezmyšlenkovitě do schodů. Alkohol mi v hlavě děla své a mé zaslzené oči také. V kabelce jsem začala hledat kapesník, abych si je utřela. V tom jsem však klopýtla o schod. Ve zmatení, které ve mně zavládlo, jsem nebyla schopná vyvážit padala jsem na záda. Kabelka mi vylétla z ruky. Ucítila jsem tupou ránu na zátylku, která záhy začala tupě bolet. Poslední, co se mi mihlo před očima bylo jakési barevné světlo v sále a poslední zvuk, který jsem zaregistrovala, byl něčí poděšený křik…

           

            Stále jsem ještě seděla v kuchyni na podlaze a v očích jsem měla slzy. Takže je to pravda. Není to žádná zinscenovaná divadelní hra, kterou napsal zlomyslný dramatik. Je to holá pravda. Můj život odešel i s Márou. Není to zvláštní? Dokázal by tohle vymyslet zlomyslný autor tragédií? Asi ne.

            Namáhavě jsem se zvedla z podlahy, i když jsem si uvědomovala, že na té podlaze vlastně ani nesedím. Naposled jsem se podívala na bratra a na mámu. Měla jsem nutkání k nim jít a políbit je aspoň na čelo. Naposledy. Ale radši jsem nic nedělala, jen jim poslala tichý polibek vzduchem, a pak jsem prostě odešla…

Pro přidání komentáře se přihlašte.
GaGaGa
kvalita komentáře: 0 GaGaGa 26. května 2010, 09:58
klaun: Jak komu :)
klaun
kvalita komentáře: 0 klaun 25. května 2010, 23:09
2 jo, něco se mi na tom líbí. něco ne, ale je to jedno.
GaGaGa
kvalita komentáře: 0 GaGaGa 25. května 2010, 22:50
Saetri-Ihn: Wow, děkuju moc, ani jsem nic takového nečekala :) Je to v podstatě jeden z mých prvních pokusů (doslova!!!) a tenhle názor je absolutně překvapující !!! :)
A co se týče dialogu... já vím, že je to divné, ale sama netuším, co bych řekla...
Saetri-Ihn
kvalita komentáře: 0 Saetri-Ihn 25. května 2010, 22:42
2 Spadnutí na schodech působí docela banálně, možná kdyby to bylo napsaný trochu víc "naturalisticky", tak by se ta smrt dala víc věřit... Dialog mezi Marou a bratrem je takovej divnej, přecijenom nevím, jestli se tohle někomu říká půlhodinku po tom, co mu umře někdo z rodiny: „Hej, kámo, v pohodě? Je mi to líto. Dneska se to stát nemělo.“ Ale zvládnout něco takovýho není žádná švanda a docela aji prácička pro mistry, aby to znělo opravdu "opravdově", takže se to ani nedá brát zle.

Bavilo mě to, na próu tady mě to bavilo aji dost hodně, divadelní je odstavec takovej zajímavě svůj, poslední věta zní dost lehce, prostě odešla, takový uklidňující, jako to smrt asi nejspíš bude. Těším se na další :)
  • GaGaGa Autor
    GaGaGa
  • 4 bodů
  • 4 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 25. května 2010, 22:04
  • 1879 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz