Jde to Dobré Wow!

Františka

Literatura > Povídka
dítě nešťastné

Neprostupně tvrdý kámen. Ani jediná vlna proudu světla jím nepronikne. Uvnitř, po roky uložené, choulí se malé cosi. Ve skutečnosti spíše nehmotné, než malé, přesto něco zcela svébytné. Čeká. Smysl čekání je ale velice nejistý.

Jako malá měla Františka moc ráda karnevaly. Líbily se jí pestrobarevné kostými, moment překvapení, kdo se pod nimi ukrývá a zároveň zklámavané vzrušení, když se odhalovala totožnost maškar. Nedá se říct, že by karnevalů Františka zažila mnoho, ale vždy se na ně těšila. Z několika z nich má dodnes uložené fotografice, které pořídili její rodiče.

Františka neměla nikterak vyjímečné dětství. Někdo by mohl říct – chudák malá. Jí však nic nescházelo. Neměla příliš kamarádů, ale přestože byla drobné postavy, nikdo si k ní nic nedovolil, alespoň na základní škole ne. Její povaha byla jak pravítko – přímá a nesmlouvavě přesná. Ovšem ne krutá, jen možná příliš upřimná, chcete-li.

Když bylo Františce 15 let, nastoupila na střední školu pro budoucí zdravotní sestry. Dostala se do nekompromisního prostředí, kde nebyli žádní chlapci. Přesto se do jednoho postupně zamilovala na zdravotnické praxi v nemocnici. Ležel tam do nedávna zdravý, mladý chlapec, ne o moc let starší, než byla ona sama. Nejdříve si s ním každý týden povídala, než si uvědomila, že je na jeho přítomnosti závislá. Těšila se na každou minutu, kterou s ním stráví, na každý jeho milý pohled.

Jenže Tomáš, jak se jmenoval, za několik měsíců zemřel. Františka o nastávajícím konci, ke kterému její láska postupovala, dopředu věděla. Bylo jí velice.. velice smutno. Smrt blízkého člověka všechny změní. Číst o smrti, slyšet o ní ve vyprávění vám dá pouze hrubě načrtnutou představu, jaká smrt ve skutečnosti je. Když ovšem přijde, člověka dostane do kolen s takovou silou, která s sebou přinese tolik bolesti, že si člověk celou svou bytostí přeje zemřít sám. A tak přesně se cítila i Františka.

Byla silná, daleko silnější, než by si kdokoliv mohl myslet. Nakonec se vyrovnala se svou ztrátou a žila dál svůj život. Zanedlouho nastoupila do nemocnice na plný úvazek a zcela se věnovala své práci. Osobní život jako by se jí netýkal. Neměla zájem se ho účastnit, chtěla pomáhat druhým a nemyslet na ty, jak se jim tak obecně říká, vážné problémy.

Den co den čelila všemožným podobám bolesti a utrpení, se kterými se pacienti v nemocnici potýkají. Dokonce i smrt se stala každodenní součástí jejího života. Františka si na její přítomnost zvykla rychle a přijala smrt ve své definitovnosti, jak je. Lidé se pro ní, chtě nechtě, stávali pouhými objekty. Objekty, co neustále přicházejí a zase odcházejí. Ať už živí a nebo mrtví, přikrytí bílou plachtou.

Za několik let Františka potkala dalšího muže, který jí okouzlil. Nejdříve její láska zahořela mohutným plamenem a měla chuť se mu zcela oddat, jenže tento stav vydržel jen pár dní. Poznamenaná svými zkušenostmi a prací, se opět rychle uzavřela, ale lásku, teď již o poznání chladnější, přesto udržovala dál.

Nedokázala se odpoutat od pohledu na lidi jako pouhé přírodou oživlé organické systémy, ačkoliv se o to usilovně snažila. Svého partnera, shodou okolností opět Tomáše, tím trápila. A věděla to. Den po dni, týden po týdnu.. vzbuzovala v něm touhy a opět je zklamávala. Františka se octla na okraji zlomu. Jednou částí své bytosti se snažila vrátit se na zem, vytrhnout se ze svého mikrosvěta a příbližit se Tomášovi.

V té době se Františce začly zdát sny. Podváděla v nich svého přítele, vědomě ho trápila, odkopávala ho a pak ho na prchavé momenty opět vábila k sobě. Věděla, že mu stačí pár sekund naděje, ze kterých žil pak celé týdny. Františce bylo velice úzko, kdykoliv se z takových snů probudila. Trápily jí výčitky svědomí, bála se své lásce zcela otevřít.

A tak se stalo, že Tomáš Františku opustil. Ta to přijala s částečnou úlevou, ale z větší části smutkem. Věděla, že Tomáš je dobrý chlap, který by se o ní postaral, byl vzdělaný a bral Františku se všemi svými chybami. Jenže i sebesilnější jedinec má své limity. A těch Tomáš dosáhl ve chvíli, kdy si uvědomil, že ani po 3 letech vztahu s Františkou se mu stále plně neotevřela, nevpustila ho do svého života tak, jak by si býval přál a trýznilo ho to nesnestielnou bolestí.

Neprostupně tvrdý kámen. Ani jediná vlna proudu světla jím nepronikne. Uvnitř, po roky uložená, choulí se malá duše. Ve skutečnosti spíše nehmotná, než malá, přesto však zcela svébytná. Čeká. Smysl čekání byl ale velice nejistý. A to bylo jediné, čím si byla Františka, jejíž duše byla v onom kameni ukrytá, jistá.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • chocobo Autor
    chocobo
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 26. dubna 2010, 00:01
  • 1265 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz