Perfektní krytí
Literatura > Dramaskutečnost přesahující fikci
P E R F E K T N Í K R Y T Í A D V O J I T Ý V Ý P A D
Porthosi nechte mě jednat a dělejte to co já. (A. Dumas-Tři mušketýři po dvaceti letech)
1978 - mikrobus
„Jó - a tohle jsem chtěl říct,“ burácel Chozé. Hadici od vysavače měl omotanou kolem hlavy jako turban. „Prostě strašlivá věc - sem viděl.“ Napil se. „No viděli ste jí?“
Monkey s Dlouhánem přikývli, aniž by jen matně tušili o čem je řeč.
Chozé pokračoval: „Taková ženská, hrozná kysna a vodí na procházku dementní dcerku. Vona je taková malá chudinka blbá, slintá a ta kysna jí těďkon má celej život na krku. To je hrozná věc. Já bych jí rači zabil, aby se netrápila a tu kysnu bych zabil taky - aby se nemnožila, když se to nedaří...“ Rozchechtal se. Víno mu stékalo po vousech na náprsenku a pokračovalo k rozkroku umorousaných kalhot.
Dlouhán měl taky vypito. „Pozoruji,“ řekl, pohled upřený do tašky, „že z těch dvanácti lahví červeného dovezeme akorát hovno.“
Monkey si povzdechl: „Nebejt těch zasranejch cest zpátky. Co my bysme všechno neměli. - Hej! vezeš lidi, vole!“ Poslední větu směřoval na řidiče.
K tomu nebylo co dodat. Ať vystupovali kde chtěli, co vydělali, propili a domů nepřivezli nikdy nic. Vlastně dnes to bylo poprvé, kdy něco dovezli. Hadici k vysavači. Vraceli se z NDR a podnapilý Chozé se těsně před hranicemi zastavil v obchodním domě, kde si hadici omotal kolem hlavy. Zapomněl na ní a u východu jí musel zaplatit. Nepotřeboval jí. Nikdy neměl vysavač.
1987 - autobus
„Zase sem jí viděl,“ vzpomněl si Chozé. Byl střízlivý a zádumčivý neboť řídil autobus. Vozidlo se prodíralo vlnovkou silnice vedoucí přes Alpy. Vraceli se z Francie.
„Koho?“ otázal se hbitě Kasař. Se skupinou šermířů jel prvně. Byl nový zvukový technik. Francouzské víno mu již lámalo jazyk a tak jeho otázka zněla jako - Hoho?
„Tu mámu s tím dementem. A vona už vyrostla. No, ale blbá je furt.“
„Vím hoho myslíš,“ řekl Kasař s určitostí a otočil se na ostatní do útrob autobusu. „Tak jí zase viděl. Máma vyrostla a blbá je furt.“ Zubil se.
„Seru na dementy,“ prohlásil Monkey. „Kde je to blbý víno. To mě zajímá. Dyť já, sakra, nemám co pít.“
Dlouhán se pokusil situaci objasnit: „Asi je vyžraný néé - ty čuráááku. Mrkni na kasaře. Je vláčnej jako guma vod tvejch slipů.“
„Píču je ti do mejch slipů. Co vezeš? Vyval. Kde máš plechovkový? Já tě viděl. Byly toho nejmíň dva kartony.“
„Hovno vyvalím. Dej pryč ty pracky! To je pro strejdu.“ A Dlouhán srazil Monkeyho ruce s tašky. Ten zavrávoral a posadil se do uličky.
„Tak pro strejdu. A to budeš kamaráda mlátit.?“ Postavil se. Uchopil Dlouhána za bundu a smýknul s ním přes uličku na spícího Krychli. Krychle se šíleně leknul a v pudu sebezáchovy vyrazil pěstí. Dlouhána rána otočila a letěl. Pravotočivá zatáčka napomohla udělenému směru a on prosvištěl nad Monkeyem do okna. Sklo radostně povolilo a ochotně vypadlo z rámu. Stejně ochotně za ním zmizel i Dlouhán.
„Krávo!“ zařval Monkey.
Z Dlouhána zůstaly v autobuse jenom nohy pod koleny zachycené za rám okna. Jeho hlava vlála odstředivou silou někde v protisměru. Tam zatím nic nejelo.
Monkey naslepo hrábnul rukou z okna, nahmatal bundu a vtáhl ji i s obsahem dovnitř.
„Vletíme do zásob. Strejda ať si políbí prdel. Kurva to je průvan.“ Během těchto výkřiků házel šťastně zachráněný Dlouhán plechovky s pivem osazenstvu autobusu.
I Kasař jednu zachytil. Otevřel ji, upil a nabídl řidiči.
„Mít na starosti dementa,“ mudroval Chozé, „to je hrozná věc. Lepší to pomlátit.“ Pivu nevěnoval pozornost.
Kasař pokrčil rameny a dorazil obsah. Po nějaké chvíli se opět otočil k Chozému s prosbou: „Zastav mi na vychcání.“
Šofér přisvědčil. Kývnul.
Kasařovi to stačilo. Otevřel dveře a vystoupil.
Chozé pohlédl otevřenými dveřmi na ubíhající krajinu. Vrátil pohled k tachometru s ručičkou na šedesátce a ještě jednou pohled vrátil na prázdné sedadlo. Potom zvolna zajel ke krajnici. Zastavil. Ruce na volantu, opřen do sedačky - čekal.
„Co to bylo?“ nevěřil Krychle. „Von vystoupil?!“
„Dete tam někdo?“ chtěl vědět Monkey a lhostejně dodal: „Já to vidět nechci.“
Dlouhán panicky pokřikoval: „Ten je mrtvej. Víš ty co to je! Vole.“
„Jak to chceš vysvětlovat na hranicích.“ Krychleho otázka patřila zřejmě Chozému, který mlčel.
V šeru zadních sedadel se probudil Woody. „Jak vyšvětlíš na hraničích, že sem tady nechal žuby?“ řekl vyčítavě. Mírně šišlal.
Vzpomínka na poslední scénu, kde Woody představoval dopadeného lapku a ostatní hráli rozvášněný dav, rozesmála Monkeyho i Krychli. Woodyho role totiž spočívala v tom, že byl davem pověšen za nohy ze stromu, obnažen a bičován. Proces obnažování prováděl Chozé. Musel Woodymu stáhnout přes hlavu drátěnou košili, která se v rozhodujícím okamžiku zachytila za horní zuby. Woody to hlásil takto: „Bacha žuby!“
„Bacha žuby!“ předváděl Monkey. Chechtal se tak, až slzel.
Chozé po upozornění přikývl a řekl chápavě: „Já vím.“ potom jediným škubnutím odstranil košili i kompletní horní chrup lynčovaného.
Diváci šíleli.
„Já vím! - Prásk!“ vykřikl Krychle ve výbuchu smíchu.
„Jen še šmějte blbeškové. Hlavně ši hlídejte švoje žuby,“ poznamenal Woody napolo věštecky a pokračoval ve spánku.
„Přestaňte se tlemit debilové!“ zlobil se Dlouhán, „musíme vyhodit Kasařovo věci. A pas. Kurva, kdo má jeho pas. Všechno musí ven. Jako dyž s náma vůbec nejel. Jediný řešení.“
„Ty seš hlavička to se musí necha...“ Krychle zmlkl, jako když utne.
Do autobusu nastoupila hromada hlíny a krve. Kasaře ta věc připomínala jen brýlemi, které vyčítavě trčely z toho všeho. Monolit těžce dosedl, zavřel dveře a nepřítomně hleděl z okna.
Chozé to přejel pohledem, nastartoval, zařadil a rozjel autobus k hranici.
Kasař asi podvědomě cítil, že měl původně něco v plánu neboť si pod bahnem nahmatal kalhoty. Rozepnul je a spustil. Rovněž si popustil i slipy. Pořád to nebylo ono. Vzal cigarety ležící na palubní desce a jednu si zapálil. Nechutnala mu. Típnul jí do slipů, do kalhot, do čalounění sedadla. Vzápětí spokojeně usnul.
„Je hrozné být s dementem.“ Nevzdával se Chozé tématu.
1993 - hospoda
„Ten blbec nepříde a my tady budem trčet jako voli.“ Dlouhán byl na nervy. „Kurva dyž si dám spicha, tak sem tam první.“
„Hele! To je vona. S tou dcerou.“ Chozé nadšeně ukazoval z okna.
Byly to ony. Máma a dcera. Šermíři je mohli pod určitým úhlem spatřit, jak po vysuté lávce přecházejí silnici u pivovaru směrem ke konečné stanici trolejbusů.
Nespatřili. Pošklebovali se Chozému.
Krychle hodnotil otráveně: „Seš totálně chycenej. Takovejch let stejná píseň. Hlavně nezapomeň, že bys jí zabil, aby se netrápila. Vole!“
Kasař vcůcnul tváře, zdvihl prst a deklamoval: „Takové neštěstí. Dementní dítě.“ Jeho hlas stoupal a klesal, jako když farář káže.
Chozé řekl beze zloby: „Dementní ste vy. Dementí!“ a pro sebe dodal zasmušile: „Už je nevidím.“
Monkey si k pivu poručil očka, ochutnal první a sdělil ostatním: „Ty krááávo to je chlupatý. To nebylo očko. To bylo obočí.“
Zasmáli se.
„Tady jste. Já myslel, že vás snad ani nenajdu,“ hlaholil radostně redaktor a hrnul se ke stolu. Byl mladý, nadějný a redaktorsky tragicky nezkušený. Nežli se stal redaktorem pracoval jako televizní opravář, údržbář, řidič tramvaje a prodavač v železářství. Bylo mu dvacet let a tolik už toho zkusil. Někdo jiný by se za ten čas nestihl ani vysmrkat. On ano. Říkali mu Rýmička. V létě měl sennou rýmu a ostatní roční období obyčejnou. Psal kulturu pro místní plátek a od rozhovoru s šermířskou legendou si hodně sliboval. Vždyť co oni toho prožili. Tisíce historek slyšel odevšad a dnes je uslyší přímo od nich. Těšil se.
„Vobjednej piva. Deš pozdě.“ Zkrotil jeho nadšení Dlouhán.
Monkey se obrátil k Chozému. „Kdo je to?“ řekl a kývl na Rýmičku.
„Kdo?“ chtěl vědět Chozé, ale v zápětí spatřil dívku, která nabízela po lokále květiny. „Voprcáme jí!“ navrhl tak hlasitě, že květinářka odešla. Děvčatům, které právě vešly, věnoval otázku: „Co čumíte vy čůrácí?“
Rýmička se stáhl do sebe. Myslel si o sobě, že je člověk určitého společenského postavení a na základě toho pocítil možnost jistého znemožnění se. Dodal si však odvahy a řekl: „Tak můžeme začít. Kasaři jak to bylo v těch Alpách?“
„Jé to byla prdel,“ vydechl Krychle. „Monkey, podej mi pivo.“
Kasař navrhl: „Zeptej se Dlouhána, co viděl z toho okna.“
„I hovno!“ řekl Dlouhán a debata byla v mrtvém bodě.
Ticho prolomil Chozé: „Tak jsem u nádraží nakop psa. Ten ječel.“
Rýmička manipuloval s diktafonem. Najednou věděl jistě, že tenhle rozhovor byl omyl. „Ještě pivo?“ otázal se zbytečně.
„Co je novýho v redakci? Teda kromě tebe,“ zajímalo Chozého čímž vyvolal u Monkeyho záchvat smíchu. „Nesměj se, vole! Komunikuju.“
„Jo, Krychle taky komunikuje. Koukni na něj.“ Monkey ukazoval půllitrem.
Krychle hlásil vyčítavě: „Sem se maličko polil. Se poser no.“
Debata probíhala v podobném duchu asi hodinu a jediné co se Rýmička dozvěděl bylo, že ze Světové výstavy ve Vancoveru si nepamatují hoši nic jiného než společenskou místnost naproti pokoji kde bydleli. (Tam prej bylo chlastu. Škoda chodit ven.) Tato informace se mu však pro zamýšlený článek nezdála dost nosná. Po další půlhodině a dvaceti pivech se omluvil, že si musí zavolat. Nevrátil se. Šéfredaktor ho poprosil, že nikoho nemá jiného po ruce, tak ať se podívá na konečnou trolejbusů k nějaké tragédii. Je to sice narychlo a mimo jeho obor, ale že mu věří.
„Kde je ten blb?“ napadlo náhle Dlouhána těsně před zavíračkou. „Dyť sme mu nic neřekli. Co chce psát?“
„Řekli sme úplně všecko. Ať si to přebere. Dem do prdele,“ rozhodl Krychle.
Šli. Jen škoda, že redaktor nešel s nimi neboť Monkey na mostě prohlásil, že klidně skočí dolů.
„Hovadina!“ soudil Krychle.
„Blbče, je to nejmíň vosum metrů a v tý řece je tak decimetr vody,“ hodnotil Chozé a Kasař přikyvoval.
„To je blbost!“ oponoval jim Monkey.
„Já myslím, že ty skočíš. Ty jo. Nikdo jinej, ale ty jo!“ hecoval ho Dlouhán.
Monkey skočil.
Pod hladinou nezmizel. Vody tam bylo čtyřicet čísel. Pak bylo bahno a v něm všechno, co obyvatelé města již nepotřebovali. Monkey si rozrazil lebku a zlomil klíční kost o ledničku. Vybrodil z vody. S jistými obtížemi vyšplhal po žebříku na nábřeží a přelezl madlo ochranného zábradlí. Tam čekali ostatní.
„Já myslel, že skočíš po nohou,“ přiznal se Dlouhán.
„Já taky,“ řekli unisono ostatní.
Monkey se vyděsil. „Blbnete? Já se po nohou bojím.“ Krev se mu valila z vlasů přes obličej a levá ruka visela nepotřebná. „Deme eště někam?“ otázal se.
Druhý den
se v novinách objevila zpráva tohoto znění:
Tragické neštěstí nebo vražda
Včera v podvečerních hodinách došlo na konečné stanici trolejbusu k tragické nehodě, když přijíždějící trolejbus zachytil a usmrtil dvaadvacetiletou dívku. Jednalo se o mentálně postiženou J.J, která se vracela se svou matkou s obvyklé procházky. Mračno tragédie je temnější o to, že podle výpovědi očitých svědků nehodu zavinila matka usmrcené.
Obě prý přicházely na zastávku zavěšeny do sebe, v okamžiku příjezdu trolejbusu se matka vytrhla dceři, sešla z chodníku a přeběhla před vozidlem. Dcera údajně vykřikla: „...no mami!“ a vydala se za ní...
Do jaké míry byl čin matky úmyslný; rozhodne soud. ® Plzeň 1997
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
moths- 3 bodů
- 7 komentářů
- 1 hodnocení
- 21. února 2008, 17:15
- 3063 zobrazení
- 0 oblíbené
-
