Nevěř ptákům!!

V jednom z oněch maličkých domků v podhradí, ve kterých bydlí takoví ti lidé, kteří nejsou tak chudí, aby museli žebrat, ale také ne tak bohatí, aby si nemuseli dělat starost s tím, kde vzít na chleba, žila malá, tak trochu obyčejná a zároveň tak trochu zvláštní rodinka.
Matka zrovna vařila polévku z vody, vody, trochy staré zvadlé zeleniny, vody a té trošky soli, kterou dokázala jakýmsi zázračným způsobem někde získat. Hlavní roli v tomto božském pokrmu ale hrála voda, o tom nemohlo být pochyb. Možná právě kvůli tomu, že si matka nemohla dovolit naplno rozvinout své kulinářské schopnosti, vypadaly její děti poněkud rachiticky.
Nahnula se nad hrnec, zhodnotila jeho vodovito-mrkvovo-dejme-tomu-že-je-to-salát obsah a zakvrdlala v něm vařečkou, už nějaký ten pátek děravou. Právě ve chvíli, kdy chytila hrnec za jedno jeho zbývající ucho a chystala se ho odnést ke stolu, vkutálel se do místnosti jakýsi podivný člověk. A vkutálel doslova, v těsném klubíčku lidské tkáně byste v té rychlosti jen sotva rozeznali ruku od nohy a zadek od hlavy.
Kulový blesk prosvištěl mezi nohama vyděšeně vřeštící matky a s obrovskou rychlostí pokračoval dál. Celou světnici zaplnil matčin vyděšený jekot, šplouchání obsahu hrnce, který se přesunoval na zašlou, ale poctivě umývanou podlahu, a řev splašené koule.
O několik dalších otoček později se rotující předmět vydal vstříc těžké dřevěné lavici. Vzduchem proletělo množství třísek a nastalo podivné napjaté ticho, rušené jen opatrným dýcháním matky.
Koule se opatrně rozvinula a konečně odhalila svoji totožnost. Byl to asi čtrnáctiletý kluk, který měl velké ambice se za nějaký ten čas stát na místní poměry velice pohledným. Momentálně podroboval své tělo podrobnému průzkumu a snažil se zjistit, jestli ta kolena, která ho teď tak strašně bolí, jsou stále ještě součástí jeho těla a jestli mu hlava pevně drží na krku. Všechno se zdálo v pořádku.
Matka kluka chvíli pozorovala a když shledala, že kluk shledal, že nemusí hledat žádné chybějící po cestě upadnuvší kousky sebe sama, zhluboka se nadechla a zpustila:
„Tak a dost! Už ti nebudu víckrát řikat, abys ses choval slušně! No podivej se na to! No jen se podivej! Zničil jsi naši poslední lavici! Copak vůbec neviš, kolik takový věci stojej? A co ty kalhoty! A kabát, takovou dobu ještě moh sloužit a co teďkonc s nim, když jsi ho takhle zřídil! Mám toho akorát tak právě dost, člověk se snaží, aby děcka byly slušně oblečený, umytý a nejedený, aby jim nic nechybělo, a co za to má od nich? Takovýhle... no... uf,“ matce došel dech i slina, práskla hrncem o plotnu, takže se další mohutná vlna jeho obsahu podívala přes otlučený okraj a dlouze zasyčela na zašlém kovovém plátu. Matka se odevzdaně sesunula k zemi, obličej schovaný v dlaních. Ramena jí začala poskakovat nahoru dolu a kluk, vyjeveně na matku zírající, jen na chvilku zapochyboval o tom, že pláče. Proč by se taky v takové situaci smála, to by musela být už úplně šílená.
Chvilku jen tak seděl a díval se na ni. Chtěl něco říct, ale nevěděl co. V tomhle nikdy moc dobrý nebyl – stejně tak jako v plánování bezpečných přistání.
S velkou námahou se doplazil k matce, sedl si vedle ní a objal ji. Obětí mu opětovala, z čehož v tuto chvíli moc nadšený nebyl, vzhledem k tomu, že byl celý potlučený, záda plná třísek a ramena jednu velkou modřinu. Ale neprotestoval, věděl, že ho matka teď potřebuje. A on, ačkoliv si to ve své pubertální hlavičce nedokázal přiznat, potřeboval ji.

Jak už tomu tak bývá, čím ubožejší je váš život, tím větší je pravděpodobnost, že se brzy stane ještě ubožejším.
Matka brzy onemocněla. Vždycky, když se někde vyskytují chudí lidé, je téměř jisté, že se v blízkém okolí také vyskytuje zákeřný Bacil, který jen čeká na to, až bude moct přepadnout organismus staré nemocné matky, babičky, popřípadě životně důležité krávy, a zkomplikovat vám život ještě o trošku víc, než na kolik se to dařilo výběrčím daní, lichvářům a osudu.
Navíc tehdejší středověká společnost neměla daleko k zavedení povinných regulačních poplatků u doktora. Vlastně už tu něco podobného fungovalo; a nebojte se, pokud nemůžete zaplatit, budeme po vás peníze vymáhat později, nebo vám něco zabavíme, popřípadě vás vůbec neošetříme a dělejte si, co chcete, třeba si umřete, pokud se vám bude chtít – a pravděpodobně vám ani nic jiného nezbude.
A tak se stalo, že se kluk nějakým zázrakem stal podkoním. Na tuto pozici se dopracoval časem, po mnohých letech pasení vepřů a kydání hnoje. Byl na svůj nynější post náležitě hrdý, ačkoliv jeho peněžní ohodnocení jeho hrdosti vůbec neodpovídalo.
Vrátil se domů, tentokráte už ve vzpřímené poloze a aniž by rozbíjel to málo z vybavení jejich skromného příbytku, které zbylo. Matka ležela natažená na posteli pod tlustou pokrývkou, klepala se jako osika a vytrvale chrchlala.
Synek chvilku bloumal sem tam po světnici a soustředěně studoval podlahu. Staré ošlapané cihly nevypadaly, že by se chystaly na jeho vyzývavé pohledy nějakým způsobem reagovat, a tak se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Dřepl si a dlouhými hubeným prsty zašťáral ve škvíře mezi dvěma cihlami. Pomalu, opatrně a s nemalými obtížemi se mu podařilo cihlu vyndat. Na jejím místě se objevil nevelký prázdný prostor, v němž se blýskalo pár stříbrných penízů a ještě o něco méně zlatých.
Kluk si je přeměřil kritickým pohledem a když shledal, že se nehodlají přeměnit v diamant, zázračný lék nebo se alespoň zmnožit, s povzdechem k nim přidal jeden další stříbrňák a zase vrátil cihlu na své původní místo.
Přepotácel se na místo vedle matčiny postele, kdy už byl pomalu vyklečený důlek, a chytil ji za ruku. Kdyby matka byla kovová socha, měla by ručku za ta léta už vyleštěnou do dokonalého lesku, jak už tomu tak bývá u všech posvátných palců a prsů všech možných antických a středověkých bohů a jiných pofidérních hrdinů.
„Maminko, vydrž ještě týden... nebo tři. Potom už budeme mít dost peněz.“
Matka se na něj znaveně mrkla a výmluvně zachrchlala. Nejdřív chtěla říct něco hrdinského, jako třeba „Ale notak, děti, vždyť já už za žádné zachraňování nestojím. Hoďte přese mě nějaký kus prostěradla, nacpěte mi do pusy fusekli a nechte mě odejít a užijte si vlastního života.“ Místo toho to ale vypadalo, jako kdyby prosila o jakoukoliv možnou pomoc, nejlépe koňskou dávku nějakého zázračného roztoku nebo nějaké to pokropení živou vodou. Vypadala opravdu příšerně.
A právě tehdy nadešla chvíle, kdy klukovi došlo, že takhle situaci nezvládnou. A právě tehdy do místnosti vstoupila jeho sestra, mladá a půvabná i přes všechnu tu chudobu, která z ní jen prýštila. Pod umolousanou tváří a potrhaným oblečením samozřejmě každý viděl nevýslovně krásnou dívku.
Která se co nevidět měla stát hlavním živitelem rodiny. Nikdo totiž není placen tak dobře, jako královská potěšení.