Už jako malý chlapec byl pro všechny trochu zvláštní. Jeho rodiče patřili do "té" vyšší třídy. Chlapec žil ve velkém domě, na který nebylo přes vysoký živý plot téměř vidět. On byl proti němu tak maličký. Proti všemu byl maličký, proti dlouhým schodům, proti obrovské hale domu, proti tátovu autu. V jeho věku to nebylo tak zvláštní, všechny děti byly malé, ale on byl ještě menší. Nejmenší ze třídy. Vlasy sčesané na patku, uhlazený voňavý chlapec. Pro ostatní divný. Ani moc nemluvil. Nevěděl, co ostatním říkat, nechtěl jim nic říkat, ale přesto by si rád s někým povídal. Byl tolik uzavřený a přitom chtěl mít tolik přátel a říkat jim vše. To nemohl, přišel si tak malý! Tak malý proti dlouhým schodům, hale domu a tátovu autu, tak malý proti ostatním. Proto, často když byl sám, aby ho nikdo neviděl, hrával si "Na společnost". V samotě našel tolik přátel, a byli mu tak podobní! Stíny na stěně, které vrhala lampa před domem skrze závěsy za oknem. Ti byli hodní, i když byli často znetvořeni nejrůznějším zvlněním závěsu, byli mu nejblíž. Nechával kolikrát otevřené okno, aby je oživil, aby jim dal pohyb. Stíny nemluvily, a tak s nimi šeptal. Aby je nevyplašil. Nikdy nepromluvil před nimi nahlas, aby zjistil, jestli jestli utečou, nikdy to ani nechtěl zkusit, byli to jeho přátelé.Stejně jako flek od kečupu na zdi, připomínající malé prasátko. To bylo ale stále uražené za to, že mu ve spaní nechtěně uškrabal nožičku. Nemluvilo s ním. I když ho každý večer utěšoval, prasátko bylo stále uražené. Dokonce i když mu nožku přikreslil pastelkou.
Takových přátel bylo hodně. Fleky, skvrny, "mládě těch druhých" žijící za postelí. Někdy, když se chtěl chlapec na mládě podívat, pomalu odsunul postel a nenápadně nakouknul. Mládě však vždycky uteklo. Schovalo se buď za skříň nebo do odpadkového koše. Někdy byl ale dost rychlý na to, aby z něj viděl alespoň kousíček. Mládě bylo zlobivé, často mu schovávalo věci, nejčastěji ale pravítko. Mělo ho rádo, protože bylo velmi "srandovní." Chlapce to zlobilo, ale protože mládě bylo kamarádem prasátka, vždy mu jen potichu "vyhuboval." Tak potichu, aby to prasátko neslyšelo.
Se svými přáteli si povídal, smál se, plakal. Byli to opravdoví přátelé a on věděl, že když je s nimi, nemůže se mu nic stát. Dokonce ani kdž je bouřka. To se potom stíny velmi zlobily a bojovaly s bleskem, který se také zlobil a strašně přitom křičel.
Chlapec nikdy nechtěl usnout, protože věděl, že až se probudí, stíny budou pryč a on bude muset opustit své přátele a jít do školy. Často pak myslel na prasátko, fleky, skvrny, mládě těch druhých, jak si bez něj hrajou a jaká je doma asi legrace. Doma, v jeho malém pokojíčku. Tak malém proti dlouhým schodům, hale domu. Ve dne byl úplně sám, nikdo si s ním nepovídal, nikdo o něm téměř nevěděl. Asi proto, že byl tak maličký. A on byl rád. Už si nechtěl s nikým povídat. Povídání s lidmi mu přišlo hloupé.
Jednou když přišel domů, v hale byli nějací lidé. Byli špinaví. Ale ne černě špinaví, ale bíle a barevně špinaví. Nelíbili se mu. Když přišel do svého pokoje, cítil jak mu ztuhl dech v plicích a on se nemohl nadechnout. Celý pokoj byl tak bílý, bělejší, než den, den plný samoty. Co bylo horší, prasátko zmizelo! Ti bíle špinaví lidé mu zabili prasátko. Ten večer plakal, plakali stíny, ale nejvíc plakalo "mládě těch druhých." Věděl, že už nebude nic jako dřív, tak, jako když s nimi bylo prasátko.
Jak to jen mohl dopustit, proč jen ráno odcházel, měl hlídat své přátele, jak oni ho hlídají v noci. Jak mohl jen být tak hloupý?! Chlapec rostl a každou noc myslel na prasátko, na to, co se stalo. Zjistil, že lidé jsou zlí a neměl je už nikdy rád. Také ho ale napadlo, že ti bíle a barevně špinaví lidé mu prasátko vzali a teď je prasátko společně s jinými prasátky na jejich šatech.
A to ho dovedlo až sem. Konečně našel své prasátko. Stíny z něj budou mít radost, a jakou radost bude mít teprve mládě! Malé červené prasátko v červené kaluži. Našel ho, našel člověka, co mu ho vzal, a teď si ho vzal zpátky, je zase jeho.
Autor
cz
en
sk
de