Jde to Dobré Wow!

Samuel a holubi

Literatura > Povídka
Baladická povídka o zákoutích lidských životů, o holubech a jednom městě.

Jablko mu podal jeden z mužů, co chodili kolem v dlouhých baloňácích. Samuelovi chutnalo, ale bylo trochu cítit po saponátech. Stalo se to už ráno, když se parkem hrnul zástup pracujících lidí na cestě vstříc své každodenní šichtě.
Stál zády k nevelkým dubům a přešlapoval z nohy na nohu, protože noční mráz mu ještě sžíral zkřehlé prsty; ruce složené na prsou a prsty zasunuté hluboko do podpaží, které hřálo svým jistým teplem. Sledoval ty zástupy lidí a někteří z nich sledovali jeho. Nikdo jej však nepozdravil. Dívali se na něj buď se soucitem, nebo jako na příživnickou spodinu. Podle Samuela si prostě jen neuvědomovali, že i on má v tomhle světě, v tomhle městě a na tomhle místě, svoji cenu.
Samuel totiž také pracoval.
Krmil holuby.

Londýn už pohltila náruč ranních mrazíků. Obetkala město krajkovými vzory vykvétajícími na chřadnoucí trávě. Samuel neměl podzim a období příchodu zimy rád. Vysávalo z něj sílu a radost z brzkých rozbřesků, musel si navlékat rukavice a jídlo krást častěji, než obvykle.
Po kapsách měl jen zrní a rozdrobený rohlík. Mohl sáhnout dovnitř a jemně ho prosévat mezi prsty. A když přiletěli holubi, vyhodil jim ho vstříc a díval se na divoký rej křídel běsnících vzduchem.
Odstavený z chodu normálního světa, neměl Samuel žádné přátele. Celé dny nemluvil, vyjadřoval se v tichých a usměvavých poděkováních, na ptáky tichounce pohvizdoval a lákal je k sobě pohyby prstů. Styk s lidmi omezoval na míjení ve svých domovských ulicích a náměstích, trpěl je ve svém vypěstovaném uzavřeném světě a oni trpěli jeho jako tisíc jiných bezdomovců v Londýně.

Těsně po odchodu z dětského domova, v nejtěžších časech, se naučil vydělávat krádežemi a nízkou, pouliční prostitucí. Okusil pár ran, kopanců a plivanců, zlomené žebro a podlomené zdraví. Zanedlouho skončil s obojím, ani v jednom nedokázal pokračovat. Styděl se za každou věc, na kterou sáhl, a hnusil se mu každý muž, který se ho jen dotknul. Někdy naslouchal lamentování cizích lidí, jindy pozoroval děti na trávníku, když ptákům rozhazoval drobky. Myslel na ně a na to, jak se po hře vrátí do tepla domova. Chtěl si najít podobný domov, ale neuměl to. Poslední rok si přestal uvědomovat, že jen on sám si může pomoct. Ztratil naděje a lepší život pro něj byl pouhou pohádkou z dětského leporela.

Často tiskl nos na sklo obchodu s drahými pralinkami. Pracovala tam dívka, nebyla ledajaká, Samuel ji pro sebe nazýval Nejkrásnější dívkou Londýna. Díval se dovnitř a myslel na ni. Myslel na ni a díval se dovnitř. Tam, kde měl ústa, se na skle utvářel obláček vlhkých kapiček. V těch chvílích mu bylo všechno líto. Dívka se skláněla k pultu v bílé zástěrce obšité krajkou, těma nejčistšíma rukama balila čokoládové kousky do ozdobených krabiček nebo jemného papíru, a pramen černých vlasů (pod světlem se vždy leskly tak, jak to Samuel ještě neviděl) ji klouzal po tváři a šimral na bradě.
Už tisíckrát si Samuel přál být obyčejným klukem, mít svůj vlastní domov a hrdost.
Do obchodu vcházeli ženy i muži, a zatímco se Samuel díval dovnitř, ona se na všechny usmívala. Usmívala se dlouze a upřímně, a Samuela ten úsměv nikdy neminul. Chtělo se mu prostrčit ruku skrze sklo a natáhnout ji před sebe, až tam ke skříňkám plným čokolády a karamelu, a pohladit ji po vlasech, jen zlehka, snad aby si toho vůbec nevšimla. Jenže když mu pohled padl na vlastní ruce, všiml si zlámaných nehtů a odřených kloubů a načervenalého ekzému pod palcem, který mu na kůži vyrazil vždy, když udeřil první ranní mráz. Styděl se sám za sebe.
Odcházel, když odcházela ona. Sledoval ji, ale jen tak, aby jí nenahnal strach. A když se ztratila v podchodu metra, Samuel se otočil a vrátil se k parku za holuby. Někdy jen tak šla – minula metro, pak druhé, vydala se daleko, daleko po nábřeží, a přešla most. Pak mizívala v podzemí před Big Benem; Samuel tam vždy chvíli setrval a přes řeku se díval na London Eye, myslel na dívku a taky na to, jak jako malý toužil projet se na tom velkém kole a dívat se na širokou plochu Londýna, vidět do dáli a přece jej nikdy nespatřit celý. Jen kdyby měl možnost poznat své rodiče, promluvit s nimi a jako každé malé dítě je tahat za rukáv tam k řece, k té velké kulaté věci.

Dny ubíhaly a Samuel promlčel rána i noci, choulil se, aby neztrácel teplo a tiskl si žaludek. Proklínal nemoc a v duchu jí nadával, prosil, aby šla pryč, bolesti žaludku ho trápily častěji a častěji, bledl a chřadl. Denně jedl jen to jablko, které teď dostával pravidelně od mužů v baloňáku, a nuzné kousky, které posbíral a vyžebral, kde se dalo. Holubi se mlčky dívali. Jednou se přívětivě batolili kolem jeho nohou a pak zas nevděčně vzlétli na elektrické vedení, škubali krky ve sborové souhře a vrkali tak, jakoby je nezajímalo nic z toho, co Samuel dělá a co nosí po kapsách.
Park se stal jeho oblíbeným místem. K dívce měl blízko a s holuby si mohl povídat jak často chtěl. Chodil ji navštěvovat a oni ho někdy doprovázeli. Ale uletěli zrovna ve chvíli, kdy je nejvíc potřeboval.

Opřený o zeď pod výlohou nenadále usnul. Snad se mu jen brada svezla na prsa a dříml na minutu; probudilo ho šťouchání do ramene. Zvedl hlavu, nad ním stála dívka a volala: „Vstávej, vstávej.“
Byl by se začal omlouvat, jenže se postavil až příliš těžkopádně a slova se mu zadrhla v krku. Pak ho přerušila ona, když mu do ruky vtiskla bílý sáček s natištěným znakem krámku, který měl za zády.
„Vem si je. Skoro každý den tu stojíš, napadlo mě nějaké ti dát.“
Otevřel přehnutou tlamičku papíru a zašátral uvnitř. Nepatřičně, špinavými prsty. V ruce pak držel pralinku velkou jako oblázek, hladkou a vonící. Bál se ochutnat ji před dívkou, raději ji vrátil mezi ostatní a poděkoval.
Řekla: „Všimla jsem si, že mě někdy sleduješ. Žiješ na ulici? Kolik je ti vlastně let?“
„Dvacet,“ odpověděl. Neuniklo mu, jak se na něj dívka podívala. Až teď si začal plně uvědomovat, jak asi vypadá. Světlé vlasy mu musely trčet do čela jako slaměnému panákovi, obličej umazaný od špinavých rukou, oblečení onošené, roztrhané; staré, příliš staré.
Jen krátce přikývla a vykročila vpřed. „Chceš dnes jít se mnou? Nastoupím zase až na Westminster. Mimochodem, já jsem Jo, Joanna, jak se jmenuješ ty?“
„Samuel.“
I ten nejmalichernější kousek zájmu Samuela potěšil. Zapomněl na palčivé bolesti žaludku a vychutnával si ten pocit, že jej Joanna (jak krásné jméno!) vede městem, proplouvá přes ním ulicemi a kabát jí vlaje ve větru podél boků jako jemná říza. Byla tak krásná, jako žádná jiná žena, kterou si pamatoval. Krásnější už mohla být jen maminka, kdyby ji znal.
Zastavili se na mostě, kam dorazili tak nevídaně brzy, a Big Ben se na ně díval. Samuel se zase díval na Jo. Nad Temží se proháněl studený vítr a cuchal jí vlasy, poletovaly kolem její něžné tváře jako čertí ocásky. Nehleděla přímo na něj a krčila nos, když jí vítr zafoukal do obličeje, ale pořád vypadala jako Nejkrásnější dívka Londýna. Samuelem projela touha, podobala se zubatému ostnu, zabodla se mu někam pod srdce a do břicha. Jak rád by ji políbil, jak rád by se s ní miloval. A pak zase viděl její nakrčený nos a přemýšlel, zdali ho nekrčí kvůli zápachu zvedajícímu se z jeho ošacení a těla. Nejraději by své myšlenky zapudil. Chtěl by se s ní milovat, ale nevěděl ani, jak na to. Chtěl, aby jeho kůže byla čistá, aby se Jo zachtělo pohladit ho a políbit do vlasů, políbit na krk a rty. Aby ho Jo držela v náruči lépe než maminka, kterou nikdy neměl, on mohl hlavu položit mezi její teplá prsa a zůstat tak celou noc. Nepřál si nic jiného, než být obyčejným čistým klukem s domovem a hrdostí.
„Proč se potuluješ?“ zeptala se Jo náhle a prohlédla si jej přísně, jako by o něm přemýšlela a posuzovala každé slovo.
„Pustili mě z dětského domova a nevěděl jsem, kam bych šel. Ani…“ odmlčel se a v hanbě se zadíval na špičky svých nohou, „ani teď nevím. Tak jsem začal krmit holuby.“
„Slyšela jsem, že to máte těžké. Děti z dětských domovů si prý odvyknou dělat každodenní úkony, neumí nakupovat, neumí si najít práci, protože je to nikdo neučil. Podobně jako lidé, které pustí z vězení. Také nemají kam jít.“ Odmlčela se. Bylo na ní vidět, jak urputně přemýšlí, co dál říct. Mračila se a kousala si ret. Pak dodala prosté: „Je mi to líto,“ a znovu se na Samuela podívala. „Pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk.“
Chvíli na to Jo zmizela a stopu její vůně přikryl dav cizích lidí. Samuel se od metra otočil k London Eye a z papírového sáčku vytáhl bonbon obalený kokosovou drtí. Na jazyku se mu rozpustil sladce jako vlídné Joannino slovo. Odcházel s tím, že zítra Nejkrásnější dívku Londýna, Joannu, znovu uvidí.

Druhý den dostal to samé zelené jablko. Přitížilo se mu. Muži v baloňácích trousili nějaké poznámky a smáli se ještě když se vzdalovali. Samuel se za nimi dlouho díval a pak si prohlížel ovoce ve svých rukou. Přešla ho chuť, ale nemohl si dovolit odmítat jídlo, které dostával.

Joanna v krámku nebyla. Už druhým dnem. Místo ní se čokolády dotýkal nějaký podivný chlapík, kterého Samuel nikdy předtím nespatřil. Těkal očima ze strany na stranu a pak zaostřil na svůj odraz ve výkladní skříni. Pobledl a pohubl. Měl sílu jen na to, aby se dotknul dlaní své zrcadlené tváře. Z obchodu vyběhl muž a odehnal ho.

Té noci spal neklidně, zima ho sžírala a okusovala mu kůži stejně jako laciný, hrubý kabát, v němž ležel zabalený. Pak se horečka přihlásila o slovo. Myslel na ranní jablko a v tom pomyšlení se mu zkroutil žaludek jako stahovaný ostnatým drátem. Sliny, které zvrátil, byly krvavé.
Jablko vonící chemikálií už pak nikdy nedostal. K ránu se nedokázal zvednout. Ležel v agónii a z průjezdu velkého domu pozoroval tmu pozvolna se odlupující z ulic. Myslel na Joanniny pralinky. Na Joanniny růžové ruce a tváře. V neklidném spánku prošpikovaném křečí se mu zdálo o Joanniných slovech a chytrých tmavých očích. Řekla mu, že pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk. Tušil, že už nikdy neokusí monumentální krásu London Eye, ale netušil, že úplný konec přijde tak rychle – ještě před vypuknutím nadcházející zimy.
 
Holubi se snesli na trávník parku jako každé ráno. Vyčkávali a vyhlíželi Samuela, pochodovali v kruzích, dokud je některý z chodců nerozehnal do všech stran. Samuela se nedočkali ani toho dne, ani žádného jiného.
„Hele, už tu není.“ Muži v baloňácích nesli jablko vonící po saponátech. Už nebyl nikdo, komu by ho vtiskli do rukou. Druhého dne mohli konečně vyrazit bez něj.
Joanna na týden onemocněla. Měla spoustu starostí, takže si na Samuela vzpomněla jen jednou. Když se vrátila do práce, nebyl nikdo, kdo by tiskl nos k výkladní skříni a kdo by ji nenápadně sledoval přes Westminster Bridge až k metru. Malé pochyby o Samuelově zdraví odpluly za pár dní. Možná Samuel prostě jen odešel do jiné části města, pomyslela si.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Helee
kvalita komentáře: 0 Helee 08. června 2010, 09:28
0.7 -
Eruannele
kvalita komentáře: 0 Eruannele 30. března 2008, 22:54
Děkuji, jsem ráda, že jsem od vás dostala tak dobré známky. Psaní mě hodně baví a nic nedokáže potěšit víc než upřímná a ještě k tomu pozitivní reakce.
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 08. února 2008, 19:56
páni, taky jsem dneska začla psát něco o holubech - po tom, co na mě jeden zaútočil :-O :D
ze začátku jsem si nebyla moc jistá, jestli to budu dočítat, protože mám nedověru ke smutnejm věcem. ale tohle je hezky napsaný, tak jemně a opatrně, nekýčovitě.. jo, líbí : )
filipha
kvalita komentáře: 0 filipha 07. února 2008, 20:13
tvoje pisanie je podobne tvojmu kresleniu... a to sa mi paci :v7:
sala z toho atmosfera, je to smutne, som zvedava na dalsie.. btw.. to jablko, to namacali v save? :buu:
Maggit
kvalita komentáře: 0 Maggit 07. února 2008, 17:04
Mě se to moc líbí... píšeš vážně hezky, pěkně se to čte, je to zajímavý :kuk:
Cizinec
kvalita komentáře: 0 Cizinec 06. února 2008, 17:43
1 dávat radost, a stále dokola, a vůbec...
  • Eruannele Autor
    Eruannele
  • 1.7 bodů
  • 5 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 06. února 2008, 14:27
  • 1903 zobrazení
  • 2 oblíbené
© 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz