Noční

na rozbředlém sněhu,
stopa stopu maže,
zem solí skropená,
aby z ní nikdy nic nevyrostlo,

-

a já v putyce u piva,
při poslechu nevkusné hudby,
přemýšlím...

je brzo ráno

*

ono to nějak tak člověka nutí,
aby se vrtal sám v sobě,
když sedí někde, kde nezná vůbec nikoho...

chtěl bych aby mi zase bylo šestnáct,
nebo možná ještě míň...

připomínám si tu dobu z fotek.
některé jsou barevné,
jiné ještě černobílé...

ty útržky mého života vypadají hrozně pozitivně,
jako když se člověk kouká na americký film.
všechno tam vypadá tak hezky.

realita by byla určitě jiná.
ztratil by se ten nádech,
s kterým se v téhle době vidím,
ta bezstarostnost, naivita...

*

jsou čtyři hodiny ráno,
je zima...
touhle dobou asi v létě svítá.
všude je ale sníh a v praze tma...