Známka (bez)naděje

Známka (bez)naděje

            Zesláblý Felix si s lunou pozvolna mění role, zpráva stále nepřichází. Rumělkový úsměv z tvé tváře se pozvolna vytrácí. Není důvod pro úsměv. Obloha tmavne a ty jsi opět v rozpacích. Postáváš na stejném místě, na němž jsi včera stála, ale nic není takové. 

            Kde zmizely všechny ty překrásné barvy? Proč utichla ta nepříjemná hudba, v niž jsi našla takové zalíbení a kde je on? Nepřijde. Blahově jsi věřila přeludu, a teď ani tisíce střepů nevysvětlí tu palčivou bolest u srdce. Tvé sevřené hrdlo nevydá ani hlásku. Nic nepřehluší to ticho, které tě sráží k zemi. Ještě pár okamžiků a zmizela i poslední známka naděje. Nevěř tomu, že umírá poslední, sama ji už nemáš ani za nehet.

            Červánky jsou dávno za obzorem, luna nabírá na síle. Jsi doma, přemítáš. Je pozdě vzít den zpět, usínáš.