Jde to Dobré Wow!

Třikrát.

Literatura > Povídka
Jedna situace, třemi páry očí.

ďť

ďťTak jako už častokrát předtím mě i teď probouzí neuvěřitelný randál a maminčin křik.

Tak jako už častokrát předtím začínám brečet a s hrůzou v očích naslouchám zvukům, vycházejícím nedovřenými dveřmi z vedlejšího pokoje. Pak vzlyky zklidním, dech taky a jen nechám proudy slz valit se přes mé ledové tváře dolů na krk a na pyžámko. Už zase je v pokoji zima, až mě z toho oklepe.

Vypnuté topení.

„ Musíme šetřit, broučku, víš? Tak se jen víc zachumlej do deky a bude teplo. Uvidíš,“ říkává máma. Pak jen pusa na dobrou noc a spát. Těším se na tu chvilku vždycky od první minuty, co ráno rozlepím oči. Na to, až maminka večer příjde, podívá se na mě a vymaže ze mě tím pohledem všechny pochybnosti během dne nabyté.

Nikdy nechci, aby od postýlky odešla. Jenže ona odejde a pak se třeba děje tohle. Někdy i horší věci.

Se zatajeným dechem a strachem roztřepanými koleny se vydám přes pokoj až přímo ke dveřím. Uvnitř se mi usazuje takový obrovský balvan, který mě chce stáhnout do tmy, hezky dolů. Chce, abych se cítila špatně. Ale já se držím nahoře a doufám, že je to jenom zlá noční můra a táta teprve domů příjde. Že máma spí spokojeně nahoře v ložnici a až se táta vrátí, dá jí pusu na čelo a lehne si vedle ní. Jenomže …

„ Ty blbá krávo! Tohle je umění, tohle je hudba, tohle je kurva můj život!“

Její ironický smích. A facka.

„ Budeš se tomu smát doprdele jo? Budeš? To je moje všechno a jenom proto, že nějakej harant spí vedle a tobě, ty náno, se to nehodí, to nebudu dávat ani o setinu tišeji než to je.“

„ Bože,“ řekne jen tiše máma a pomalu se sveze na podlahu. Na tváři má obrovský rudý flek. Vidím to, protože koukám skrz škvíru. Přímo na ně. Táta vypadá divně. Má obličej celý takový pokroucený a hrozně se zlobí.

Já se bojím. Jeho se bojím … a o mámu se bojím. O sebe ne, to na mě by táta nešáhl. Vždycky chce, ale pak mu třeba zůstane ruka viset ve vzduchu a místo než aby mě udeřil, jak vyhrožoval, jenom se mi zadívá do očí a tou rukou, která mě chtěla bít, mě pohladí po vlasech. A odejde. Moc to nechápu. Ale jsem ráda, protože potom nemám na tváři takové škaredé fleky, jako je mívá máma.

Já mám tátu ráda, vážně mám. Hrozně moc! V létě mě bere mezi své kamarády do přírody, na velké louky. A tam jenom ležíme na dekách, na sluníčku a smějeme se. Teda, oni se smějou a já nikdy nevím čemu, ale já se směju jim. Většinou vypadají legračně. Mají třeba místo vlasů takové hrubé provazy. A v uších díry. Ne jenom holky, i kluci. Vypadají trošku děsivě, ale to jenom, když je neznáte. Já je znám a mě připadají srandovní. A super. A táta mě vždycky bere na záda na koníka a běhá se mnou po celé té louce. Občas je s náma i máma. A směje se taky. Je moc hezká, moje máma. Není srandovní jako ti ostatní, ale je krásná. Má to prý po její mamince, mojí babičce. Ale já ji nikdy neviděla, takže nepovím, jestli je to pravda.

Na chviličku zavřu oči a myslím na tohle všechno, až skoro přestanu vnímat tu dunivou hudbu, co táta pouští a co se kvůli ní ti dva hádají. Ani je nevnímám. Skoro uvěřím, že jsme zase všichni na té louce. A nebo v tátově práci. Táta pracuje všude možně, nikdy přesně nevím. Ale občas dělá hudbu. Přesně tu samou, jaká se teď šíleně nepříjemně odráží o čtyři stěny našeho obýváku. Jenomže tam u táty, ve velké místnosti se spoustou sedaček a spoustou lidí a taky takovým velkým pultem s pitím, to zní super. Jsem u táty za obrovskýma přístrojema, na kterých tu hudbu dělá a je tam i máma a tančí takovýma legračníma pohybama. Myslím, že se snaží předvést robota co šlape zelí. A když kouknu na ty spousty lidí, myslím, že se snaží úplně o to samé. Směju se a snažím se o to taky a pak mi táta dá pusu na rozloučenou a máma mě odveze domů. Uloží do postýlky a pak odejde. Slyším jenom prásknutí domovních dveří a pak už jen zvuky starého, rozpadajícího se domu. Často se bojím. Jsem v tom domě přece úplně sama.

Otevřu znova oči a najednou koukám přímo do těch taťkových. Jsou obrovské! A hrozivé.

„ Maličká …“ vydechne a z těch očí se najednou všechna hrůza vytratí. Vypadá hrozně překvapeně. Upustí mámu a celý se narovná. Maminka okamžitě vyběhne a zatlačí mě zpátky do pokoje.

„ Pojď, zlato. Nedívej se na to zvíře. Je úplně bez sebe,“ bere mě do náruče a mě už zase po tvářích teče ta slaná voda. Úlevou, že jsem konečně v její náruči. Přitiskne mi hlavu na její hrudník a jen naposled nenávistně loupne očima k tátovi.

„ Ještě ti něco udělá,“ řekne tiše a pak jen práskne dveřma. Právě včas, táta už zase běžel k nám.

Na dveře dopadne jeho pěst.

„ Víš, že jí bych nikdy, NIKDY, neublížil!“ tlumeně k nám doléhají jeho slova.

„ Moje malá holčička, moje maličká holčička,“ kvílí táta nepřirozeným hlasem. Snad mu taky netečou slzy? Tati!

„ Půjdeme spinkat, žabičko. Ono se nic neděje, vůbec nic,“ vykládá máma roztřeseným hlasem a přetahuje přes mě peřinu.

„ Dobře,“ říkám a zavírám oči. Cítím maminčin dech a její ruku na mém čele. Všechno je dobrý, je u mě ona. Ale táta možná plakal …

Však já taky plakala. Bolely mě ty jeho rány, i když je rozdávál jen mamince. Bolely mě za ni.

Hudba najednou ztichne a to ticho je ještě horší než hluk. Děsí mě!

Za okny bubnuje déšť a nevím jak je to možné, ale deš´tové kapky dopadají i na mou paži. Snad nám protéká skrz střechu?

Otevřu oči a zírám do těch máminých, zalitých slzami.

Proč tady všichni musíme plakat?

 

 

 

 

 

 

 

Probudí mě bouchnutí dveří. Jen se mi něco zdálo?

„ Davide …“ chci na to upozornit manžela, ale rukou jen hmátnu na prázdné a studené místo vedle mě. Teprve teď přišel domů.

V tu chvíli se starým domem rozlehne dunění basů a mě tak známá hudba. Vtírá se do každého koutu tohohle prašivého baráku a já jsem v tu ránu v županu a sbíhám schody.

Tohle přehnal! Vždyť je noc a malá spí. Ještěže kolem nejsou sousedi.

„ Zlato!“ rozzáří se jakmile mě zahlédne stát ve dveřích a s roztaženou náručí jde směrem ke mně. Jeho oči jsou jedno nekonečné černo a mě je všechno hned jasné.

„ Ztlum to!“ odstrčím ho.

Jeho postoj se změní, svěsí ruce. Oči zhořknou.

„ Jak, kurva, ztlum to?!“ zavrčí.

„ Malá spí, probudíš ji. Kde jsi byl tak dlouho?“ zadívám se vyčítavě a přejdu se založenýma rukama na hrudi doprostřed místnosti.

„ Jak kde jsem byl?! S klukama jsem byl. Se nesmí? He?“ jeho hlas se zvyšuje, možná chce jen překřičet hudbu, možná nahnat mi strach. To určitě. Od něj se zastrašit nenechám.

„ Hovno s klukama. Šňupnout sis byl! Už zase. Říkal si, že už to svinstvo brát nebudeš. A vypni doprdele ten randál!“

„ Ty blbá krávo! Tohle je umění, tohle je hudba, tohle je kurva můj život!“

Odkudsi zevnitř se tlačí smích a já moc dobře vím, že pokud ho pustím ven, bude zle. Jenomže …

Cítím, jak se mi obličej mění do podivné grimasy a já se směju.

Prudká bolest mi náhle vystřelí do celé hlavy a tvář šíleně štípe. Maličko se zakymácím, ale musím to ustát. Já musím.

„ Budeš se tomu smát doprdele jo? Budeš? To je moje všechno a jenom proto, že nějakej harant spí vedle a tobě, ty náno, se to nehodí, to nebudu dávat ani o setinu tišeji než to je.“

Neustojím. Spíš než silou rány, tíhou ponížení se mi nohy podlomí a já se svezu k zemi.

„ Bože.“

„ K němu se nedovoláš! Ten má důležitější starosti, než uspokojovat nějakou krávu, jako si ty.“

„ Je všude,“ vyrazím ze sebe a snažím se nabrat dech. Rána opravdu pálí a do očí se mi hrnou slzy. Ne! Zadrž je. Snaž se.

Já nesmím, NESMÍM, na sobě dát znát jakoukoliv bolest. Nedopřeju mu ten pohled. Pomalu se stavím na nohy. Hlavou mi běží útržky celého našeho společného života. Od první chvíle, kdy jsem ho viděla – až doteď.

Byl plný života, energický, veselý. Vnesl do mého docela obyčejného bytí tolik vzrušení. Obrazy se mi hlavou míhají, až se skoro slijou do jednoho nesrozumitelného filmu.

Hudba v každém kousku těla – on v každém kousku těla – volnost, odvázanost, uvolnění od stresového života vysokoškolačky z učitelské rodiny – máminy vyčítavé oči a kufry v mých rukách - jeho oči, ty nádherné, tmavé oči – východ slunce na horách ve Španělsku – ta síla, ta neuvěřitelná síla! – euforie – jeho zapálení pro hudbu - drumbassové tahy po jeho boku – celé noci! - „ Nechej školy, hvězdo. Budeš si jenom užívat a já se o nás postarám.“ – prázdné kapsy – „ Jsem těhotná.“ – tenhle starý dům, na okraji města. Dřív to byla romantika ve starém hradě, teď? Jenom nenávist, skřípající podlahy a odloupaná omítka. – „ Miluju tě“ – rozšířené zorničky a krev, vytékající z nosu – „ Mám to jenom občas, hvězdo. Přísahám. Ale nechám toho! Kvůli tobě a kvůli miminu“ – starostlivé pohlazení po mém obrovském břichu – štěstí – strach – nenávist – láska – nadpozemská krása v podobě malinké holčičky – tatínek – a maminka. Láska. Nenávist? Bože!

Bůh. Ten při mně posledních pár let rozhodně nestál. Asi zůstal s mámou. V domě s upravenou zahrádkou a ubrusy na stolech.

„ Ty se nebudeš kurva smát a nebudeš kurva fix ani vstávat! Kam jdeš?! Zadrž!“ jeho obrovské ruce mě uchopí za hlavu. Dívá se mi do očí snad jakoby se rozhodoval, jestli tou mou hlavou půjde rozbít zeď.

Najednou se ale ty oči odvrátí a pohlédnou kamsi za ně. Tuším tam dětský pokoj a do něj otevřené dveře a v nich mou malou.

Pustí mě a já okamžitě běžím za ní. Ať mi dělá cokolov, parchant, ale ať nechá na pokoji ji. Jestli je mi něco dražší než můj život, je to ten její.

Obejmu to křehké, chvějící se tělíčko a odnesu ho do postýlky. Dveřmi třísknu a jeho pěst dopadá jen na to bytelné dřevo. Ne na mou kůži. Hajzl. Parchant!

Šeptám uklidňující slůvka a sleduju, jak se její víčka zavírají. Nezasloužila si to. Tohle ne. Takový život ne.

Utečeme!

Jenže … ne. Nedokážu to a vím to a nenávidím se za to, že ji nedokážu před ním ochránit. Ale on ji miluje taky. Jako já. A já jeho?

Miluju.

Poslouchám dešťové kapky, bijící do okapů a okna a chci být jako ony. Užít si svůj rychlý let, dopadnout a pak se prostě – vypařit.

A prozatím tady sedím a brečím …

 

 

 

 

 

 

 

 

Jo! To byl zas jednou večer! Dveřma jsem asi třísknul o trochu víc, než  bych měl, holky asi spí. Ale co! Když já se tak dobře pobavil.

Nejlíp ten večer zakončit hezky doma v obýváku, s láskyplně srovnanou lajničkou a trochou kultury na dobrou noc. Zasměju se. Kultura. Jo kurva! Ta pravá a jediná.

Je to ta největší láska. Hudba. Mixování tracků do špičkově dokonalých setů!

Ruka jen šmátne po tlačítku a hlasitost mě okamžitě pohltí.

Je to k nezaplacení – ta chvíle, kdy stojíš a vidíš pod sebou ty masy lidí, kteří paří na to, co jsi ty vytvořil. Dáváš je do varu, dáváš je do pohybu. Jenom TY! Takovou máš moc. Neznám nic krásnějšího.

Jenom možná snad … držet v náruči naše malé dítě. Naši princeznu.

A taky ženiny dlouhé krásné vlasy, lesknoucí se ve vycházejícím slunci kdysi dávno ve Španělsku. A ten důvěřivý úsměv. To byla taky krása.

Ale hovno sakra! Dost sentimentu. Zpátky sem, do téhle noci, k hudbě. Kde mám kurva ten sáček?

„ Ztlum to!“

A tady ji máme, rozkošnou, rozespalou ve vytahaném volném tričku. Je pořád stejná kost jako když jsem ji viděl poprvé.

„ Zlato …“ už vidím tu dohru. Pěkně nahoře v ložnici.

Ale ona se vzpouzí? Ona je nasraná? Na co kurva? Na mě?! Na mojí hudbu snad? Taky ji měla ráda.

Najednou to není ta malá, rozespalá krasavice. Je to nána! Blbá, pitomá nána ve starym vytahanym triku a rozcuchanýma vlasama.

Pohltí mě zlost. Maximálně mě pohltí a já najednou cítím, jak se moje ruka zvedá a s co největší silou ji bije do obličeje.

Ne. Takhle jsem to přece nechtěl.

Ale ona se mi kurva smála! Mě a mojí lásce, tomu jedinému, kde doopravdy utíkám před starostma.

„ Ty se nebudeš kurva smát a nebudeš kurva fix ani vstávat! Kam jdeš?! Zadrž!“ řvu na ni a cítím, jak mi kapky slin odlítávají od pusy a dopadají na její tvář. Držím ji za vlasy a hlavu mám jak v jednom ohni. Co já jí udělám? Co já jí jenom doprdele udělám? Navždycky umlčím tu její nevymáchanou hubu!

A najednou … znáte to, když vycítíte, že se na vás někdo dívá?

Vzhlédnu a uvidím něco, co zabolí někde hodně hluboko uvnitř. Dětské oči, plné strachu. A nejvíc nejhorší je kruci fix to, že ten strach jsem vyvolal já sám. Moje malá milovaná holčička se mě bojí!

Pustím ji. Chci se vydat za malou a utěšit ji, přece se nic neděje.

Ona je ale rychlejší. Doběhne k malé a zatáhne ji do pokoje. Tak to ne do hajzlu! Poštve ji proti mně, jako bych byl nějaký grázl!

Mlátím pěstí do dveří, hlava nehlava. Vytluču to z nich, tohle si ke mně dovolovat nebudou. Vytluču to z nich! Ne. Vytluču to ze sebe. Já jsem ta svině. Bože.

Hmátnu vedle sebe a vypnu ten rachot. Mám pocit, že mě nohy už dál nemůžou nést a já sebou prásknu na zem. Rukama obejmu kolena a hlavu zatáhnu dovnitř.

V pokoji je ticho a to mě úplně pohlcuje.

Tohle jsem nechtěl. Fakt. Fakt nechtěl! Miláčku, já pro nás chtěl jenom to nejlepší. Krásný život. Sliboval jsem ti to. I té malé.

Hlava se mi snad rozskočí a srdce taky. Něco se mi hrne do očí.

Jak dlouho jsem nebrečel? Deset let? Možná jedenáct. Je toho ve mně víc, než bych kdy jenom tušil. Řvu jak malé dítě, zalykám se, nos mám úplně ucpaný. Ale musí to ze mě ven! Musí.

Jsem zrůda. Udělal jsem ji ze sebe sám.

Zaslzenýma očima pohlédnu k oknu. Tak jo. Nebe brečí se mnou …

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Challnen
kvalita komentáře: 0 Challnen 03. ledna 2010, 00:31
1 :tlesk:
  • WayWard Autor
    WayWard
  • 1 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 02. ledna 2010, 22:25
  • 1508 zobrazení
  • 1 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz